Vláda a parlament mají právo – a hodně je využívají - tvořit a parlament i schvalovat zákony. Návrh zákona přijde do sněmovny, tam většinou bývá „vylepšen“ pozměňovacími návrhy a po kratší či delší diskuzi schválen a po podpisu prezidentem vstoupí v život. Ale často již po několika týdnech se objeví první čertovo kopýtko, časem někdy i další. Často takové, na které opozice a odborníci poukazovali již při projednávání. Chopí se toho média a vláda je nucena s tím něco udělat. Nejprve se snaží získat čas: „Zákon se musí usadit, věc se musí důkladně posoudit, dejte nám půl roku, rok, připravíme novelu která to vyřeší.“ Někdy se tak i stane, novela problém řeší, ale klidně může nastolit i problémy nové. Po tom, kolik lidí či podniků na původní znění doplatilo, nikdo ani nevzdechne. Vzorem budiž třeba protikuřácký zákon či předpis o školních bufetech.
Dále tu máme EET. Andrej Babiš už jako ministr, nyní i premiér se chlubí tím, jak pomohlo zvýšit výběr DPH. Nedávno sice připustil, že na její výši má vliv i dobrá kondice našeho hospodářství, ale jaký, to neuvedl. Bylo by to jistě zajímavé srovnání, kdyby se porovnal růst DPH bez jejího vlivu a zbylý podíl EET snížený o provozní náklady. Nevím, jestli někdo podobný výpočet provedl, pokud ano, zveřejněn zřejmě nebyl
Už od začátku se tvrdilo, že zákon je příliš tvrdý. Pod hesly padni komu padni, všeci jsme si rovní a všeci kradnú nerozlišoval mezi velkými obchodními řetězci a stánkem na pouti či drobným živnostníkem. Třeba pro obchodní řetězce je pořízení potřebného zařízení a jeho provoz (který si každý účastník musí pořídit a provozovat na vlastní náklad) něco jako pořízení chladícího boxu do supermarketu, pro drobného obchodníka či hospodského je to někdy náklad až likvidační. Však jich také mnoho skončilo. Vláda sice připravuje novelu, která by měla nejkřiklavější případy vyřešit, spíše to ale vypadá, že chce obejít rozhodnutí Ústavního soudu.
Zákon o EET také umožnil ministerstvu financí přijmout řadu nových úředníků, kteří kontrolují provozovny, zdali vydávají účtenky a mají v provozovně na viditelném místě nálepku, že jsou zapojeny do sítě EET. Bez pokut se to samozřejmě neobejde.
NKÚ při svých kontrolách často vytýká chyby v účetnictví státních úřadů a firem. Nejedná se ani tak o to, že by došlo ke škodám, ale o nejednotnost ve zpracování jednotlivých položek. To stát neumí vydat a prosadit jednotný systém platný pro všechny resorty?
Další častou výtkou NKÚ je práce s IT systémy. Rezorty a úřady je často zadávají bez výběrových řízení, bývají předražené a hlavně málo či vůbec kompatibilní se systémy ostatních rezortů a ústředními registry. Často se sbírají stejná data, ale jsou odlišně zpracovávána a výstupy jsou pro jiné zájemce buď nepřístupné, nebo nepoužitelné Copak by vláda nedokázala vytvořit provázaný systém sběru dat a jejich zpracování platný pro všechny rezorty tak, aby byl přehledný a přínosný pro všechny uživatele? Příklad CzechPointu ukázal, že to možné je.
Rezorty stále přijímají nové úředníky, ale také různé poradce a externí firmy, které pověřují různou agendou. A to často za přemrštěné odměny a bez odpovědnosti za výsledky své činnosti. Vládě to zřejmě nevadí, vždyť to praktikuje také.
Podivné je také nakládání s neobsazenými tabulkovými místy na jednotlivých rezortech, na které vláda dává příspěvky.
Dalším problémem jsou neziskové organizace, zvláště ty ekologické. U každé větší stavby nebo krajinotvorného projektu se vláda setkává s jejich připomínkami, mnohdy nereálnými nebo přímo obstrukčními, které tyto akce zdražují, zpomalují nebo i zastaví. A přece jim na činnost přispívá. Zejména ministerstva dopravy a zemědělství, ale i krajské úřady by mohly vyprávět.
Ministerstvu dopravy dělají těžkou hlavu také výkupy pozemků, kterých bývají na trase liniové stavby tisíce. Výkup probíhá podle cenových tabulek, jejichž ceny jsou pro řadu vlastníků nepřijatelné. Myslím, že tady neblaze zapůsobil případ paní Havránkové, které po letech tahanic stát vyplatil několikanásobek původní nabízené ceny. To inspirovalo část vlastníků, aby se pokusili o totéž. Možná ještě horší situace je u staveb. Nedávno v jedné televizi ukazovali případ, kdy za stavbu rodinného domu nabízeli výkupní cenu ve výši pořizovacích nákladů. Na první pohled to může připadat spravedlivé, ale ještě před třiceti lety byla pořizovací cena domu cca 250 000 Kč, dneska je přinejmenším desetkrát vyšší. Za dva a půl milionu nový dům postavíte, za desetinu sotva základy a možná provizorní oplocení.
Proč o tom píši? Každý nevykoupený pozemek znamená pro stavbu zdržení, které stojí peníze a čas. Představuje náklady na konservaci a případné střežení hotových částí před a za pozemkem, náklady na znalecké posudky a případná soudní jednání, představuje zvýšené náklady dodavatele, které se samozřejmě snaží u investora uplatnit, a to nemluvím o „vedlejších“ nákladech, mezi které patří například větší opotřebovanost objízdných tras a škody tím způsobené. Paradoxně zde dochází k tomu, že šetřením na jednom místě se vlastní investice zdražuje a prodlužuje Při větším rozsahu dochází k přesunům na jinou akci již tak roztříštěné výstavby.
Žehrá se také na zdlouhavé projednávání přípravy stavby a jeho dovedení k územnímu a stavebnímu povolení. Ale vždyť je to podle podmínek, které sám stát stanovil. To stát neumí připravit takové podmínky, aby takováto stavba, od určení trasy až po dokončení, probíhala plynule a bez zbytečných vícenákladů?
A jsme u výběrových řízení. Ještě před nějakými patnácti lety si snad každé město a větší obec dokázaly připravit zadání a řídit průběh výběrového řízení samy, možná s jedním poradcem. Nyní, po dvou větších novelách, je prakticky nemožné se obejít bez poradenské firmy, která však za svou práci nenese žádnou odpovědnost. Ta vždy zůstává na zadavateli.
Nešťastným je také požadavek na stanovení nejnižší nabídkové ceny jako hlavní, někdy i jediné podmínky výběrového řízení. To většinou vede k tomu, že dodavatel požaduje úhradu vícenákladů, ať už skutečných či fiktivních, ke špatné kvalitě prací, prodlouženým termínům až k nedokončení zakázky. Zadavatel tak často zaplatí víc, než kdyby vybral tu nejvyšší nabídku. Ale ani to není bez rizika. Stává se, že vybraný dodavatel si vybere jako subdodavatele účastníka s nejnižší nabídkou a nechá provedení prací na něm. Výsledek bývá často obdobný, jak je uvedeno výše.
A jak je do toho zapletena vláda? Docela dost. Jednak tím, že takovýto stav připustila a dál jej trpí, dále pak, i když by nám měly být vzorem, že snad u všech rezortů a organizací pod stát spadajících byly zjištěny zásadní chyby při používání tohoto zákona. Šlo především o zadávání zakázek bez výběrových řízení, jejich drobení na menší části nebo zadávání stejnému okruhu vybraných zájemců. Přitom nešlo o maličkosti. Jednalo se o částky v řádu milionů až stovek milionů. Pokud došlo vůbec k obvinění, tak to byli většinou řadoví úředníci, které soud po několika měsících (až letech) obvinění zprostil. Tím byl případ de facto uzavřen. Někde možná ještě došlo k výměně několika vedoucích oddělení či náměstků, ale to již byla interní záležitost. Napomáhá tomu i zákon o státní službě, který značně omezil možnost odvolat chybujícího nebo neschopného úředníka a naopak snížil možnost, aby pracovník s dlouholetou praxí a bohatými zkušenostmi mohl v práci pokračoval po dosažení daného věku.
Zejména u zakázek městských a obecních úřadů je tomu jinak. Pokud se někomu zakázka nebo její výsledek nelíbí, je podána stížnost na ÚOHS, starosta, případně i radní jsou obviňováni, že nejednali s „péčí správného hospodáře“, a zakázka bývá i zrušena. A to jde o částky řádově nižší než u státních orgánů.
Další ukázkou rychlokvašeného zákona je ten o přiznávání majetku veřejně činných osob. V současné podobě může značně ovlivnit podzimní komunální volby tím, že v řadě obcí nebude zvoleno zastupitelstvo nebo starosta a radní. Sice se projednává novela, ale stihne se schválit do voleb?
Do konce měsíce května měla vláda začlenit do své legislativy směrnici EU o ochraně osobních dat. Nevím, jestli to stihla či stihne, ale některé požadavky směrnice se ji začínají uplatňovat. Asi nejviditelnější je povinnost všech podniků, úřadů, škol, zdravotnických zařízení a radnic pořídit si (a také zaplatit) jakéhosi informátora, který by měl na správný způsob práce s osobními údaji dohlížet. Je to výborná příležitost pro různé vyžírky a nemakačenky jak získat teplé místečko, pro ostatní je to nárůst výdajů a administrativy
Přitom zákon o ochraně osobních údajů u nás existuje, ale působí jaksi pokřiveně. Jak je třeba možné, že pachatel přestupku či trestného činu má stejná, ne-li větší práva než oběť? Do zahájení soudního řízení jsou uváděny maximálně iniciály jeho jména a při televizních přenosech je jeho tvář rozostřena, zatímco oběti a svědci jsou vystaveni tlaku médií. Zcela absurdní je požadavek, aby poškozený nemohl zveřejnit popis pachatele, nedej bože i fotku, bez jeho souhlasu, a učiní-li tak, je trestán. Nebo příklad ze stavebních úřadů. Na tiskopisech žádostí o územní rozhodnutí nebo stavební řízení je požadováno celé datum narození dodavatele, i když by stačil pouhý letopočet. Tento údaj je uváděn i v následujících spisech. Navíc se jedná o veřejně přístupné dokumenty vyvěšované i na úředních deskách. Podle Úřadu pro ochranu osobních údajů je to ale v pořádku.
Je vůbec něco na naší vládě dobré? V současné době hlavně to, že se vláda zabývá sama sebou a nemá čas vyhlašovat další opatření pro naše blaho. Což však neznamená, že se na nich v jednotlivých rezortech nepracuje.
Ne všechna opatření jsou nám na újmu, i když zastánci lidských práv tvrdí, že naše práva omezují. Jsou to hlavně opatření v dopravě. Ať je to povinné používání bezpečnostních pásů, zákaz telefonování za jízdy, nošení příleb u cyklistů a lyžařů, nošení reflexních prvků za snížené viditelnosti, různá omezení rychlosti a podobně. Kritici si zřejmě neuvědomují že provoz je oproti období před devadesátým rokem podstatně hustší, vozidla silnější a rychlejší, řidiči stále bezohlednější a dopravní nehody tragičtější. Argumentují tím, že účinnější než represe je prevence. Ale jak kde. Dopravní výchově se děti učí již ve školkách a na základních školách. Děti to dobře přijímají a dokonce se snaží své poznatky přenášet na okolí. Ale jen tak do čtvrté či páté třídy základní školy. Potom se rychle přizpůsobují navyklým zvyklostem a proti prevenci začínají být imunní. Dobře je to vidět i na kampani proti kouření. Z popudu Evropské komise se začaly obaly cigaret doplňovat odpuzujícími obrázky, ale moc kuřáků to neovlivnilo. Stejně tak protikuřácký zákon. Nedávno byla naopak zveřejněna zpráva, že prodej cigaret u nás oproti roku minulému stoupl.
Druhou kladnou věcí je kontinuita s předchozími vládami v zahraniční politice. Ať už se jedná o naše členství v EU, NATO či jiných seskupeních, tak o přístup k migrační vlně.
Jako klad berou někteří i to, že se zvyšují důchody o různě veliké paušální částky. To je sice hezké, ale při důchodu 12 000 Kč činí navýšení o 500 Kč čtyři procenta. Státním zaměstnancům, ale i soukromým se platy zvyšují až přes deset procent. Vezměme v úvahu i inflaci, která se pohybuje kolem tří procent. Pokud se sníží, je to hlavně vlivem zlevnění zboží, jako jsou boty, obleky, elektronika a jiné spotřební zboží, občas i pohonné hmoty. O to víc stoupají ceny potravin, služeb a bydlení. Je pomoc důchodcům za takovýchto podmínek adekvátní?
Jistě uznáte – nic moc. A to by se jistě našly i další případy, ale uvedené myslím stačí. Takže – je možno věřit vládě, že vše, co dělá, je pro blaho všech občanů?