Sedmdesát let Izraele nám připomíná, že dějiny moderní české a židovské státnosti se prolínají. Ale pozor na přehnané paralely.
Kolektivní paměť Čechů a Izraelců obsahuje společné rysy a mýty. Patří k nim kult obětí, pocity zrady velmocí, obava, že současný stát není definitivní, i přesvědčení, že právě náš nacionalismus je humanistický a demokratický. To vše přikrmuje zvláštní vztah Prahy a Jeruzaléma.
Ti dva muži se nikdy osobně nesetkali. Ale z dnešního pohledu to může působit, že se sešli. Ba že spolu dokonce konzultovali. Přesněji řečeno, potkávají se jejich legendy zakladatelů států.
Ty legendy mají jeden společný rys. Oba muži byli občany Rakouska-Uherska, soukromníky, intelektuály bez jakéhokoliv mandátu a bez renomé ve světové politice. Přesto neúnavně objížděli mocné tohoto světa, aby je o nutnosti zřízení ještě neexistujícího státu přesvědčili. A nakonec – jeden zaživa, druhý až po smrti – své myšlenky prosadili.
Tím prvním byl Tomáš Garrigue Masaryk (1850–1937), zakladatel Československa. Tím druhým Theodor Herzl (1860–1904), zakladatel sionismu, autor knihy Židovský stát, jehož sen se naplnil až o generaci později vznikem Státu Izrael.
U nás se letos slaví 100 let od vzniku Československa. Izrael slaví tento týden 70 let nezávislosti (výročí se tam počítají podle hebrejského kalendáře, občanské datum vzniku státu připadá na 14. květen). A i když nezávislost přišla až po Herzlově smrti, Herzl zůstává v panteonu otců zakladatelů.
Je to součást legendy, k níž přispěl i Herzlův zápis do deníku ze září 1897, kdy do Basileje svolal první sionistický kongres: „V Basileji jsem založil židovský stát. Kdybych to dnes řekl nahlas, odpověděl by mi všeobecný smích. Možná za pět let, ale určitě za padesát, to každý uzná.“ Ano, to sedí. Za padesát let byl Stát Izrael skutečně na světě.
Bez mandátu, bez vojáků, bez území
Jak už bylo řečeno, Masaryk se s Herzlem nikdy nesetkal. Navíc je snadné snášet argumenty proti přímým paralelám mezi nimi i jejich projekty. Už proto, že kdyby Masaryk zemřel ve 44 letech jako Herzl, dnes by ho znali asi jen experti na dějiny sociologie. Ale ty hlavní rozdíly leží jinde.
Masaryk se odhodlal k boji za ještě neexistující stát až ve svých 64 letech, neboť teprve po zahájení první světové války uznal, že Češi a Slováci svou budoucnost s Rakouskem-Uherskem už spojovat nemohou. Odhodlal se k tomu v době, kdy se spoléhal na to, že státy Dohody (v jeho pojetí síly demokracie) porazí centrální mocnosti (v jeho pojetí síly teokracie, tedy zpátečnictví). A hlavně se TGM postupem času mohl opírat o československé legie, o armádu státu, který sice ještě neexistoval, ale už mohl účinně zasáhnout do války. Už tím, že na jaře 1918 legie narušily cestu propuštěných německých zajatců z Ruska na západní frontu a samy pak ovládly celou sibiřskou magistrálu.
Herzl žádnou z těchto pák k dispozici neměl. Svou ideu ostatně začal prosazovat v době hlubokého míru, takže nemohl počítat ani s pohybem vojenských front, ani s vítězstvím strany A, respektive B. Měl pouze – zprvu mlhavé, ale pak stále silnější – přesvědčení, že před evropskými Židy se rýsuje neblahá budoucnost a že chtějí-li se jí uchránit, musí hledat svou národní domovinu jinde. A že mají stejné právo na své národní obrození jako jiné národy starého kontinentu, které se k němu začaly vehementně hlásit – mezi nimi i Češi.
Rozdílů mezi TGM a Herzlem by se dala najít řada. Především se ale vnucuje tento. Zatímco bylo jasné, že jádro příštího Československa musí ležet na území většinově obývaném Čechy a Slováky, v případě Židů to tak jasné nebylo. Sám Herzl se teprve časem přiklonil k myšlence, že židovský stát musí vzniknout v historické Palestině, kde ale tehdy Židé netvořili ani deset procent populace. Proto bylo nutné židovský stát nejen dohodnout s mocnými tohoto světa, ale i dosídlit. Což v praxi znamenalo i konflikt s tamními Araby.
Zlomový moment nastal na diplomatické rovině 29. listopadu 1947, když OSN schválila rezoluci o rozdělení Palestiny na státy židovský a arabský. Na praktické rovině 14. května 1948, když Židé svůj stát vyhlásili, Arabové odpověděli zahájením války, leč Izrael svou existenci uhájil.
Lze říci, že až po roce 1945 Herzlova idea navázala na Masarykovu praxi. Na přesvědčení, že vznik nového státu umožní až turbulence po konci světové války. TGM uspěl před 100 lety v závěru první světové. Sionismus uspěl před 70 lety po závěru druhé světové a po holokaustu, což byl tak silný argument pro vznik židovského útočiště a národní domoviny, s jakým ani Theodor Herzl nepočítal. (Na přelomu století počítal s dohodou s tureckým sultánem, se získáním nějaké územní koncese v rámci osmanské říše, možná po vzoru Egypta.) Navíc se Arabové svými sympatiemi ke třetí říši během války řadili po roce 1945 tak trochu mezi poražené, na které se neberou velké ohledy.
Chcete svůj ideál? Tady ho máte
Právě v tomto bodě se legendy Československa a Izraele propojují konkrétněji. Už nejde o TGM či humanitu, ale o praktičtější věci. Ač se to příliš nezdůrazňuje, kolektivní paměť obou společenství spojuje fakt, že koncem čtyřicátých let získala národní domovinu v etnicky více či méně homogenizované podobě. Zdůrazňuje se naopak to, že Československo –s počátečním posvěcením Stalina, což se pro změnu zase nezdůrazňuje – poskytlo Izraeli ve válce za nezávislost zbraně i výcvik vojáků.
Tak či onak, Československo mělo mezi Židy dobrý zvuk už v meziválečné éře („ostrov demokracie ve střední Evropě“) a nyní tu pověst ještě vylepšilo tím, že vojenskou pomocí se de facto zařadilo k zakladatelským subjektům Izraele („ostrovu demokracie na Blízkém východě“). Legenda podložená slogany typu „česká puška“ měla v Izraeli větší výdrž, než by se zdálo. Překonala i neskrývané antisemitské rysy monstrprocesu s Rudolfem Slánským či přerušení diplomatických vztahů po šestidenní válce v červnu 1967. To Izrael vnímal spíše jako diktát Sovětského svazu jeho vazalům.
Suma sumárum, ani čtyřicet let komunismu a studené války, jež Československo přivedly na stranu nepřátel Izraele, nezlomilo pocit jisté česko-izraelské (respektive česko-židovské) vzájemnosti, a to na obou stranách. Dodnes to lze doložit v politice, kultuře, společnosti i médiích včetně blogosféry, kde se dnes jinak prosazuje spíše vulgarita, xenofobie a obecně nízkost. S malou nadsázkou lze říci, že Češi a Izraelci sní jakýsi vzájemný sen, jakkoliv je často napájený mýty či stereotypy.
Češi sní o Izraeli jako o zemi, která nepropadá šílenství multikulturalismu a politické korektnosti či akcím typu MeToo. O zemi, která se dovede bránit, na letištích provádí profilaci cestujících podle jejich rizikovosti a původu (hrůza, v EU by to přece byla diskriminace!) a jde jí o přežití vlastní komunity. O zemi, která se musí na bojišti prosadit proti nepřátelským sousedům, a když na to přijde, dokáže zpacifikovat teroristy z řad menšiny, aniž by si sama vyčítala islamofobii.
Na ukázku stačí ocitovat z blogu na iDNES, kde je to vše v koncentrované podobě: „Izrael je jediná demokracie na Blízkém východě. Izraelci svoji demokracii a svobodu brání se zbraní v ruce. Zatímco mladí muži a ženy v Izraeli ve věku 18 let oblékají uniformu a nasazují svůj život za svoji zem, tak mladí Evropané ve stejném věku brečí nad kočkou, která spadla ze stromu. Zatímco izraelské ženy berou do rukou zbraň, aby chránily své domovy, tak mladí v Evropě a USA mají depresi z toho, že by se mohli dozvědět, že Kristus byl ukřižován. Demonstrují proti tomu, že byl zvolen Trump. Že byl zvolen Zeman, že Duka je kardinálem, že v Polsku vyhrála strana PiS, aniž se zamyslí, proč lidé volí tak, jak volí… Měli bychom si vzít z Izraele příklad. Malý národ odolal islámské agresi, a přestože je Araby nenáviděn, tak je respektován.“
Izraelci sní o Česku jako o zemi, kde Židům bylo relativně dobře – lépe než v Německu, Polsku, na Slovensku i v Maďarsku. O zemi, která se dnes nepodílí na evropské kritice Izraele, na akcích typu „týden izraelského apartheidu“ či „bojkot, stažení investic, sankce“. O zemi, která vyznává podobný smysl pro humor, ironii, nadsázku či skepsi. O zemi, která má vlastní zkušenost se zfanatizovanou menšinou z doby před 80 lety. O zemi, která ví, že když se ta menšina opírá o agresivní mocnost v sousedství, sama se může stát součástí agresivního aparátu. A která proto tvrdý postup Izraele proti bouřícím se Palestincům nepovažuje za odsouzeníhodný útlak menšiny, ale spíše za obranu před něčím, co může uzrát do nebezpečnější podoby.
Ukázku poskytne deník Ha’arec z prosince 2012: „Velvyslanci Izraele v České republice Jaakovovi Levymu mohou izraelští diplomaté v jiných zemích Evropské unie jen závidět. Ve srovnání s příkrou kritikou a s přísným odsuzováním, kterým čelí mnoho izraelských velvyslanců, je Levyho život v Praze úplný ráj. Česká republika je v současné době nejbližší přítel Izraele v EU.“
To ilustruje zvláštní česko-izraelské sepětí. Ono sepětí s jistými přestávkami – přesněji od doby, kdy Stalin obrátil svoji původní podporu židovskému státu, s malou pauzou svobody 60. let až do roku 1989 – žije stále. Ba jako by v posledním čtvrtstoletí získávalo novou mízu. Názorně je to vidět v české politice.
Přátelství k Izraeli spojuje všechny české vládnoucí establishmenty od roku 1990 až po nynější – havlovský, klausovský, zemanovský, špidlovský, topolánkovský, nečasovský, sobotkovský i babišovský. Dokonce i ten zelený v době, kdy ministrem zahraničí byl Karel Schwarzenberg za Stranu zelených. V české politice to představuje skoro unikát.
To byla legenda i její odrazy v praxi. Realitu přiblíží dvě čerstvě přeložené knihy. Jednak politický životopis Theodora Herzla z pera izraelského politologa Šlomo Avineriho. A svazek Martina Weina, anglicky publikujícího německého historika přednášejícího v USA a Izraeli, nazvaný s nadsázkou Slovanský Jeruzalém: jak Češi založili Izrael.
Co když nepřežije multietnické Rakousko
Herzlův životopisec Masaryka ani jiné české souvislosti de facto nepřipomíná, ale z jeho postřehů vyplynou samy – tedy spíše rozdíly. Masaryk se už jako profesor proslavil odvážným postojem za hilsneriády. Ne že by přímo obhajoval Hilsnera, ale zásadně odmítl nařčení Židů z rituální vraždy jako takové. Kdežto Theodor Herzl – Avineri sám píše, že chce „přetvořit kanonický nadživotní obraz hrdiny“ – působil jako nikterak výjimečný novinář a dopisovatel vídeňského listu Neue Freie Presse, v roce 1894 z Paříže. To má zásadní význam.
Psal pro vídeňský liberální tisk, když v Paříži začal soudní proces s kapitánem obviněným ze zrady Alfredem Dreyfusem. Herzla podle kanonické verze právě pohled na nevinného Žida vylučovaného z francouzské armády i společnosti přesvědčil o tom, že Židé potřebují vlastní stát. V izraelských učebnicích dějepisu je scéna, kdy dav povykuje na Dreyfuse: „Smrt Židům!“ Ale Herzl tu scénku sám popsal jinak a střízlivěji. Nepovykoval dav, nýbrž Dreyfusovi kolegové důstojníci a křičeli: „Smrt zrádci!“ A to už vyznívá trochu odlišně, že.
Je to jen detail ukazující, jak se utvářejí legendy, ale pro Avineriho má smysl. Když zjistil, že proces s Dreyfusem nebyl spouštěčem Herzlova projektu, hledal jinde. A dospěl k tomuto názoru: Herzla nemotivoval ani konkrétní proces ve Francii (sám ho prý nepokládal za výjimečný a nezařadil ho do přehledu hlavních událostí roku 1894), ani pogromy v Rusku (tehdy ustaly – až do neblahého jara 1903 v Kišiněvě), ale přestal věřit v možnost emancipace Židů v Evropě na základě vývoje v Německu a Rakousku-Uhersku.
Ano, výstraha, která z Herzla učinila většího jasnozřivce, než jakým byl TGM, vyšla z naší střední Evropy. Dodejme tehdy již dosti liberální střední Evropy, kde různé národy rozvíjely svá obrození a začínaly si navzájem konkurovat. Kořeny problému se ale nezapřou v tom, co o sto let dříve přinesla francouzská revoluce.
V prosinci 1789 pronesl hrabě Stanislas de Clermont-Tonnerre v ústavodárném shromáždění řeč za rovnoprávnost Židů. Na dobové poměry působila průlomově, ale obsahovala větu, která naznačila příští problémy: „Židům jako jednotlivcům – všechno. Židům jako národu – nic.“
Ta věta odráží rousseauovské pojetí rovnosti: ve správně řízeném společenství platí jediná legitimní a přípustná náklonnost, k obecnému dobru. Jakákoliv zvláštní – k cechu, politické straně či církvi – narušuje schopnost občana ztotožnit se s obecným dobrem. Bralo se to přísně: v radikální fázi byly postaveny mimo zákon i dělnické odbory a padl požadavek odebrat zvláštní postavení i katolické církvi. Pro Židy z toho plynulo, že nezískají ochranu zákona jako společenství, jen jako jednotlivci – když splynou s většinovou společností.
Francouzská revoluce posvětila svrchovanost lidu a romantismus 19. století posvětil individuální dějiny národů. Z tohoto kadlubu se rodila konkurence obrozujících se etnik a Židé – alespoň ti, kteří nechtěli zcela splynout s většinovou společností nebo je tato společnost sama nepřijala – se do ní nemohli nezapojit.
Avineri vychází hlavně z Herzlových deníků. A ten v nich psal, že na srdci mu leží vratké postavení Židů v Německu a Rakousku. „Nechci nic jiného než bojovat s antisemitismem tam, kde vznikl: v Německu,“ uvažuje v náčrtu dopisu. Podle Avineriho jako jeden z prvních viděl, že tento svět, zdánlivě nabízející Židům větší svobodu a otevřenou náruč, je slabý a spěje ke zkáze. Že německé spolky, sportovní kluby i novinářské společnosti stále více odmítají „neárijce“, i když byli pokřtění. Tím začala padat i jistota individuální rovnosti před zákonem, kterou přinesla francouzská revoluce. A to vše stále více posiluje Herzlovy obavy, zda Rakousko jako multietnický stát dokáže přežít.
Tady byl spouštěč Herzlovy myšlenky domoviny pro Židy a židovského státu, uskutečněné před 70 lety vznikem Státu Izrael. Vrhl se do toho plně. Napsal svazek Židovský stát. Rok poté zorganizoval první sionistický kongres. A pak už jednal s mocnými tohoto světa – ministry, kancléři, císaři, papežem… Sklízel víc neúspěchů než úspěchů, a to i u lidí, na než sázel. „Naprosté fiasko,“ napsal si do deníku po setkání s baronem Rothschildem. „Trpké zklamání“ přinesla schůzka s vídeňským rabínem Güdemannem.
Upřímně řečeno, s podobnými neúspěchy se o dvacet let později setkával i TGM. Alespoň to tak líčí Jiří Kovtun v knize Masarykův triumf. Ale nakonec se oba ocitli v národních panteonech. Hrob Theodora Herzla je už skoro 70 let na Herzlově hoře v Jeruzalémě.
Dobrý gój Tomáš Jan Masaryk
Weinova kniha Slovanský Jeruzalém se zaměřuje přímo na české prostředí, leč její východisko je podobné. Židovské obrození u nás časově kopírovalo to české, ale v jistém smyslu ke své vlastní smůle. Dokládá to literární, do značné míry židovská skupina Mladá Čechie (zřejmě inspirovaná skupinou Mladé Německo kolem Heinricha Heineho). Její člen Siegfried Kapper se v roce 1846 stal prvním Židem, jenž publikoval ve standardní češtině. A ukázka z díla Z ghetta Leopolda Komperta působí až rozkošně:
„Víš, Honzo,“ řekl Moritz, „čí dějiny mi ty české připomínají?“ „Ničí, hrdě odpověděl Honza.“ „Ale ano. Jsou velmi podobné dějinám Židů.“ Honza vyprskl smíchy. „Copak máte Žižku?“ vykřikl. „Máte husity?“ „Ó ano,“ řekl Moritz. „Máme Makabejské.“
Jenže čeští obrozenci to nepřijali vstřícně. Třeba Karel Havlíček Borovský vČeské včele: „A jak tu mohou Israelité k českému národu náležeti, když jsou původu semitského? Považovati je musíme za národ zvláštní, semitský, který jen nahodile u nás bydlí a někdy naší řeči rozumí, neb jí mluví.“ Nebo Jan Neruda v pamfletu Pro strach židovský. Ty reakce nedokládaly vyhraněný antisemitismus Havlíčka či Nerudy, ale spíše konkurenci mezi hnutími toho či onoho obrození, která se chtě nechtě vyhraňovala jazykově i etnicky. Byl to vlastně náznak toho, co vystrašilo Herzla.
Wein ukazuje, že zvláštní česko-židovský vztah není historicky doložený. Pokud se dnes projevuje, opírá se spíše o legendy a poněkud zkreslenou společenskou paměť. Kolektivní paměť – a to platí na české i židovské (izraelské) straně – se nechala zkreslit dost ochotně. Už vznik Československa v čele s Masarykem, jenž se postavil proti většině za hilsneriády a opíral se o „ideály humanitní“, byl vzpruhou. A ta ještě rostla, když v sousedních zemích sílily autoritářské, ba totalitní tendence.
A Židé Masaryka oslavovali. Projevovali mu „dětinskou vděčnost, spatřujíce v něm téměř svého ,mesiáše‘,“ napsal rabín Solomon Funk. „Uctívání, kterého se Masarykovi dostává od jeho národa, od celého civilizovaného světa, nabylo nejvyšší intenzity právě mezi Židy,“ shrnul to novinář a filozof Felix Weltsch.
S tím nehnula ani druhá světová válka. Vždyť i třetí republika měla svého Masaryka, Jana. Izraelci to vnímají asi takto. „Ztělesněním všech ,dobrých Čechoslováků‘ je pro ně Tomáš či Jan Masaryk,“ píše Wein. „Fiktivní postava s extrémně dlouhým životem, která obhajovala Hilsnera, zakládala Československo, navštívila sionistickou Palestinu, zachraňovala Židy během holokaustu a potom dodávala zbraně do Izraele.“ Z toho čerpají i analogie mezi Československem a Izraelem. Oživují situaci před mnichovským diktátem v září 1938, přičemž Češi v nich vystupují v roli Židů a Němci v roli Arabů. Na tom něco je a lze to doložit citacemi politických osobností či médií.
K výrazným patří „československá řeč“ izraelského premiéra Ariela Šarona z října 2001. Bylo to krátce po útoku na USA 11. září, prezident Bush skládal koalici proti teroru a – aby získal co nejvíc arabských států – vytěsnil z ní Izrael. „Nepokoušejte se usmiřovat s Araby na náš účet,“ zareagoval Šaron. „Izrael není Československo. Izrael bude proti terorismu bojovat.“ A již v únoru 2002 český premiér Miloš Zeman v Jeruzalémě nepřímo srovnal Jásira Arafata s Hitlerem.
Wein to bere jako výměnu: Československo poskytlo Izraeli metaforu Mnichova a Izrael na oplátku umožnil Československu o sobě prohlašovat, že je též obětí nacistické genocidy. A na závěr si klade otázku: Je opravdu něco zvláštního na analogii českých zemí a Izraele? V rámci svého boření mýtů je spíše skeptický. Zmiňuje vzájemnou idealizaci Čechů a Izraelců. Zmiňuje „humanistický“ či „demokratický“ nacionalismus, který si obě společnosti přisvojují, aby se odlišily od Němců, Rusů, Poláků či Arabů. A zmiňuje nápadné rozdíly mezi tím, co uchovává kolektivní paměť, a historickým záznamem.
Ať už s jeho postřehy souhlasíte nebo nesouhlasíte, jsou to otázky, které mají smysl. Zřejmě větší smysl než jen pěstovat kult „tatíčků“ Herzla a Masaryka.
BIBLIOGRAFIE
Theodor Herzl a založení židovského státu, Shlomo Avineri
V překladu Alice Marxové vydalo nakladatelství Sefer, Praha 2017. 352 stran.
Slovanský Jeruzalém. Jak Češi založili Izrael, Martin Wein
V překladu Jana Čábely vydalo nakladatelství Academia, Praha 2018. 412 stran.
Masarykův triumf. Příběh konce velké války, Jiří Kovtun
Vydalo nakladatelství Odeon, Praha 1991. 542 stran.
LN, 14.4.2018