aneb Otevřená společnost a její nepřátelé
Kniha Karla Poppera Otevřená společnost a její nepřátelé: Platónovo zaříkávání byla sepsána za druhé světové války a stala se jednou z nejvlivnějších knih dvacátého století. Americký investor George Soros prohlásil, že Popperovy myšlenky mu pomohly při investování a na základě idey otevřené společnosti založil svou nadaci Open Society Fund.
Činnost nadace je dlouhodobě vystavena kritice. Fico i Orbán obviňují Sorose, že se znaží destabilizovat jejich státy. Pokud chceme ale pochopit Sorosovo myšlení, je dobré se s tezí Otevřené společnosti seznámit. Soros totiž možná opravdu sleduje ušlechtilé cíle. Otázka samozřejmě je, zda k nim volí správnou metodu. Popperova kniha byla reakcí na totalitní politické směry 20. století. Počátky těchto idejí přitom Popper nalézá již ve starém Řecku a ukazuje, že se od té doby střídavě vynořují a jsou v nás stále přítomny. Tematika knihy je proto nadčasová a stojí za připomenutí i v 21. století, protože nebezpečí návratu uzavřené totalitní společnosti stále hrozí.
Historicismus
Popper definuje historicismus jako postoj, který se dá charakterizovat stručně těmito slovy: ,,Obvykle se soudí, že vpravdě vědecký či filosofický přístup k politice a hlubší pochopení sociálního života musí být založeny na reflexi a interpretaci dějin lidstva. Zatímco obyčejný člověk považuje okolnosti svého života a smysl svých osobních zkušeností a každodenních zápasů za cosi daného, musí sociální vědec či filosof, dle obvyklého mínění, pohlížet na věci z nadhledu. Jednotlivce tak vidí jako pěšáka, jako poněkud bezvýznamnou součást celkového vývoje lidstva, a shledává, že vskutku důležitými herci na jevišti dějin jsou buď velké národy a jejich velcí vůdcové, nebo snad velké třídy či velké ideje. Ať už se zaměří na to či ono, bude se pokoušet porozumět smyslu hry předváděné na jevišti dějin: bude se pokoušet porozumět zákonům historického vývoje. Podaří-li se mu to, bude pochopitelně schopen předpovídat budoucí vývoj. Pak by mohl postavit politiku na pevný základ a podávat praktické pokyny: sdělovat, která politika pravděpodobně uspěje a která selže.”
Historicista tedy usiluje o nalezení zákona vývoje dějin, na základě nichž by dokázal buď predikovat společenský vývoj a stal se tak dobrým rádcem politiků, či by byl přímo povolán tento vývoj uspíšit za pomoci zásad sociálního inženýrství. Popper upozorňuje na vlivné sociální filozofie, které ,,prohlašují, že úkolem vědy obecně je předvídat, či spíše zdokonalovat naše každodenní předpovědi a stavět je na pevnější základ, a že specielně úkolem sociálních věd je podávat dlouhodobé předpovědi. Jsou také přesvědčeni, že objevili zákony dějin, díky nimž mohou předpovídat další průběh historických událostí.” Podle Poppera přitom není možné činit dalekosáhlá historická proroctví, protože budoucnost závisí na nás samotných a nejsme k ní predestinováni historickou nutností. Historicismus může chápat současný stav jako špatný a svůj ideál nalézá buď v minulosti, do které je třeba se vrátit či budoucnosti, kterou je potřeba vytvořit, na základě pochopení dějinného vývoje. Popper argumentuje, že tento postoj se táhne napříč dějinami a jeho počátky nachází již v řecké filozofii u Herakleita, přičemž jedním z nejvýznamnějších filozofů ovlivněných tímto uvažováním byl podle něj Platón.
Platónův politický program
Popper v úvodu cituje Platónův výrok, v němž odhaluje jeho sklon k totalitarismu: ,,Nejdůležitější je, aby nikdo nebyl nepodroben nadvládě, ani muž ani žena, a aby ničí duše nebyla zvyklá, ani ve vážném jednání ani při hrách, že by člověk něco dělal samostatně, jak ho napadne, nýbrž aby i ve válce i v míru ustavičně hleděl na nadřízeného, poslouchal ho a tak žil, dávaje se od něho i v nejmenších podrobnostech řídit, jako na příklad vstát, jít, cvičit, mýt se a jíst… jenom když je to přikázáno. Jedním slovem, je třeba zvykáním naučit duši, aby nepomýšlela na to, ba aby nebyla schopna dělat něco nezávisle na ostatních...”. Na základě podrobné analýzy Ústavy a doby, v níž Platón žil, dochází Popper k závěru, že právě nenávist ke změnám, které podnítily zrod athénské demokracie, významně ovlivnila Platónovu filozofii a politické názory.
Platón viděl změny, které přinesla athénské demokracie jako známku úpadku. Začal proto podrobně zkoumat politické systémy tehdejšího Řecka, až se dostal ke Spartě, která se podle něj blížila ideálnímu státu více než jeho rodné Athény. Došel k závěru, že dokonalý stát existoval v daleké minulosti. Zde se inspiroval svou teorií idejí, která učí, že každá existující věc má svůj předobraz v ideji. V ideálním státu nejsou zárodky změny, která by zapříčinila degenaraci. Změna přesto nastala, Platón to vysvětluje faktem, že vládci nebyli školeni ve filozofii a eugenice. Ideální stát se mění do timokracie, vlády ušlechtilých, následuje oligarchie vláda bohatých rodin, demokracie a nakonec přichází tyranie ,,čtvrtá a nejhorší choroba obce.”
Platón za úpadkem do nižších forem státních uspořádání vidí mravní degenaraci. Popper dodává, že v jeho učení je mravní degenerace: ,,vyložena jako následek degenerace rasové, mohli bychom říci, že biologická složka Platónova naturalismu se nakonec projevuje jako nejdůležitější rys v základech jeho historicismu. Dějiny pádu prvního či dokonalého státu nejsou totiž ničím jiným než dějinami biologické degenerace lidské rasy.”
Popper kritizuje Platónovu definici spravedlnosti a tvrdí, že právě zmatek kolem tohoto slova je částečně zodpovědný za fascinaci Platónem. Tvrdí, že Platón používá slovo spravedlivý ne ve významu v jakém je chápáno v současnosti, tedy jako rovnosti před zákonem ale jako synonymum pro ,,to, co je v zájmu nejlepšího státu.” Platónova idea spravedlnosti proto podle něj ,,v zásadě vyžaduje, aby rození vládcové vládli a rození otroci otročili.” a zároveň potřebu naučit lidi ,,že spravedlnost znamená nerovnost, a že kmen, kolektiv stojí výše než jednotlivec:” Základní problém politiky pak Platón viděl v otázce Kdo bude vládnout?
Princip vůdcovství
Platón pokládá otázku: ,,Kdo by měl vládnout?” To předpokládá teorii suverénní politické moci, resp. že vládce vlastní všechnu moc. Popper ale dokazuje, že tomu tak není, dokonce i v diktaturách se o ni diktátor musí dělat s policií, armádou atd. Již snaha odpovědět na tuto otázku nás ale dostává do pasti (těžko odpovíme, že ti nejhorší; proto nám nezbývá než říci s Platónem: ti nejlepší – filozofové!). Popper navrhuje, že lepší je si položit otázku, jak to udělat, aby špatný vládce, mohl udělat co nejméně škody. Právě v možnosti odvolání svých vládců – mírumilovně bez revoluce a krveprolití – vidí Popper podstatu demokracie. Lid tedy sám nevládne, jen rozhoduje o odvolání ve volbách. Pro zdokonalení stavu demokracie je pak potřeba abychom zdokonalili instituce – ne vládce. Platón, dle jeho názoru: ,,doufal, že zadrží politickou změnu institucionální kontrolou výběru nového vůdce. Tato kontrola se měla dít prostřednictvím vzdělání založeného na autoritářském názoru na učení – na autoritě učeného odborníka a ,,muže, jehož řádnost je ověřena.” Popper ale dokazuje, že tento požadavek je naivní, protože nelze dlouhodobě zajistit vládu těch nejlepších: ,,Nesmíme zapomínat, že skvělé vůdce nevytváří žádná racionální metoda, nýbrž pouze šťastná náhoda.” Systémy, které se pokusily tento požadavek naplnit (nacismus a komunismus), naopak ty nejlepší likvidovaly. Institucionální výběr může fungovat naopak dobře k zadržení změn.
Filozof-král
Podle Platóna je lež povolena pouze správcům obce k jejímu prospěchu. Ostatní musí mluvit pravdu, ,,pouze v tomto, poněkud neočekávaném smyslu jsou platónští vládcové – filozofové-králové – milovníky pravdy.” Platón požaduje vytvoření propagandy a usiluje o ovládnutí myšlení poddaných. Vyjadřuje naději, že propagandě uvěří i samotní vládci: ,,Motivem Platónova přání, aby sami vládcové věřili v propagandistickou lež, je naděje, že tím zvýší její blahodárný účinek, tj. posílí vládu panské rasy a vposledku zadrží veškerou politickou změnu.” Za účelem víry v panskou rasu vytvořil Platón mýtus o kovech v člověku a o zrozencích země. Ten říká, že členové jednotlivých tříd v sobě obsahují vzácné kovy, ti předurčení k vládě zlato a ostatní méně vzácné kovy; tato propaganda má posloužit jako nástroj k zamezení míšení jednotlivých tříd. Filozof není u Platóna filozofem v původním sokratovském slova smyslu, tedy skromným hledačem pravdy. Je jejím hrdým vlastníkem. Filozof je podle Platóna povolán k vládě, protože je schopen nazřít původní dokonalý stát v říši idejí a převést ho do reality. Zná také eugenické zákony, které jsou nezbytné pro šlechtění panské rasy a zadržení každé změny. Popper dochází k poznání, že jako ideálního-filozofa krále popisuje Platón sám sebe a že Ústava je soudobý politický manifest.
Estetismus, perfekcionismus, utopismus
Popper varuje před utopickým sociálním inženýrstvím, které mnoho lidí zavede na scestí. Definuje ho jako přesvědčení, že politická aktivita by měla být založena na základě podobném technickému výkresu, který odpovídá na otázku: ,,Jak dosáhnout ideálního stavu lidské společnosti?” Ukazuje, že tento model nefunguje a že je lepší se přiklonit k tomu, co označuje za dílčí sociální inženýrství, které místo pokusu nastolit ideální stav, zkouší odstranit to největší zlo. Konstatuje, že rozdíl mezi těmito dvěma přístupy není pouze verbální ale zásadní. Definovat ideální stav společnosti a nalézt metodu k jeho uskutečnění je téměř nemožné. I pokud by se to podařilo, může se během směřování k vytyčenému cíli, tento cíl změnit, popř. můžeme pochopit, že nás naše metoda od nově definovaného cíle odvádí. Popper důrazně varuje před romantickým sněním a nezodpovědným experimentováním s lidskou společností.
Otevřená společnost a její nepřátelé
V závěru Popper analyzuje situaci antického Řecka, vzniku filozofie a demokracie a okolnosti přechodu z uzavřené společnosti do otevřené. Rozdíl mezi oběma společnostmi definuje následovně: ,,Magickou, kmenovou či kolektivistickou společnost budu nadále nazývat uzavřenou společností, zatímco společnost, v níž jsou jednotlivci vystaveni nutnosti rozhodovat osobně, budu nazývat společností otevřenou.” Předkládá tezi, že uzavřená společnost se začala hroutit s rozvojem obchodu a poznáváním cizích kultur. V obchodní velmoci, Athénách, začaly vznikat změny, které podnítily rozvoj demokracie, humanismu a idealismu a stály v přímé opozici vůči strukturám tradičních společností symbolizované např. Spartou. Jako významnou postavu těchto změn poukazuje Popper na Sokrata, invidualistu jenž byl: ,,snad největším apoštolem individualistické etiky všech dob.” Jako protagonistu otevřené společnosti zmiňuje také Ježíše, který svým: ,,Slýchali jste … Já však vám říkám” nabourává uzavřenou tradici a vybízí nás žít ne podle litery ale ducha zákona.
Platóna naopak vidí jako nepřítele probíhajících změn. Obviňuje ho, že v Ústavě zneužil Sókrata, když z něj činí nepřítele demokracie. Zároveň si ale všímá vnitřního napětí a jisté rozpolcenosti, které je v Ústavě přítomno. Popper je přesvědčen: ,,že Platónův vliv lze zčásti vysvětlit tímto konfliktem dvou světů v jedné duši, zápasem, jehož silný dopad na Platóna můžeme cítit pod slupkou úzkostlivé opatrnosti. Tento zápas se dotýká našich citů, neboť uvnitř nás ještě stále probíhá.”
V závěru knihy je předestřena teze, že vrácení se do pospolitosti archaické uzavřené společnosti je nemožné, neboť: ,,neexistuje návrat k harmonickému stavu přírody. Návrat nutně znamená návrat až na začátek – návrat ke zvířeckosti.” Naopak, pokud chceme zůstat lidmi, máme jenom jednu cestu, která vede do otevřené společnosti.
Současní nepřátelé
Popper dokládá, že tendence směrem ke staré společnosti jsou patrné právě v dobách velkých změn. Otevřená společnost je i dnes, v našem rychle se měnícím světě, ohrožována množstvím sil, jejich společným jmenovatelem je přesvědčení, že lidé by neměli mít na rozhodování velký podíl a svobodu jednotlivce je potřeba omezovat nad rámec demokratické společnosti. Můžeme to chápat jako přesvědčení, že současný stav je špatný. A pozvolný, leckdy pomalý demokratický vývoj, nestačí a je proto třeba přivést společnost rychle do ideálního stavu, který leží v minulosti či budoucnosti. Třebas za pomoci totalitních prvků.
Cesta k otevřenosti je cestou po ostří nože. Pád do hlubin uzavřené společnosti hrozí na obou stranách. Ať od neomarxistických hnutí, kteří hlásají osvobození pod svou vládou v budoucnosti, tak od populistických politiků, kteří nás chtějí vrátit zpět do tradičních struktur minulosti. Možná ale právě rovnováha těchto dvou extrémů, které jsou jako závaží na stranách provazochodcovy tyče přitahovány dolů, nám dovoluje balancovat (někdy velice nebezpečně) nad propastí totality a jít dopředu směrem k otevřené společnosti.
Článek vychází z textu, jenž byl publikován na České pozici.