Vnímání referenda se v naší historii několikrát proměnilo. Důležité je o něm diskutovat
Jen máloco ukazuje význam konkrétního dobového kontextu tak výmluvně jako otázka referenda. Zatímco v Nizozemsku vládní koalice ruší celkem nedávno přijaté poradní referendum, jež se v roce 2016 při hlasování o asociační dohodě Evropské unie s Ukrajinou odhalilo jako nástroj populistických manipulací, u nás tvoří jeho zavedení jedno z ústředních témat politického boje. A to na linii Okamura versus ostatní, tak i uvnitř určitých stran. Jako aktuálně v ČSSD, kde Jiří Zimola, statutární místopředseda ČSSD, chce „umožnit lidem hlasovat i o setrvání ČR v EU“, jak napsal ve čtvrtek do Práva.
Vztah k referendu se u nás v posledních třech dekádách vlnil jako sinusoida. Na podzim 1988 vzniklo v prostředí Charty 77 Hnutí za občanskou svobodu (HOS), které vydalo manifest Demokracie pro všechny. Dokument, k jehož signatářům patřil i Václav Havel, požadoval též přijetí nové demokratické ústavy, jež by měla „zavést institut referenda o některých otázkách závažného celospolečenského významu; posílit pravomoci prezidenta republiky; zavést jeho všeobecnou volbu“. Což v dnešním kontextu samozřejmě vyznívá až jako špatný vtip, ovšem v mantinelech dohasínajícího normalizačního komunismu šlo o požadavek zcela logický.
Hlas lidu? Jen když se to hodí
Mimochodem, zhruba o rok později začali přímou volbu hlavy státu prosazovat komunisté, doufajíce, že se jim podaří prosadit na Hrad expremiéra Ladislava Adamce, jenž porazí mimo Prahu neznámého Václava Havla. Obavy z reakce venkova, zatemněného nikoliv trolly, ale čtyřiceti lety komunistického vymývání mozků, tehdy byly asi jednou z nejhorších nočních můr představitelů Občanského fóra. I proto byl Václav Havel zvolen prezidentem nepřímo, díky mocenské dohodě s pragmatickým komunistou Mariánem Čalfou a posléze díky zahraničněpolitickému pragmatismu Václava Klause. V přímých volbách by se asi prezidentem nestal, nicméně jeho panování poskytovalo prozápadní části veřejnosti iluzi, že se vše vyvíjí v zásadě správným směrem, a navíc demokraticky.
Počátkem 90. let pak referendem mohutně šermovali zastánci zachování Československa. A dodnes nostalgicky lamentují, že se tehdy všelidové hlasování mělo konat. Je ale celostátní referendum ve federaci vůbec možné? Pokud by se sčítalo celostátně, Slováci by se ocitli v nevýhodě. Pokud v každé republice zvlášť, co si počít, kdyby v každé z nich dopadlo jinak? A vůbec, shodli by se voliči na jednoznačném výkladu pojmů jako společný stát, federace, konfederace? Palčivost podobných otázek však rázně uťal pragmatismus Václava Klause a Vladimíra Mečiara.
Téma celostátního referenda pak chvilku spalo, leč plně se probudilo roku 2003, kdy všelidové hlasování posloužilo k „posvěcení“ našeho vstupu do EU. Na tehdejším zákonu bylo ale okatě znát, co si jeho tvůrci přejí. Nestanovil žádnou podmínku platnosti podmíněnou mírou účasti, zato obsahoval doložku, že kdyby vstup do Unie neprošel, lze hlasování opakovat už za dva roky.
Referendum se objevilo na scéně i v souvislosti s americkým radarem. Prosazovali ho komunisté a sociální demokraté, neboť doufali, že by tímto způsobem mohli radar „típnout“ ještě předtím, než by vůbec „pípnul“. Nakonec ho „típlo“ vítězství Baracka Obamy v amerických prezidentských volbách. Nicméně kauza radar v Brdech výmluvně dokládá fakt, že po referendu zhusta volá ten, kdo postrádá dostatek hlasů v parlamentu a chce tento deficit obejít přímým apelem na lid.
Podobně je tomu v případě Tomia Okamury. Tomu nejde primárně o přímou demokracii, ale o popularitu, jelikož ví, jak prosazováním referenda u části veřejnosti boduje. Zejména u té části, jež se cítí být na okraji. Tací lidé o referendu rádi slyší, když se však nějaké koná, často absentují.
Náročnější liga
Nicméně čeští liberální demokraté, vystrašení z vize czexitu, ženou Okamurovi vodu na mlýn svým zarputile protireferendovým postojem. Navíc používají argumenty, jimiž vlastně popírají demokracii jako takovou, tedy i tu zastupitelskou. Neboť není-li lid v zásadě vůbec kompetentní rozhodovat o „otázkách celospolečenského významu“ typu členství v EU nebo v NATO, jak potom může mít způsobilost hlasovat v parlamentních volbách? V těch přece musí vybírat z nabídky dvaceti i více partají, z nichž skoro každá předkládá komplexní program, včetně kapitol o zahraniční politice, obraně a bezpečnosti. Není to vlastně náročnější liga?
Podstata problému tudíž spočívá nikoliv v referendu, ale v tom, že liberální tábor ztrácí vliv na veřejné mínění. Proč, to je téma na jiný komentář. Leč těžko dosáhne změny, pokud nezačne na některé prvky přímé demokracie pohlížet přece jen přívětivěji. Ostatně, hlavní vady na kráse nizozemského poradního referenda tvořily příliš snadná iniciace i podmínka, že stačí pouze 30procentní účast, aby se jeho výsledkem parlament musel zabývat.
Autor je politolog
LN, 19.3.2018