Neviditelný Pes

PRAHA: Proč si to všechno nechají Pražáci líbit?

20.3.2018

Kolapsy zpestřená stagnace Prahy je jedním z nejvíc fascinujících příběhů porevolučního Česka.

Většinu času trávím ve městě, kde jediný zrušený přechod pro chodce vyvolal demonstraci a přispěl k politickému zemětřesení. Několikrát měsíčně odtud vyrážím do Prahy a nechápu: kdyby takovou kombinaci akutního kolapsu, dlouhodobé stagnace a politického šlendriánu zažívalo jakékoliv krajské město, půl roku před obecními volbami by se v něm už plnila protestní kandidátka. Pražané si místo toho jedou fotokoláže.

Jen od prosince to bylo: zřícení Trojské lávky, hrozba dalších havárií, víc než měsíční uzavírka Libeňského mostu, hromadná doprava v prázdninovém režimu a aktuálně paralýza Žižkova a čtvrtí, které spojuje s centrem. Na změny v dopravě upozorňují ručně čmárané cedule, což je malý detail, ale s velkou symbolikou.

Nejde jen o akutní problémy. Praha je jediné velké české město, které se nemění k lepšímu. Když po dvou, třech letech přijedete do Brna, Plzně nebo i Ostravy, pokaždé váš překvapí, jak zase prokoukly. Rekonstruují se veřejná místa, regulují reklamy, zlepšují veřejné služby. V Praze vás vítá stále ten samý fekál: open air šlehárna před Hlavním nádražím a bezútěšný Václavák. Na opačnou stranu jít pořád nemůžete, leda na pankáče po obrubníku magistrály.

Zatímco jiné světové metropole automobilovou dopravu klidní, skrz Prahu vede její veletok i po dostavění Blanky. (Kterou mimochodem nejezdí hromadná doprava jen proto, že by ji využívala hromada lidí.) Nic proti motoristům: když se ve městě staví málo a draze, prosedět každý pracovní týden deset hodin v autě je volba sice pekelná, ale ekonomická. A o to pochopitelnější, když má tak nízkou prioritu pohodlí cestujících sockou: ještě v roce 2015 se tu otevřela stanice bez eskalátorů, vynalezených ve stejné dekádě jako dieselový motor, kinematograf a rádio. Eskalátory neeskalátory, nové stanice jsou ohyzdné a dál budou.

Podepsáni všichni

Necháme stranou bourání mimořádných staveb, uzavření Hradu, zlodějíčky z reportáží Janka Rubeše, chátrání prázdných domů a strmý růst ceny bydlení v těch obydlených, kvůli kterému se z Prahy odstěhoval i bývalý primátor. Na to všechno má pražský magistrát a radnice městských částí jen nepřímý nebo žádný vliv. Ostatní by ale změnit mohl a měl. Jenže byly důležitější věci na práci. Posetí města cedulemi zakazujícími vjezd segwayů. Zavedení internetu do lanovky na Petřín. Magistrátní med.

Za posledních osm let se v radě hlavního města vystřídaly ANO (2014-), ODS (2010-2013), ČSSD (2010-11, 2014-), TOP 09 (2011-2014) a Trojkoalice KDU-ČSL, Zelených a Starostů (2014-), tedy prakticky kompletní stranický establishment. Na podzim vznikne nová koalice opět z něj, maximálně do ní přibudou v Praze oblíbení Piráti. Půl roku před volbami to nevypadá na žádné protestní hnutí ani obrodu stávající reprezentace. Pod primátorkou Adrianou Krnáčovou se sice v ANO hýbe židle, ale spíš než jediným strůjcem marastu je jeho nejviditelnějším symbolem.

Jak je to možné? Vysvětlení se nabízí několik. Nemáme na rozdíl od vás čas, vysvětloval mi kamarád z Letné, napůl vážně. Protesty za celostátní témata člověka vyčerpají natolik, že nezbývá energie bojovat za chodníky. Možná se většina obyvatel Prahy pohybuje mimo centrum, a naopak podstatná část zaměstnanců a studentů, kteří v něm tráví dny, zase nemá trvalý pobyt a páku na zastupitele. Možná zkrátka do Prahy přišla dřív budoucnost, kterou věští Jevgenij Morozov – tedy že se z měst stane jen infrastruktura, kterou je nutno přetrpět v taxíku na cestách mezi chytrou domácností a nejlépe hodnocenými restauracemi. Pak by ale Uber měl pomalu začít připravovat lůžkové vozy.

Na každý pád je stagnace Prahy jedním z nejvíc fascinujících příběhů porevolučního Česka. Nejbohatší město republiky uprostřed ekonomického růstu vypadá a funguje jako orientální slum – a jeho obyvatelé to pozorují s pobavenou letargií.

Převzato z magazínu Finmag.cz se souhlasem redakce



zpět na článek