Neviditelný pes

POLITIKA: Zvoní stranám hrana?

7.3.2018

Éra masových partají je v nenávratnu, Facebook ale politickou vůli „zdola“ nevytvoří

Ve sporech o složení či podporu vlády se nepřímo silně odráží letitý problém české politiky: úbytek straníků, a tudíž i obecné chřadnutí politických stran. Nové informace, které přinesl koncem února web iDnes.cz, tak vlastně nepřekvapí, byť jsou docela podstatné.

U dvou nejpočetnějších a zároveň řekněme tradičních stran, totiž KSČM a KDU-ČSL, je na vině především vymírání členské základny. Zatímco koncem roku 2013 měla KSČM ještě lehce nad 50 tisíc členů, k poslednímu dni loňského roku jich vykázala pouze něco málo přes 37 tisíc. Místopředseda komunistů Jiří Dolejš to shrnul lapidárně. Průměrný věk členů strany na Praze 6 prý činí 78 let, čili „těch nad 80 let je hodně a tam bohužel statistika a mortalita fungují“. A samozřejmě nejen v jedné pražské části. Členové KSČM – pohrobci KSČ – tedy vymírají, KSČM loni dosáhla historicky nejhoršího volebního výsledku, ale politická konstelace v parlamentu ze strany paradoxně učinila potenciální oporu Babišovy vlády.

Lidovci, ač ideoví soupeři, jsou demograficky komunistům blízcí. Ve srovnání s rokem 1999, kdy stranické legitimace vlastnilo přes 57 tisíc osob, je dnešní stav zhruba poloviční.

Eroze stran jako obecný trend

Více než 10 tisíc členů vykazují už jen ČSSD a ODS. Avizované vnitrostranické referendum o podmínkách případného vstupu do vlády pak ukáže, kolik sociálních demokratů je opravdu aktivních. Počet reálných, nikoliv pouze „matrikových“ členů se totiž asi bude víceméně rovnat počtu účastníků referenda. A v roce 2014 se při vnitrostranickém referendu o změně stanov ČSSD z 22 577 rozeslaných obálek vrátilo jen 11 783.

Německá sociální demokracie (SPD), jež nyní schvalovala vstup do vlády ve vnitrostranickém hlasování, má, podobně jako CDU Angely Merkelové, přes 400 tisíc členů. A vydělíme-li to osmi, abychom se dostali do proporcí Česka, jsme na padesáti tisících, a tudíž na úrovni KSČM z roku 2013 nebo lidovců z roku 1999. Což napovídá o významu nepřerušené organizační kontinuity; leč i na západ od nás je obecným trendem dlouhodobý pokles počtu členů politických stran.

V ODS sice žádný interní plebiscit nechystají, ale současných asi 14 tisíc členů (údaj z května 2017) znamená velký propad ve srovnání s rokem 2009 a členskou základnou čítající 34 tisíc hlav. Ostatní české strany disponují maximálně tisícovkami členů a často tvrdí, že jim jde především o kvalitu a zájemce si prověřují. Což se týká i nových a neokoukaných Pirátů.

Před časem se šířilo přesvědčení, že by lidé měli do stávajících politických stran odhodlaně vstupovat a tím je kultivovat zevnitř. Evidentně zůstalo u teoretizování a nemálo z mála jedinců, kteří zmíněné apely přece jen vyslyšeli, pak také narazilo na neprostupné hradby, na místní, zpravidla dost nepočetnou stranickou buňku, jež se řídila pravidlem: Nedůvěřuj a pořádně prověřuj!

Ale není divu, éra masových stran dávno minula. Z řady důvodů, z nichž na jednom z prvních míst ční proměna mediální a vůbec komunikační scény, ba životního stylu. Proč by měl dnes člověk vlastně vstupovat do strany, pokud se nechce politikou živit? Jaký bonus by získal? Právo chodit na schůze v místní pobočce a vytvářet politickou vůli zdola? To přece může i na Facebooku, ba na Facebooku mnohem snáze a potenciálně i efektivněji. Může se stát přítelem politiků (jejich profilů), zapojovat se do diskusí v několika různých ideových nebo politických proudech. A najdou se i tací, co si tam vytvářejí falešnou identitu a pronikají tak na území úhlavních nepřátel.

Politika v technologickém věku

Politika už dávno není jen „válkou v přímém přenosu“. Zejména díky internetu se transformovala do vyšší fáze – do permanentní online reality show. Idealisté si od informačních technologií hodně slibovali, internet se měl stát prostorem čím dál kvalifikovanější veřejné diskuse i technologicky sofistikovaného rozhodování, jež umožní implantovat řadu prvků přímé demokracie. Praxe je však smutnější; prim hrají fígle dobře placených marketingových mágů či obyčejná demagogie.

Jaký div, že strany jsou zpravidla nepříliš početnými spolky profesionálů, tedy lidí, kteří chtějí dosáhnout funkcí. Dříve se strany podobaly církvím, dnes spíše firmám či přímo reklamním agenturám. Prostě nabízejí konkrétní „cílovce“ adekvátní produkt. Řadoví členové nejsou třeba, peněz se od nich moc nevybere, a jinak spíše překážejí.

Popsaným trendům se u nás zatím asi nejlépe, kromě Andreje Babiše, přizpůsobili Tomio Okamura a Bartošovi Piráti. Společnost pak v parlamentních i prezidentských volbách jen reaguje na produkty a na sociálních sítích se o ně dokáže hádat. Organizovat se sama zdola ale neumí, byť k tomu internet poskytuje ideální příležitost. Snad právě proto je česká politika tolik k pláči.

Autor je politolog

LN, 5.3.2018



zpět na článek