„A máme za sebou další svátky demokracie.“ To jsme si mohli v průběhu podzimu a začátkem tohoto roku poslechnout mnohokrát. Je to klišé, které se nekonečným opakováním stává bezmyšlenkovitě přijímanou pravdou. Ve skutečnosti si dovolím tvrdit, že celý cirkus kolem voleb a následné dění po nich nás od demokracie spíš vzdalují.
Ve své úvaze o evropské demokracii (14.10.2017) jsem dospěl k závěru, že její podstatou je neustále probíhající svobodná a férová diskuse, v rámci které se vytváří společností (politickým národem) všeobecně přijímaná rozhodnutí o správě věcí veřejných. Každé společenství si musí vytvořit a osvojit určitá pravidla, podle kterých se většinově také chová a jejichž porušování považuje za společensky nepřijatelné. Vytváří si svůj vlastní morální kodex chování.
Vzniklý kodex hraje v pospolitosti mnohem důležitější roli než zákony. Zákony jsou pouhým pokusem zachytit pravidla kodexu. Jsou jen jeho nedokonalým obrazem ve smyslu „šedivá je teorie, ale zelený je strom života“. A navíc mají jeden zcela zásadní nedostatek. Psaný text, pokud o jeho významu neexistuje obecně přijímaná shoda (zvyklost), se dá vykládat velmi různým, často i zcela protikladným způsobem. O tom nás ostatně přesvědčují nejen politici, ale také naše justice. Je to tím, že se jen málo přihlíží ke smyslu, kvůli kterému vůbec vznikl, a zesměšňuje se to, co lze nazvat „duchem zákona“.
Zde si dovolím malou exkurzi do polských dějin. Po vymření královské dynastie Piastovců (1382) byl na polský trůn zvolen litevský velkokníže Jagello, který se oženil s piastovskou princeznou Hedvikou. Ta ale zemřela ještě dříve, než porodila syna, který by získal dědičný nárok na trůn. Jagello, který byl dědičným velkoknížetem na Litvě a voleným králem v Polsku, byl jako panovník obou zemí zakladatelem polsko-litevské unie. Jagellonci měli na litevský trůn dědičný nárok, ale nástup na polský byl podmíněn volbou. Nutnost volby posilovala postavení polské šlechty, která byla na rozdíl od jiných evropských zemí formálně jedním (a také jediným politicky vlivným stavem), a její politická moc se realizovala prostřednictvím sněmů, bez jejichž souhlasu král nemohl v řadě věcí rozhodovat. Po smrti posledního Jagellonce Zikmunda II. (1572) tvořilo podle různých odhadů 5 – 10 % obyvatel šlechtický stav. Přitom polská i litevská šlechta tvořila jeden politický národ. Zjednodušeně řečeno vznikla šlechtická republika v čele s voleným králem.
Klíčovým principem hlasování na sněmech bylo liberum veto. Od konce 14. stol. až do poloviny století sedmnáctého bylo toto pravidlo chápáno jako povinnost sněmu dospět ke konsensuálnímu rozhodnutí (jednalo se o obecně přijímaný morální princip - zvyklost). Při obrovské pestrosti polsko-litevské šlechty, která se lišila jazykově, etnicky, vírou, majetkem a postavením, to znamenalo opravdu mimořádnou zodpovědnost, snahu respektovat zájmy oponentních stran a ochotu k vlastním ústupkům. Ovšem na polsko-litevském sněmu v roce 1652 použil Wladislaw Siciňski právo veta k tomu, aby sněmu zabránil přijetí konkrétního usnesení. Bylo to jednání v rozporu s dosavadními ustálenými pravidly. Během následujících více než 100 let byla schopnost krále vládnout stále omezována vinou mnoha marných pokusů dosáhnout na sněmech nějaké dohody. Paralýza výkonné moci se tak stala jednou z nejdůležitějších příčin trojího dělení Polska (1772, 1793 a 1795), v jehož důsledku zaniklo.
Co se vlastně stalo? Nic většího ani menšího, než že princip liberum veto změnil svůj původní obsah. Formálně (můžeme říci v psané podobě) zůstal pořád stejný. Po celou dobu téměř 400 let se jednalo o možnost delegáta sněmu nesouhlasit s usnesením a tím zabránit jeho přijetí. Ale prvních 250 let jeho uživatelé vnímali toto právo jako povinnost dosáhnout dohodu, po roce 1652 se postupně prosadila představa, že se jedná o právo k destrukci. Individuální právo bylo nadřazeno společnému zájmu (a znovu zdůrazňuji, že forma se nezměnila, změnil se její výklad) a důsledkem tohoto posunu byl zánik celého společenství.
Je dobré vzít si poučení z historie a podívat se podrobněji na současné dění. Nejdříve si na příkladu popíšeme ideální fungování demokratické společnosti. Takovou společnost mohou vytvořit pouze osobně svobodní a navzájem nezávislí příslušníci komunity. Jako vzor si můžeme představit trampskou osadu, jejíž členové o věcech společného zájmu svobodně rokují a hledají shodu. I v takové společnosti je potřeba mít někoho, kdo se ujme organizace shromáždění a moderování těchto hovorů. Osadníci si proto šerifem zvolí osadníka s největší neformální autoritou a tím mu předají oprávnění ke svolávání a moderování hovorů o společných věcech.
Bude-li nutné, aby se celá osada zapojila do nějakého rozhodnutí v rámci většího územního celku s vyšším počtem obdobných osad, každá z nich zvolí svého zástupce a vybaví ho oprávněním, aby jednal a přijímal rozhodnutí jménem celé osady. Je zřejmé, že vybraný zástupce musí požívat vysoké důvěry ostatních osadníků a ti musí být přesvědčeni o jeho morální integritě.
Ve velké skupině lidí, kterým je například politický národ, se musí najít vhodné řešení, které je schopné generovat do orgánů samosprávy i státní správy ty správné zastupitele a tito zastupitelé by měli mít neustále zpětnou vazbu na své voliče. Toho se dá dosáhnout tak, že kandidáti zveřejňují své programy a ve veřejných diskusích je proti svým oponentům obhajují, a to nejen v předvolební kampani, ale po celou dobu svého mandátu. Názorové složení zastupitelstev pak volby upraví tak, aby proporcionálně odpovídalo problémům vnímaným voliči.
Jenže proti takovému systému působí mnoho vlivů. Některé z nich dále uvádím. Začnu u formy diskuse. Následující ukázka nepotřebuje žádný komentář.
I. „Vlhký teplý vzduch přitéká nad pevninu a na návětrné straně hor stoupá a ochlazuje se. Tím se zvyšuje relativní vlhkost a po překročení rosného bodu se vodní pára mění na vodní kapky, tvoří mraky a z nich pak vypadávají srážky.“
II. „To, že vzduch proudící od moře nad pevninu je vlhký, Vám asi nemusím říkat, když se to učí již malé děti v základní škole. Ovšem informace, že když na návětrné straně hor tento vzduch stoupá a ochlazuje se, že také stoupá jeho relativní vlhkost, to už je pro Vás zřejmě novinka. A vysvětlovat Vám, co to je rosný bod, už považuji za naprosto marné. A tak mi musíte věřit, že na návětrné straně prostě víc prší.“
Neustále mne překvapuje, že je ve společnosti dost lidí, kterým vzor II. imponuje a demagogy obdivují. Jejich podporou se ovšem ze společnosti vytrácí věcná diskuse a nesmírně se ztěžuje možnost věcného a střízlivého jednání. Místo toho nastupují marketingová hesla a zkratky bez obsahu.
Jiným podstatným nešvarem politiky je fakt, že v ní většinově neplatí pravidla slušnosti, o dobrých mravech ani nemluvím. Například volný trh si vynutil férové jednání a dodržování smluv, protože žádný soudný podnikatel nebude opakovaně uzavírat smlouvy s partnerem, který je soustavně porušuje a své závazky neplní. Podle tradice se obchody s diamanty uzavírají na čestné slovo podáním ruky. Do praxe se prosadila pravidla odmítající nekalou soutěž apod. Předvolební kampaně ale nejvíc ze všeho připomínají obchodování „šmejdů“. S využitím marketingových triků vnucují voličům lživé představy o svých oponentech a nabízejí obrazy krásné budoucnosti v jejich režii. Ve skutečnosti se je ale vůbec nechystají plnit. Konec konců i v diskusích politiků a politologů se často ozývají tvrzení typu: „To neberte vážně, vždyť je před volbami…“ A málokdo je tak naivní, že by opravdu plnění slibů očekával. Na druhé straně tak ale volby ztrácejí svůj nejzákladnější smysl. Neslouží k informovanému výběru zastupitelů, kteří naplňují program, pro nějž hlasovalo nejvíce voličů.
Ještě destruktivnější pro celý systém zastupitelské demokracie je však jiný jev. Pro jeho popis použiji případ Čapího hnízda (ČH), ale už dopředu říkám, že jsem tento příklad zvolil jen proto, že je stále aktuální, všeobecně známý a obsahuje prakticky všechny důležité aspekty. Pracuji jen s informacemi výhradně z veřejných zdrojů. Jiné k dispozici nemám.
Pan Babiš, jako tehdejší majitel a šéf holdingu kdysi před kamerou prohlásil, že ČH byl jeho dosavadní nejlepší nápad. Ve firmách tohoto typu šéf někoho pověří vedením týmu, který projekt zpracuje a následně je CEO podrobně o všech důležitých okolnostech připraveného projektu informován. Mezi ně rozhodně muselo patřit i vyvedení ČH mimo holding pomocí akcií na doručitele. Taková věc je bez souhlasu majitele, který je navíc současně vrchním ředitelem, nemyslitelná. Z toho vyplývá, že pan Babiš o této operaci věděl, zcela jistě byl informován i o důvodech, proč je součástí projektu (získání dotace pro malé a střední firmy ve výši 50 mil. Kč), a musel ji schválit. Dokonce bych považoval za pravděpodobné, že tyto akcie byly uloženy v jeho sejfu. Nabízí se to právě kvůli jeho mlžení. Nejprve o vlastníkovi „nic nevěděl“ a později si vzpomněl, že akcie měli ve vlastnictví jeho nejbližší příbuzní. Považuji za nesporné, že informován byl a operaci schválil.
V další fázi se pan Babiš hájil tvrzením, že se jedná o spiknutí a že žijeme ve státě, kde se dá trestní stíhání a případně i uvěznění objednat. V následujících debatách se pana Babiše zastalo více lidí, ale tři tvrzení rozhodně stojí za komentář.
Především je všechno zarámováno tvrzením mnoha politiků i politologů o presumpci neviny. Dále paní profesorka trestního práva a bývalá ministryně spravedlnosti Helena Válková v jedné debatě na DVTV prohlásila, že výrok o koupeném stíhání máme posuzovat podle pravidla, kdy je v trestním řízení obviněný oprávněn na svou obranu používat a tvrdit cokoli. Současný ministr spravedlnosti Robert Pelikán se nechal po dlouhém rozmýšlení slyšet, že koupit se u nás dá třeba i nájemní vražda, což víme spolehlivě, protože se občas podaří nějakého najatého vraha dopadnout a usvědčit.
Pokusím se těmto reakcím nastavit jiné zrcadlo. Evropské hodnoty, na kterých je postaven náš demokratický politický systém, jsou založeny na mravnosti, čestném jednání, respektu k oponentům, vlastní pokoře, schopnosti kompromisu… Jestliže tedy pan Babiš věděl o tom, že projekt obsahuje i neoprávněné čerpání dotace, a přesto jej schválil, zachoval se v rozporu s dobrými mravy. Samozřejmě nemám tušení, jestli se policii a státnímu zastupitelství podaří u soudu prokázat, že jednal úmyslně s cílem spáchat trestný čin, a jestli bude odsouzen. Dokonce o tom na základě znalosti jiných podobných případů pochybuji. Z pohledu trestního práva bude možná nevinný. Morálně ale selhal.
Vyjádření paní Válkové považuji za velmi nebezpečnou demagogii. Nevěřím tomu, že by nedokázala rozpoznat rozdíl ve vystoupení politika směřujícímu k voličům od tvrzení obviněného do protokolu vyšetřovatele v průběhu trestního stíhání. Svým výrokem se ale snaží přenášet pravidla trestního stíhání do běžného života společnosti a to je naprosto nepřijatelné. Obviněný může na svou obranu lhát, vymýšlet si jakékoli příběhy, překrucovat průběh dějů, popírat svědectví a tím obviňovat svědky ze lži apod. Pokud by se ale tyto jevy staly součástí dobrých mravů a byly ve společnosti masově akceptovány, znamenalo by to její zánik. Paní Válková svým prohlášením přispívá k otupování společenské citlivosti na jednání proti dobrým mravům.
Vyjádření ministra Pelikána je doslova děsivé. Ve zločineckém prostředí se samozřejmě dá objednat cokoli včetně vraždy, falešných důkazů, křivých svědectví… Ale on tento argument použil jako odpověď na opakovanou otázku, jestli se v Česku dá objednat trestní stíhání a uvěznění jiného člověka. Ani v tomto případě ho nepodezírám, že nedokáže pochopit podstatu svého sdělení. Pokud si někdo objedná vraždu, je to obchod uvnitř zločinecké komunity. Zločinec zadá úkol a zaplatí jiného zločince. Pokud si někdo objednává trestní stíhání a odsouzení nevinného člověka, stává se tím zločincem bez ohledu na to, kam se ve společnosti formálně zařazuje. Ale objednat trestní stíhání a odsouzení je možné jen u orgánů činných v trestním řízení a případně i soudu. Má tedy ministr spravedlnosti v úmyslu srovnávat českou justici se zločineckým prostředím? Proč v takovém případě nezjedná nápravu nebo neodstoupí? Anebo je jeho vyjádření motivováno snahou zlehčovat závažnost tvrzení pana Babiše a dále otupovat ostražitost společnosti proti nemravnosti?
Všechny tři typy vyjádření (presumpce neviny, obrana proti obvinění z trestného činu i zlehčování závažných verbálních úletů) působí na demoralizaci společnosti. To samozřejmě vyhovuje všem, kterým reálně nejde o prospěch společnosti, ale jen a pouze o vlastní zájmy. Pak se dá účelově změnit smysl zavedených zvyklostí a pravidel platných i několik staletí nebo upravovat ustálené výklady ústavy apod. Patří sem i stálé rozšiřování tolerance společnosti ve vztahu k úpadku dobrých mravů.
A na závěr se vraťme do trampské osady, kde probíhá volba šerifa. Je veřejným tajemstvím, že jeden z kandidátů ostatním osadníkům po troškách krade dřevo na topení (nebyl přímo při krádeži dopaden, ale u jeho chaty občas vidíte vlastní dřevo). Každý si může sám udělat test. Rozhodnete se, že dáte svůj hlas šikovnému zloději dřeva, který se zatím nedal přistihnout, nebo si raději za svého reprezentanta vyberete čestného a férového souseda, kterému můžete skutečně věřit?