Na letošní rok, ve kterém oslavíme sto let od vzniku Československa, připadá také sté výročí bitvy u Bachmače na dnešní Ukrajině. Bitva je ve srovnání s bitvou u Zborova poněkud opomíjena, jedná se však o jednu z významných událostí, při které se rodilo Československo.
Na začátku roku 1918 se Čechoslováci nacházeli v těžké situaci, kdy ze spojeneckého carského Ruska vznikl stát bolševický. Ukrajina vyhlásila nezávislost a ozbrojené ukrajinské oddíly se přidávaly na stranu Němců. Sami legionáři pak tehdy ještě nedisponovali dostatečnou výzbrojí. Jejich cílem bylo stáhnout se z Ruska přes přístav ve Vladivostoku a zasáhnout do bojů na západní frontě. K bojům s Němci docházelo již při ústupu k Bachmači. Čechoslovákům hrozilo naprosté obklíčení a zamezení možnosti ústupu po železnici.
Samotná bitva u Bachmače proběhla ve dnech 8. až 13. března 1918. Spojencem našich legionářů se pro tuto chvíli stali „rudí“ (nově se tvořící Rudá armáda). Ti však svou neukázněností někdy legionáře a sebe samé spíše ohrožovali. Proti legiím stál značně početnější německý nepřítel. Bitva měla v podstatě obranný, až „evakuační“ charakter. Cílem bylo vybojovat si ústupovou cestu po železnici na východ.
Hlavní boje byly zahájeny 10. března postupem na stanici Doč a snahou o dobytí mostu. Útoku velel osobně bratr kapitán Eduard Kadlec s celkovým počtem jen několika set legionářů (zhruba 500) proti početně silnějšímu nepříteli. Němci začali klást tvrdý odpor ve chvíli, kdy zjistili, že jich je mnohem více. Situaci dále zhoršil omyl „rudých“, kteří chvíli omylem ostřelovali legionáře. Útok byl přerušen a legionáři se stáhli.
O svízelnosti tehdejší situace Čechoslováků vypovídá také z německé strany porušené příměří uzavřené 11. března, které německá strana po posílení vlastních pozic prohlásila za neplatné. Útoky Němců však Čechoslováci odrazili, a legiím se tak dařilo stahovat se Bachmačí. Jako poslední se stáhli sami obránci železničního uzlu.
Na československé straně padlo během bitvy celkem 45 legionářů, 210 legionářů bylo zraněno a 41 pohřešováno. Na německé straně byly padlých stovky. Tento nepoměr mezi padlými ve prospěch našich legií se stal charakteristickým pro celou dobu jejich anabáze. Československo tak získalo prestiž ještě před svým oficiálním vznikem. Kolem legionářů se podobně jako kolem jejich „předků“ husitů vytvořil ve své době mýtus neporazitelnosti. Byli to také legionáři, kdo významnou měrou přispěl k udržení oblasti Těšínska, odvrácení maďarského útoku na Slovensku a kdo ukončil jakoukoliv snahu sudetoněmeckých žup krátce po vzniku Československa o odtržení. V kritickém roce 1938 se legionáři Ludvík Krejčí, Vojtěch Boris Luža, Sergej Nikolajevič Vojcechovský a Lev Prchala ve velení armády Československé republiky snažili přimět prezidenta Beneše k boji s nacistickým Německem za každou cenu i bez spojenců.
Pozn.: Autor věnuje článek památce svého pradědečka, legionáře Josefa Uhlíře, příslušníka 11. střeleckého pluku Františka Palackého.