Královsky se bavím sledováním různých rozborů voleb, příčin porážky jednoho a vítězství druhého kandidáta. To jsou někdy až skurilní názory, zvláště z tábora politologů, kteří si očividně přáli vítězství poraženého kandidáta. Jiřího Pehe raději komentovat nebudu, to už je, řekl bych, skoro patologická nenávist jak k Zemanovi, tak k českému národu povšechně. Jedno je ale jisté, výsledek zařídilo cca 20 % voličů, kteří volili Miloše Zemana, ačkoli v 1. kole volili jiného kandidáta, a pak ti voliči, kteří zvedli zadnice a šli volit v 2. kole. Ta druhá skupina je dobrou zprávou. Lidé se ještě v politice dokážou nadchnout pro toho či onoho. Co víc by politologové anebo politici chtěli mít?
Kdo se díval na pozdní Newsroom ČT24 před nedělní půlnocí, viděl v přímém přenosu ten moderátorský pár v akci, kterou bych nazval „Potupme veřejnoprávně Miloše Zemana“. Byl to opravdu výron škodolibosti, zloby a nenávisti vůči vítězi. Rada pro TV a rozhlasové vysílání by měla začít šetření, protože to byl festival protizemanovské zaujatosti jako důsledek virulence řádící v těle veřejnoprávní bedny; bylo to zcela v rozporu se zákonem, o tym žádná. To si člověk uvědomí, že ten Tomio Okamura zas tak není úplně mimo mísu, když volá „zničit krtka“. Kdyby šéf zpravodajství ČT stál za jednu jedinou zlámanou grešli, vyhodil by ta dvě jelita na hodinu, aby šla někam třeba týrat malá zvířátka.
Teď si všichni ti, jejichž kandidát neuspěl a kteří kolem Jiřího Drahoše nadšeně tancovali jak Navajové kolem totemu a předčasně slavili, vylévají frustraci a nejsou schopni přijmout fakt prohry. V demokratických volbách, vy janci, vždy někdo prohraje (opravdu, vždy!), takže vždy je ten či onen zklamán. Pravdu má Michal Horáček, že je sice zklamán, ale Zeman je jeho president. Basta cosí. Tak jako Jiří Drahoš by byl tím mým presidentem, i když jsem ho na Hradě nechtěl vidět. Ostatně, v roce 2013 jsem Miloše Zemana nevolil, ale také byl mým presidentem od první chvíle.
A teď ke korytu věci. Zásadním problémem všech razantních představitelů prodrahošovských a také havlovských intelektuálních kruhů a představitelů mnohých aktivistických neziskovek je, že nikdy, zdůrazňuji nikdy nepochopili princip drobné politické práce a její zásadní důležitosti. Taková práce neprobíhá na náměstích, nemá tempo revoluce a převratů, ale podobu někdy i ubíjející každodenní práce při budování, přetváření nebo posilování politických stran a hnutí v místních organizacích a „buňkách“, v orgánech těchto stran a hnutích, a to na všech úrovních. A také učení v politice manévrovat, vyjednávat a rozdávat, jakož i dostávat rány, a to často i pod pás. Je to také schůzování, debatění, přemlouvání, vysvětlování a také horlení a slovní souboje, jenže tohle není tak vidět. Není to tak krásně spektakulární a nedají se tím zaplnit první stránky deníků a hlavní zpravodajství beden. Headliny na serverech a v novinách z toho nevytlučete a vo vo vo tom to je, jak říká Pitkin. Navíc když pak přijdou volby, nemusí z toho být i přes veškerou námahu a nasazení vítězství, ale také pořádný nářez. Jenže jinak se politika od komunálu po senát dělat nedá a kdo na to nemá magi a palici, tak ať se nediví. Vždyť dnes už to neumí ani ti čípci ze zavedeýnch politické strany, kteří ztučněli a myslí si, že stačí zasvinit republiku billboardy a internet bannery se stupidními hláškami a vítězství se dostaví. Houby s octem se dostaví, leda tak kocovina jako v posledních volbách. Pak jsme vykulení z toho, když se Petr Fiala bije v prsa, že přelezl přes 11 %, a že ČSSD bude možná muset prodat ten svůj Lidový dům.
Já už dnes vím, že Jiří Drahoš se krutě mýlí v tom, že nasbíranou energii a nesmírnou podporu zúročí v nějakém budoucím „boji“. Předně nevím, jaký boj tím myslí. Ale abych byl konkrétní: měl by vědět, že nejprve se na něj vykašlou ti, co měli z práce pro něj pár měsíců v té prapodivné kampani dobrý byznys, a potom většina hlavních sponzorů, protože ti (až na Dalibora Dědka, který sice jako držák potvrdil svou trvající přízeň; on se ale, jak je jinak skvělý byznysman, v politice mýlí takřka kontinuálně) si budou lízat rány a hledat někoho, kdo je zase příště zklame jinak. Umělci a jiné osoby většinově nadané přelétavou letorou a až hysterickými sklony, jak se rychle nadchli, tak rychle uvadnou. Jan Kraus pak definitivně svojí přízní Jiřího Drahoše v té své menažérii pohřbí, neboť to je polibek smrti. Lidé uměleckého ducha zase čekají, až se objeví Mesiáš. Mezitím ale pod vedením nějakého profesionálního salonního revolucionáře občas zaplní nějaké náměstí. Jiřímu Drahošovi nezůstane v politickém prostředí, které je v tomto smyslu nesmírně kruté, prakticky vůbec žádný relevantní spojenec, leda tak Miroslav Kalousek a Jan Farský. Ale kdeže, ani to ne. I politicky jinak mimořádně naivní Jan Farský ví, že Jiří Drahoš byl tragický omyl. Miroslav Kalousek jej již pohřbil v sobotu v 16:15,68 hod. Politika je sviňa, jen Jiří Drahoš to ještě neví, protože neví, která bije, a dá na všechny ty vzletné řečičky a objímání.
Také už vím, že Jiří Drahoš nezačne odspodu, ale někde si to vyšmikne jako senátorský kandidát, pokud se dokáže někde přimáznou a nominovat, což asi ano. Ale mýlí se, že už v této fázi to bude hladké, téměř každý z těch důležitých se na něj vykašle. Fuj, jak kruté. Ale je to tak. Předvídám mu pro ten případ z 80 %, že nakonec prohraje nejdéle ve 2. kole a pokud se, jak vyhrožuje, pokusí do senátu dostat. Vsadím proti němu dost peněz, protože těch 20 % rizika mi za to stojí. Chci totiž rychle zbohatnout. Měl by si vzpomenout na naivitu továrníka Hlavatého, abych tam uvedl jeden elementární případ. Tak.
Jestli někdo bude moci zúročit, že se stal pro mnoho lidí známým, je to neúspěšný kandidát Petr Fischer. Kdo sledoval toto pondělí po 20.00 na ČT 24 jeho účast v debatě, mohl vidět a slyšet člověka s výborným projevem verbálním i nonverbálním, obsahově výbornou a poučenou rétorikou, hlasem ne nepodobným melodií a klidem prof. Františku Koukolíkovi. Mohli jste slyšet chlápka s dostatečně konsistentním myšlením a výbornými znalostmi politických kruhů jak domácích (z doby působení v KPR), tak i těch v politice zahraniční (byl velvyslancem). Petr Fischer je muž, který je už dnes nadějí pro budoucnost těch, kdo nechtějí volit levicového presidenta (i když Miloš Zeman je vše jiné, než levicový politik). Jen si myslím, že by měl mít v zádech politickou stranu. Jakou, to je jiná. Myslím, že on chápe, že vybudovat novou je úkol nadlidský a nemá na to dost prostředků a schopných spolupracovníků. A jak řekl Miloš Zeman, jako solitér nemá moc šancí. Pravdou je, že z těch současných partají to je opravdu těžký výběr. Ale dá se, při trochu dobré vůle... A pak, na poštovních známkách by rozhodně Petr Fischer vypadal výborně.
Tak tedy o příštích volbách 2023 zase nashle u uren.