V druhém kole prezidentských voleb budu volit Miloše Zemana, přestože s ním v mnoha ohledech vášnivě nesouhlasím. Dám mu přednost před Jiřím Drahošem, přestože s ním v mnoha věcech souhlasím. A nebudu se divit čtenářům, kteří si pomyslí, že v této vypjaté době toho bylo i na mě moc a že mi už asi hrabe.
Takže popořadě. Beru vážně to, co Miloš Zeman říká, protože jeho vyjadřovací schopnosti jsou stále znamenité. Proto beru doslova jeho výrok, že „tato země patří nám“, a nesouhlasím s ním. Žádná země nepatří nikomu, všichni jsme na této zemi jenom hosty a máme být dobrými správci. Jsou prý státy, kde není možno půdu koupit – přál bych si, aby jich bylo více.
Vlastnictví země – či její svěření k péči? To je jádro jednoho z nejstarších teologických sporů. Je to otázka, která trápí odpovědné správce a současně štve arogantní vlastníky. Zde se oddělují duchovní kultury od pakultur vlastnických. Od nich jsou odvozeny odpovídající charakterové vlastnosti a činy. Například solidarita na jedné straně, a chamtivost na druhé. Brilantně to shrnul Erich Fromm v jedné z nejvýznamnějších knih naší civilizace „Mít či být“.
Proto je třeba se mít na pozoru i před těmi, kteří „mají pravdu“, protože ani pravdu nelze mít, lze pouze snažit se být pravdivý, pravdu vyhledávat a pečovat o ni, jak učil Jan Hus. Jinými slovy, varuji před namyšlenou dokonalostí („mám pravdu“ a tudíž jsem autorita nadaná schopností odhalovat desinformace, například), a dávám přednost nedokonalosti, tedy těm, kteří klopotně usilují, a mnohdy i selhávají ve snaze být pravdivými. Jednoduše už i proto, že nedokonalost je lidská, kdežto „dokonalost“ je nabubřelou ideologickou, propagandistickou a desinformační fikcí, mámením přímo ďábelským.
Nesouhlasím s Milošem Zemanem v jeho nespravedlivých a nepodložených odsudcích všeho, co souvisí s islámem. Jen letmý pohled do historie ho usvědčuje z omylu, důkladnější pohled religionistický staví jeho tvrzení nekompromisně do autu. V této problematice je prezident Zeman zcela mimo, což je velká škoda zejména z hlediska protiteroristických strategií. Tam se totiž bez účinné spolupráce s muslimy neobejdeme, a například Marine Le Penová to už dávno pochopila.
Miloš Zeman vyhlásil podporu Izraeli, což jest zase věc osobní politické preference, nic proti tomu. Velký průšvih je ale v tom, že ji deklaroval jako „nepodmíněnou“, což je nonsens, příšerně nešikovná asociace na doby nejtemněji slouhovské.
Proč tedy – u sta bohov drevených! – dávat po této katastrofální rekapitulaci přednost Miloši Zemanovi? Právě proto! Zeman drží své dobré i mylné názory a stojí za nimi celou vahou své osobnosti, což není málo, protože jeho skóre pro veřejnost se začíná počítat už od proslulého prognostického článku v Technickém magazínu v srpnu 1989. Nosí svou kůži na trh a riskuje – při své ješitnosti! – svou reputaci! Nepohnuly s ním argumenty mnohých, nepohnuly s ním dokonce ani argumenty mé! Jak by ho tedy ještě mohl ovlivnit nějaký nablblý zahraniční agent?
A tady jsme u toho jemného, leč velevýznamného rozdílu. Jiří Drahoš má pověst nevýrazně dobrou, je to prý člověk pracovitý, a ač se to při jeho neslané nemastné kampani nepozdává, dokonce i rozhodný, schopný zakročit proti korupci ve svém okolí. Proč nevolit takového člověka, u tri sta bohov drevených??
No právě proto. Protože to není on, koho bychom zvolili. Je to v jeho předvolební kampani vidět na jeho gestech, mluvě, mimice, body-language. Nechal se vtlačit do Prokrustova lože „úspěšného prezidentského kandidáta amerického střihu“, zřejmě podle představ nějakých poradců. Vsadil bych se, že mu nebylo dobře po těle: určitě by to ale teď nepřiznal; možná za čas. Jsem si jist, že kdyby bylo po jeho, byl by mnohem přesvědčivější.
A hlavně by neblábolil o nějakých cizích agentech! Tyto nepodložené a (i přes korigující vyjádření ředitele BIS!) opakované výroky nejdou s jeho vědeckým profilem dohromady. Neměl by si plést hrozby s riziky. Vždyť i jemu obecně hrozí, že na něj spadne třeba lustr. Jaké je ale riziko, že se tak stane?
Dalším úhlem pohledu je fundovanost a transparentnost kampaně a kandidatury. U prezidenta Zemana je tato otázka celkem jasná, s mnoha již identifikovanými temnými místy a vyslovenými průšvihy. Zeman je však věrný, a neopouští ty, kteří se k němu znali, když to nebylo v módě, a je k nim až nekritický, což ho tíží jako žernov osličí v okamžiku, kdy ti jeho věrní nejsou sami sebekritičtí a nechápou, že některé posty jsou nad jejich síly a schopnosti a že by svému favoritovi lépe posloužili, kdyby (po)odstoupili.
K tomuto poznání jsme se již dopracovali a učíme se s tímto Zemanovým chlévem žít. Jaká překvapení, úskalí a pasti by na nás čekaly v případě vítězství Jiřího Drahoše?
Jeho volební kampani lze totiž vyčíst všechno to, co zastánci klasických politických stran vyčítají nově se objevivším hnutím. Objevila se zčistajasna, vysrážela se jako ranní rosa a je tu, působivá, leč bez solidního politického základu, bez politické minulosti, s narychlo načrtnutým politickým profilem, který však neměl možnost se osvědčit průchodem nějakou zátěží či krizí! Zcela neznámá entita, účelové předvolební hnutí, o němž se lze pouze dohadovat, odkud směřuje a kam a proč.
Otázkou ovšem je, koho by si Drahoš ze stávajícího týmu vzal s sebou na Hrad, koho ne, a koho by nově oslovil. V tom by mohl veřejnosti práci usnadnit, ale i ještě více zamotat hlavu. V Drahošově volebním poradcovském týmu se vyskytují jak jména, která mají velkou prestiž (Drábová, Šebek, Bárta), ale i taková, která předznamenávají katastrofu. Jde zejména o sarajevského atentátníka Petra Koláře, který Drahošovi radí v otázkách zahraniční a bezpečnostní politiky, a Jiřího Grygara, poradce pro informatiku a pro boj s desinformačními zprávami a weby (Drahošova poplašná zpráva o vlivu ruských agentů jde logicky na jeho triko).
Oba jsou typickými „majiteli pravdy“, o nichž jsem psal v úvodu, a Grygar si navíc osobuje právo pro nevědeckost veřejně pranýřovat druhé: někdy právem, někdy ale velmi sporně! Sám je přitom ve stejném okamžiku čelným představitelem čistě propagandistického, absolutně nevědeckého tažení proti údajné propagandě! Grygar ve vlastním oku břevna nepostřehl, proto by si toho sisyfoského „bludného balvana“ měl tentokrát udělit sám sobě.
Kam by naši zem vedl Jiří Drahoš coby prezident s jedním poradcem válečným štváčem a druhým propagandistickým inkvizitorem, to by mohlo být ještě dost nepříjemné překvapení. Samozřejmě ale budou i tací, kteří jsou ze Zemana a jeho suity unavení a znechucení, a přijde jim únosné podstoupit riziko se sotva známým, podivně amébovitým Drahošem a jeho suitou.
Velmi podstatným úhlem pohledu je zahraničně politická orientace. Prezident Zeman v tomto ohledu plní nezastupitelnou roli, když s urputností sobě vlastní zastává vůči „východu“ nejen vyrovnané, ale i velmi perspektivní stanovisko, protože tam se už dávno přesunulo těžiště světové ekonomiky.
Budou ale i tací, kteří budou radit Česku nesnažit se hrát nějakou vlastní roli a spokojit se s drobky, padajícími občas ze stolu „západu“, aniž by si všimli (nebo snad nedejbože právě proto?), že svět se pootočil a ze „západu“ k nám zhusta přicházejí podobně pitomé nápady, jako kdysi z „východu“!
Zeman svou rolí nadto ještě umožňuje mnohým, kterým se totalita a jednota a semknutost a stádové myšlení vetřely do morku kostí, aby získali pojem o demokracii. Tou totiž není souhlas a jednomyslnost a neochvějná nerozbornost a vlastnictví pravdy a vítězství lásky, ale neustálé rebelské až kacířské zkoumání všemožných „nezpochybnitelných“ dogmat, široké spektrum názorů ve společnosti a umění se s nimi nejen kriticky smířit, ale i někam společně dojít.
V případě vítězství Jiřího Drahoše pak hrozí, že konformní „prozápadní“ zahraničně politické vyzařování Babišovy vlády nebude obohaceno o jiný pohled, ale Drahošovou inklinací k protiruským spikleneckým teoriím bude ještě posilováno a posouváno do iracionality, jak se to děje v současné době ve Spojených státech, kde užuž vystrkuje růžky zombie mccarthysmu.
Proto bude dobré volit Zemana, ostatně bude to naposledy. Jeho sokové – Drahoš dokonce dvakrát – mají přitom možnost dát se veřejnosti lépe poznat. Velmi významnými budou přitom jejich povolební reakce, neúspěch totiž odhalí mnohem více, než úspěch. A prohraje-li Drahoš, a bude-li svádět vinu na ruský vliv, pak si o něm do budoucnosti uděláme dost jasný obrázek. Je ovšem také možné, že Drahoš vyhraje. Pak bude ovšem srandovní sledovat, jak se popasuje s těmi vlastními výroky o ruském vlivu na prezidentské volby!
PL, 16.1.2018