Zeman, Drahoš, Topolánek, Horáček, to jsou kandidáti v čele „peletonu“ uchazečů o Hrad. Zeman zdůrazňuje, že si Češi nesmí nechat nic vnucovat cizinou ani médii typu ČT. Drahoš jde na Hrad „s čistým štítem“ a chce tam vrátit slušnost. Horáček tvrdí, že „máme na víc“ a že úžasní čeští lidé dosáhnou lepšího života i lepší reprezentace Česka na Západě, což on prý pomůže zajistit. Topolánek bazíruje na ochraně hranic a „chce spojovat hospodu s kavárnou“. Co k těm jednotlivým sloganům říci? Kdo dělá nejlepší kampaň, a kdo to naopak v poslední fázi před volbami kazí? Komu patří vaše sympatie?
Na mě nemají vliv slogany ani mediální prezentace, vyhledávám si vlastní zdroje, poslouchám své instinkty a ptám se kamarádů a známých na jejich osobní zkušenosti. Některé kandidáty znám a vedle kouzla jejich osobnosti, politických zkušeností či světonázoru mě zajímá, jaké lidi mají ve svých volebních týmech, kdo jsou jejich spolupracovníci a kým se obklopují. Chci, aby mým prezidentem byla osobnost, která zaujme od první chvíle, kdy vstoupí do místnosti. Oceňuji i velkorysost a smysl pro humor.
Řada politiků bere svět smrtelně vážně, ačkoliv neustále se kolem nás dějí tak absurdní situace, že je nezbytné se občas nad nimi pousmát nebo je zlehčit. Mým kandidátem je proto Mirek Topolánek – tím spíše, že ho ze všech kandidátů nejlépe osobně znám. V jeho případě oceňuji i bonus navíc – je to pohledný muž. A marná sláva, bílí, vysocí a hezcí muži získávají ve většině bojů body navíc. V našich zeměpisných šířkách a na Parlamentních listech lze, chválabohu, tento závěr stále ještě vyslovit!
Dělá Miloš Zeman dobře, když tvrdí, že žádnou kampaň nedělá, a přitom jsou vyvěšeny jeho billboardy? Dělá dobře, když nechodí do debat s protikandidáty? Známý politický komentátor B. Pečinka ho za to tvrdě kritizoval. Co k tomu říci? A jak vnímáte skutečnost, že i přesto je současný prezident oblíbený zejména na venkově a staršími lidmi a čím dál více nenáviděn ve městě, zejména mezi mladšími voliči?
Žiji na vesnici, jezdím do práce vlakem a po Praze městskou dopravou; se spolucestujícími si povídám a poslouchám jejich hovory, a tak podporu Miloše Zemana ze strany lidových vrstev vnímám. Právě proto mě mrzí, že se neúčastní debat s ostatními kandidáty. Je to i jeho škoda, protože v duelech by se jistě ukázaly rétorické kvality i jiné vlohy toho kterého kandidáta. Velmi ráda bych si poslechla diskusi Miloše Zemana s panem Drahošem, jehož značná část veřejnost vnímá jako druhého nejsilnějšího kandidáta.
Ve stávající podobě jsou pro mě prezentace kandidátů poněkud sterilní. A s ohledem na to, koho preferuji, bych si velmi přála, kdyby do druhého kola prezidentské volby postoupil s Milošem Zemanem Mirek Topolánek; a já bych pak sledovala duel těchto dvou silných osobností. Upřímně si však myslím, že většina voličů je již rozhodnuta a debaty v televizi mají jen omezený vliv na jejich rozhodování.
Čeká nás hlasování o důvěře vládě Andreje Babiše, následně prezidentské volby a po nich možná jednání o vzniku další nové vlády Andreje Babiše, u kterých bude minimálně do dubna Miloš Zeman. Jde o přelomovou dobu pro český národ? Jaký by byl nejlepší a nejhorší výstup celé této série politických událostí podle vás?
My lidé jsme příliš sebestřední, a tak kdejakou dobu považujeme za přelomovou, ačkoliv zda doba je či není přelomová, lze posoudit nejdříve po uplynutí desetiletí. Zdá se mi, že sice žijeme ve zlomové době, avšak význam této doby nespojuji s otázkou vládní důvěry či nedůvěry, jež mi z pohledu českého národa připadá až příliš nicotná. Pro budoucnost mnohem důležitější se mi zdají mezinárodní konsekvence. Tato doba vyžaduje silné vůdce s jasným názorem a odvahou, kteří by byli schopni se za český národ bít. V opačném případě v dohledné době nebude, zač bychom mohli či měli bojovat.
Podle Petra Pitharta náš národ v lecčems překonali Slováci, kteří se stavějí odvážněji k problémům světa a EU. Slovensko dle Pitharta překonalo krizi „mečiarismu“, přičemž nás překonání obdobné krize čeká. Má Pithart pravdu? A mimochodem, Jiří Pehe napsal: „Politický režim, který po posledních volbách u nás postupně vzniká, je bohužel zcela založen na potvrzování národních stereotypů. Když si budeme věci (i v otázkách fungování politiky) dělat pěkně po svém, nenecháme ‚cizí‘, aby se příliš šťourali v našich věcech, a možná se dokonce znovu opevníme za hranicemi, ‚bude líp‘. V národě, kde si většina lidí mimo vysmívanou ‚kavárnu‘ nedokáže přečíst nebo poslechnout nic v nějakém cizím jazyku, je přitom tato cesta do ještě větší izolace poměrně snadná.“ Je to „slovo do pranice“, má Jiří Pehe pravdu?
Vzhledem k pohlavkům, které Jiří Pehe již na sociálních sítích obdržel za svůj pyšný odsudek většiny obyvatelstva, soudím, že by rád své opovržlivé zjednodušení odvolal. Nedostatek sebereflexe části české inteligence je pro mě vlastně tím největším polistopadovým zklamáním. Žijeme přece v báječné, vzrušující a současně bezpečné době, naše základní životní potřeby jsou vrchovatou měrou uspokojeny, máme naprostou svobodu a nic strašného nám nehrozí, naopak na rozdíl od západního světa jsme si zachovali zdravý rozum a opatrnost, nikdo nás jen tak jednoduše neopije rohlíkem, o žádnou reálnou izolaci většina národa neusiluje, naopak se ukazuje, že instinkty má náš národ zachovány lépe než národy západní, a přesto si uzoučká vrstvička společnosti odmítá připustit, že by i někdo jiný mohl mít právo zastávat odlišný názor.
Ve skutečnosti jsou tyto výkřiky stejně jako názor pražské kavárny obyčejným lidem (a tedy většině národa) naprosto lhostejné. I ono pojmenování „pražská kavárna“ činí z oněch několika osamocených jedinců skupinku mnohem důležitější, než jak by si zasloužila se nazývat. Charakteristikou (= intelektuálové debatující v kavárnách) jsem také já představitelem pražské kavárny, podobně jako desítky mých právnických či společenskopolitických kolegů, s nimiž se pravidelně setkáváme na akcích Stálé konference českého práva. Stoupenců Jiřího Pehe a dalších „kavárníků“ je však v našich řadách ve skutečnosti naprosté minimum. Jejich výskyt se tak dá zúžit na ojedinělé výkřiky v některých médiích a podobnou kouřovou clonu, politický a faktický vliv však reálně nemají.
Ještě před volbami prezidenta předstoupí s žádostí o důvěru před Sněmovnu Andrej Babiš. Předpokládá se, že důvěru nezíská, kabinet přesto bude vládnout dál. Hrozí, že napáchá škody v podobě čistek ve státní správě a státních podnicích? Nebo má i na to Babiš morální právo? A jak se smiřujete s tím, že Ministerstvo financí stále zadržuje zprávu euroúřadu proti podvodům OLAF, která možná může i naznačit, že Čapí hnízdo byl dotační podvod? Měla by tato fakta znát veřejnost?
Nejsem vědma s křišťálovou koulí, vsadila bych si však spíše na důvěru první Babišově vládě. Podobně obtížné je odhadnout, jak se bude vyvíjet jeho trestní kauza. Podrobné informace totiž nikdo nezná, i když se kdekdo cítí povolán se ke kauze vyjadřovat. Jedinými skutečně orientovanými odborníky jsou obhájci, policisté a státní zástupci, kteří věc dozorují. Kdyby byl svět ideálním místem, neměl by trestně stíhaný člověk v premiérském křesle co dělat. Avšak ve světě, kde je trestní stíhání běžným nástrojem politického boje, se dnešnímu stavu nelze divit. Obsah zprávy OLAF však opět podle mých zjištění zajímá jen úzkou skupinu politiků a politických komentátorů. Očekávání, jež někteří spojují s českým překladem, zcela jistě nebudou naplněna. Jak už to bývá u delších dokumentů, každá strana bude schopna použít z něj právě to, co se jí bude hodit.
Jaké řešení by bylo pro Česko nejlepší? Vláda Babiše klidně bez důvěry, menšinová vláda Babiše s důvěrou, koaliční vláda Babiše (a s kterými partnery podle vás), vláda s ANO bez Babiše, vláda bez ANO úplně jiných stran či předčasné volby?
Právně není rozdíl mezi vládou s důvěrou a vládou bez důvěry. Nestojím o mimořádné volby ani o jednotlivce, na jejichž nejisté náklonnosti budou stát důležitá hlasování. Všechny parlamentní strany by si měly uvědomit, že koncepční změny se dají prosadit jen s jistou většinou. Menšinová vláda s křehkou podporou žádné koncepční změny neprosadí. Odmítání koalice je tak krátkozraká zbraň, jež se lehce otočí proti tomu, kdo z ní vystřelí.
Hayato Okamura má strach, že Kreml má za Miloše Zemana, který je nemocný, už připravenou náhradu. A sice jeho bratra Tomia Okamuru. Hayato Okamura, člen KDU-ČSL, napsal: „Za několik měsíců v české společnosti zcela převládne emoce strachu a ještě posílí trend k izolaci od Evropské unie. V této situaci – přes všechny nynější hezky znějící, ale právně nezávazné předvolební sliby – znovuzvolený prezident vyhlásí předčasné volby do Poslanecké sněmovny. A z nich vzejde triumvirát Babišova ANO, Tomiovy SPD a komunistů ještě silnější než doposud. Tomio pak při koaličním vyjednávání ‚přitlačí‘ – a za pasivity, ba tichého souhlasu prezidenta Zemana a Andreje Babiše dojde k vyhlášení referend o vystoupení z EU a NATO.“ Je tento pesimistický scénář Hayata Okamury vůbec reálný?
Hayato Okamura má možná lepší věšteckou kouli a nám nezbývá než doufat, že není dnešní reinkarnací bájné Kassandry. Mě ovšem ani tento scénář nijak neděsí. Jak je vidět na případu brexitu, výsledek referenda není tím nejhorším, co by se nám mohlo stát. Z pohledu našeho členství v Evropské unii vidím jako větší problém chybějící sebereflexi jejího vedení, nekompetentnost, nedostatek katastrofických scénářů a reakcí na ně a strach. Strach z odpovědnosti a z radikálních, ale nutných rozhodnutí. Jak jsem řekla v odpovědi na úvodní otázku, dnešní doba vyžaduje statečné a neohrožené vůdce, ochotné podobně jako v pohádkách pro svůj lid (a za něj) bojovat s drakem. Strašpytlové, omezenci, pomatenci a lidé zabetonovaní ve své pravdě, plni strachu podívat se jí do tváře, nikdy žádný boj vítězně nevybojovali.
Ptal se Jan Štěpán, PL, 4.1.2018