O přesaditelnosti demokracie
Každý ptáček se musí vylíhnout z nějakého vajíčka; není-li vajíčka, není ani ptáčka. Země mezi mořem Středozemním a Perským zálivem jsou kolébkou nejstarších civilizací, přesto se zdá, že vajíčko demokracie do jejich půdy sneseno nebylo; to by se snad za ty tisíce let vyklubal i odpovídající ptáček. Avšak jediný demokratický stát, povstavší v těch končinách od dob sumerských králů až po dnešek, se nazývá Izrael. Zároveň stát veškerým svým okolím srdečně nenáviděný, jehož zničení stojí v absolutním popředí tužeb arabských sousedů. I jest to všelijaké s islámskou demokracií, nad níž dobré duše plesaly ještě před málo lety. Už neplesají.
Kdepak. Než začneme někeré zemi světa implantovat demokracii, měli bychom se rozhlédnout, je-li jí tamní společnost schopna. Kdyby byla, nemusel by ji nikdo zavádět, jelikož by tam bývala v běhu dějin vyrašila sama. Nikdo koncem druhé světové války nechtěl věřit, že by se mohla uchytit v Německu, a vida: uchytila se. Povíte možná, že Německo je zemí západního životního způsobu, v němž je demokracie doma, takže ji nebylo nutno zbrusu nově zavádět, jen očistit od hitlerovského neřádu. Námitku je však možno odbýt poukazem - a co Japonsko? Jistě. Kdo stane mezi chrámy a zahradami takového Kjóta, hned pozná, že není v Berlíně. Přesto má obojí kultura cosi společného, jakýsi důvod, pro nějž může být oplodněno vajíčko demokracie. V zásadě lze říci, že obojí civilizace, jak euro-americká, tak i východoasijská, vyrůstají z téže půdy, ze způsobu člověka zemědělského, nuceného organizovat své živobytí s ohledem na blízkou i vzdálenější budoucnost. To nelze na komando, to musí každý sedlák sám či ve společnosti sobě rovných. Proto je demokracie vyjádřením společností původně selských, proto je obtížně exportovatelná kamkoli jinam.
Ne ovšem že bych současný model demokracie považoval za vší dokonalosti futrál, jak ostatně již dotčeno. Ale snad ještě je schopen pozitivního vývoje, i když hlavu na špalek bych za to nedával. To naprosto nelze říci o valné většině končin, kam byl v přemíře dobré vůle přesazen. Mohli jsme to vědět. Nebo ještě hůř, věděli jsme, ale namlouvali si něco jiného, protože se tomu příjemněji věřilo. A ono houby. Demokracie zdegenerovavší v heslo, jímž si může vypláchnout hubu kdekterý diktátorský mizera, pokládá-li to za výhodné; ne-li, může se na ni právě tak snadno vykašlat. Ne soutěž názorů, ale registrace početního stavu kmenů, klanů, náboženských směrů a sekt … věru že si Západ mohl ušetřit tu námahu. Sejměme růžové brýle z nosů svých; nenaučí-li se dítko ani do pátého roku mluvit a chodit, uutno vzít na vědomí, že toho, bohužel, není schopno. Nevzešla-li demokracie z území nejstarších civilizací světa za pět tisíc let jejich dějin sama, pak ne proto, že tamním národům ještě nikdo neukázal – koukněte, drahouškové, takhle se dělá demokracie – ale že jí jsou, jakáž pomoc, neschopné. Zkorumpovaný autokrat v presidentském kabátě ještě demokracii nedělá. Občas uspořádané kabaretní volby také ne. Západní státnictvo by si uspořilo mnohý peníz a mnohou blamáž, kdyby zanechalo pokusů o nemožné: přesazovat květinku demokracie, občanské svobody a lidských práv do zemí, jejichž půdě chybí potřebné živiny. Kdyby je měla, vyklíčila by z ní i bez cizích rad a pomocí; jestli místo toho dospěly k různým formám samovlády, nutno míti za to, že jde o stav přirozený, jenž se nám nemusí líbit, ale musíme jej vzít na vědomí. Nevrtat v něm, nechceme-li celí vyjevení zírat, jak nám zase všechno vychází naopak a našišato, jak se hroutí i to málo bezpečí a předvídatelnosti, jež jim zajišťovali jejich samovládci. Jistěže svévolně, jistěže způsoby proti jakým bychom se vzbouřili, kdyby měly být praktikovány u nás, ale jak již řečeno: kde není vajíčka…
Na závěr této kapitoly ještě podumejme, jakou šanci má země upadnuvší do tyranie znovu se stát končinou demokratickou, v pravém smyslu toho slova svobodnou. Ze zkušenosti posledního sta let vyplývá, že ne zvlášť velkou. Japonsko a Německo – přesněji jeho západní část – dokázaly po prohrané válce vybříst z vlastní rukou namíchané kaše, protože měly jednak štěstí na ohleduplné vítěze, ale ještě mnohem víc vlastní úsilovnou snahou, pílí, odříkáním, to vše spojeno s hlubokým, opravdovým prozřením a pokáním. Také Francovo Španělsko a Salazarovo Portugalsko se po přestálé diktatuře otřepaly a zařadily se do Evropy co spolehlivě demokratické státy, ale tím už výčet končí. Levicové diktatury z něj tak příznivě nevycházejí, a je zřejmé proč: vzavše si za úkol přeorat a zpřeházet všechno naruby a vzhůru nohama, nahradit tisíce let rostlý řád mesiášským výmyslem, zničily nejen hospodářskou, nýbrž a především morální strukturu svých zemí tak dokonale, že je z té šlamastyky cesta velmi obtížná, pakli vůbec nějaká.
KONEC
Hannover, 11. listopadu 2017