…úspěšný podnikatel, který se nezdržuje moralizováním, píše autor článku „Nová šance pro pravici“ ve 47. čísle nyní už loňského ročníku časopisu Respekt. Na rozdíl od pravice ale přidal (pan Babiš) ještě jedno velké lákadlo – vizi silného, efektivního státu, v jehož závětří se voliči cítí silnější, a táže se: Dokáže pravice přijít s lákavější nabídkou?
Nemůže, odpovídám se vší rozhodností. Co se týká lákadel a svůdných nabídek, nikdo nemůže konkurovat tlučhubovství, a ze všech nejméně nějaká pravice, pokud je vůbec zřejmo, kdo je tím titulem míněn. Což by ještě… ale článek pokračuje zhruba takto: „Lidé chtějí silný stát, méně afér, rychlé a jednodušší rozhodování…“ Zkráceně řečeno despocii, která jediná může vyhovět požadavku silného, rychle a jednoduše rozhodujícího státu. Což lze zčásti chápat, byť i ne se ztotožnit: je demokracie sakramentsky loudavé zařízení, pořád jen samé řeči, dohady, jeden politik navrhuje to, druhý ono, a když se po dlouhých debatách přece na něčem shodnou, bývá to zase nějaký nemastný neslaný kompromis… to v diktatuře, ať osobní nebo jednopartajní, se bouchne pěstí do stolu a všechno jen tak lítá. Nicméně: tak byste to chtěli, milí občané a voličové? Po tom voláte? A třetí cesty někde uprostřed mezi demokracií a despocií není, jak ji hledali někteří blouznivci roku osmašedesátého, kdy země české také stály na hraně mezi touto dvojí eventualitou. Ale snad abychom si nejdřív upřesnili o význam slova pravice, než od ní začneme vyžadovat lákavou nabídku.
Ať mi třeba někdo vyčte, že jsem zaujatý, ale pravicovost má mnoho co nabídnout: vyšší míru svobody jednotlivce, volnost disponování vlastními prostředky, stát pak úsporný, s pravomocemi omezenými na řešení problémů přesahujících možnosti osobní či obecní iniciativy. Společnost řízená pravicovými zásadami bývá občansky vyspělejší, a třebaže to leckdo nerad slyší, i solidárnější; stačí srovnat výnosy dobročinných sbírek v USA a v zemích řízených po socialisticku. Vyšší stupeň blahobytu je pak přirozeným součtem těchto aktiv. Jenže, kruť to jak kruť, je to společnost vymezující. I při nejlepší vůli zůstávají za jejím okrajem širší či užší vrstvy lidí z nejrůznějších důvodů neschopných vyhovět jejím nárokům: všelijak postižených, nenadaných, neprozíravých, i zase popletů a lajdáků, nebo prostě jen smůlou pronásledovaných. Z toho důvodu nelze žádnou společnost organizovat výhradně na pravicových zásadách, vždy je nutno do té polévky přidat něco levicových ingrediencí. Je otázkou a vlastně podstatou vší diskuse, kolik jich má být.
Jak patrno, točí se celá debata o nabídkách téměř výhradně kolem hodnot materiálních; hodnoty duchovní na tomto jarmarku na prodej nejsou, jakkoli hojně bývají inzerovány. Pokusme se tuto mezeru - to se ví, že ne úplně, ale aspoň zčásti - vyplnit. Byla řeč o lákavých nabídkách… proč, medle, musí být nabídka lákavá? Winston Churchill svého času nabízel svému národu krev a slzy, a národ jeho nabídku přijal. To ovšem bylo za války, kdy Anglii šlo o bytí a nebytí; v takovém postavení bývají národové ochotní přijmout i ne zrovna atraktivní nabídku. Dnešní situace není tak vyhraněná, rozhodování ale není o mnoho snadnější. Vzpomeňme si: vysocevážený pan president Zeman se před svou volbou obracel ke spodním desíti milionům… trochu to přehnal, tolik spodní společenské vrstvy nečítají, ale polovinu populace nebo i něco přes ni určitě. Není obtížné si spodní miliony namedit: něco pěkného jim slíbit, vyhrozit jim jakkoli imaginárním nebezpečím - v lidovém povědomí takových kolují spousty – a už se šikují v houf zčásti plný luzných nadějí, zčásti rozhněvaný a hotový rozštípat všechno na drobné třísky, kdyby se to ovšem smělo. Český prosťáček je právě tak náchylný k řešením až třísky lítají jako jiní prosťáčkové, na rozdíl od nich se to ale musí smět. Pak není k udržení, jak lze dokumentovat na příkladech z roku národní pomsty 1945. Co z toho plyne… jakmile se dají do díla spodní miliony, je malér nablízku. Jak si třeba počínati, aby nebyl?
Poměr spodních a nespodních vrstev je v každém národě dlouhodobě konstantní, s tím nic nenaděláme. Nemuseli bychom ale v jednom kuse velebit prostotu a lidovost, vyhlašovat ji za vzor národní ryzosti, jak je tomu v Čechách už od dob obrozenských. Ono tenkrát, pravda, obrozencům vzavším si za úkol vzkřísit jazyk a národ český, nikdo jiný než tovaryši, služtičky, čeledíni a drobní sedláčkové ani nezbýval; čas však pokročil o dvě staletí a pomalu bychom mohli od tohoto poněkud už fousatého schématu upustit. Určujícím prvkem jakékoliv společnosti je člověk spíš neprostý, hodnoty vytvářející; daří-li se mu jeho dílo, čerpají z něj svůj užitek i ostatní, tak bezprostředně se na tvorbě hodnot nepodílející. Neříkám, že by společnost neměla pečovat o své chudé, nezaměstnané a jinak znevýhodněné; snad by jí ale mohlo zbýt trochu péče pro ty, kdož na sebe berou riziko podnikání. Neboť ztroskotá-li drobný podnikatel – navíc s nadosmrtními dluhy na krku - ocitá se v nouzi hlubší, než v jakou může upadnout kterýkoliv nezaměstnaný (ten je aspoň na nule), péče se však dočká leda od berňáku. Zato péče důsledné, halíř neodpouštějící. A aby se nezdálo, že se vytahuji na prostého člověka a sám přitom… oznamuji tímto, že jsem oficiálně uznaný nuzák, jelikož nedosahuji svým důchodem oněch šedesáti procent příjmového průměru své země, stanovených nevímkým za horní mez chudoby. Nebo aspoň nuzák dle takto stanovené definice. Drobátko praštěná definice, uznávám; kdyby měla platit, byl by občan blahobytné země s denním příjmem 50 US$ politováníhodný chudák, kdežto obyvatel Bangladéše s 0,8 téže měny pyšný bohatec a kdoví jestli ne vykořisťovatel. Avšak zanechme pitomostí.
Nebo spíš nezanechme? Pitomost sem, pitomost tam, rezervoár chudoby může být pro šikovného tlučhubu zdrojem ohromné moci. Je chudoba věc relativní; s trochou nadsázky lze řící, že cítit se chudým může ve srovnání s někým ještě bohatším i sám Rothschild. Není proto nic zvlášť nesnadného nabulíkovat dostatečně prostoduchým lidičkám, že jsou vlastně chudí, ať je jejich příjem jakýkoliv. Podaří-li se zformovat je v masu, z masy v hnutí, rozšířit pocit (nikoli fakt) chudoby na co nejširší část společnosti, postavit se jí do čela co tribun a ochránce, zaplnit náměstí zlobně povykujícím davem… pak už se vliv, moc a peníze hrnou samy.
I buďme opatrni, vyhlašuje-li kdo nové, jednoduché, opletaček prosté metody státní správy. A to i kdyby se držel v demokratických mezích; tím spíš, překračuje-li je bezostyšně. Použitelná řešení společenských problémů už vesměs někdo dávno nalezl; objeví-li se spásonoš s řešeními nikdy nebývalými, jimž jest určeno, aby jedním vrzem narovnaly šišatý stav věcí nasprávno, pak vězme, že se v jeho stínu vleče fenomenální průšvih, všech průšvihů futrál. Jako už tolikrát, ó Hospodine, jako už tolikrát! Nestačili hlasatelé revolučních změn, co jich zplodily dějiny nejméně posledních dvou staletí, Danton a Robespierre, Marx, Lenin a Hitler, musíme skočit na lep ještě dalším? S následky snad ne tak tragickými, zato dlouhodobými?
Ne tedy že bych oním výše zmíněným tlučhubou mínil pana Babiše, ó nikoliv, toho jsem dalek. Pořádnou paseku by ale se svými projekty a reformami nadělat mohl. Jak jednat v takové situaci… asi se rozhlédnout v minulosti. Podává dostatek příkladů idejí ohlašujících příchod dnů, kdy nebude už žádných běd, jak slibuje známá proletářská píseň, vyústivších však v lepším případě do šaškáren, v horším, ale nikterak vzácném, do maléru kyklopských rozměrů. Příkladů opačných je zatraceně málo, ale jsou: je jimi to, co se v bouřích času osvědčilo. Hledejme takové a pokusme se je aplikovat na problémy našeho času. Vše ostatní… jak pravil císař a král František Josef I.: co nového, málokdy s dobrým bývá. Všimněme si: málokdy, ne nikdy. Je tedy vymezen jakýsi úzký prostor, v němž se nalézá zdar, což je nadějné a povzbuzující. Najít jej není tak nesnadné, jak by se mohlo zdát: co se osvědčilo v minulosti, o tom lze s jistou rezervou předpokládat, že přizpůsobeno současné situaci se osvědčí i tentokráte. Hlasatelé metod převratných, vše bývalé a osvědčené překonávajících, padají na nosy s takovou pravidelností, že to vypadá na nějakou přírodní zákonitost; musíme si ale, kdyby čert na koze jezdil, rozbít nosy spolu s nimi?
Hannover, 4. ledna 2018