Přichází osmičkový rok. Připomene vrcholy jako 100 let od vzniku Československa i traumata jako 50 let od sovětské invaze. A také položí otázky.
Osmičkových roků se letos připomene dost. Ale veřejnou debatu ovlivní jen dva z nich – 1918 a 1968. Rok 1918 odkazuje k závěru Velké války, k době, kdy dosavadní svět zanikal a nový, včetně států, jako bylo Československo, se teprve tvořil. Otázkou zůstává, zda se vytvořil svět skutečně lepší a odolnější.
Rok 1968 odkazuje k době, kterou liberální Západ vnímá jako společenské vzepětí, osvobození od svazujících tradic a kulturní kvas. Ale byla to i doba studené války, jež uznávala sféry vlivu supervelmocí. Československo ten rozpor ilustrovalo. Na komunistické poměry neslýchanou svobodu slova a kultury převálcovala invaze 6000 tanků (více, než kolik jich bojovalo v roce 1943 u Kurska či v roce 2003 v Iráku), aniž by ve světě – až na slovní rezoluce – následovala účinná reakce.
Vše ostatní zůstane ve stínu těchto letopočtů.
1918 aneb Rozbít je snadné
Téma 100 let od konce první světové války, rozpadu habsburské monarchie a vzniku nových států je obsáhlé. Celý rok budeme narážet na data událostí, jež k 28. říjnu a 11. listopadu razily cestu. Počínaje 6. lednem a Tříkrálovou deklarací českých poslanců ve Vídni přes 8. leden a čtrnáct bodů amerického prezidenta Wilsona (zásady pro uspořádání světa po válce), 14 .květen a čeljabinský incident československých legií na Sibiři, 29. listopad, kdy československá armáda začala obsazovat Sudety, až po 21. prosinec, kdy se T. G. Masaryk vrátil do Prahy už jako prezident mezitím vyhlášeného státu.
Tady ale omezíme faktografii ve prospěch provokativní otázky. Masaryk za války ukázal, že jeden muž, civilista, bez politického zázemí a mandátu, byl schopen přesvědčit o své ideji Československa světové státníky a tím ji zhmotnit. Nejen filozoficky, ale i prakticky, vždyť legie byly armádou ještě neexistujícího státu.
Bylo to úctyhodné dílo. Ale nelze nevidět, že v původní podobě vydrželo jen dvacet let. Z odstupu, z pohledu generálů po bitvě, lze potvrdit, že rozbití habsburské monarchie a celého starého světa šlo hladce. Jenže oživilo takové nacionalistické démony a totalitní ideologie (nacismus, komunismus), že Evropě stabilitu nepřineslo.
To není jen akademické téma. Pokud za habsburskou říši dosadíte Evropskou unii a prohlížíte si jisté weby, narážíte na výrazy typu „žalář národů“ a na přání ten nereformovatelný moloch rozbít. Ano, jako před sto lety. Že to rozbití jde, ukázal rok 1918. Ukázal i radost z nabyté svobody. Ale ta vydržela pouze jednu generaci. Odkud se po této zkušenosti bere jistota mnohých, že rozbití EU by Evropě přineslo lepší zítřky?
Loni jsme citovali spisovatele Josepha Rotha, když ve 30. letech tesknil po Rakousku-Uhersku: „Svou vlast jsem miloval. Umožňovala mi, abych byl současně vlastencem i světoobčanem. Měl jsem rád ctnosti a přednosti své otčiny a dnes, kdy je mrtvá a pryč, mám dokonce rád i její chyby a nedostatky.“ Ten výrok si v aktuálním kontextu zaslouží zamyšlení i dnes.
1968 aneb Když padla cenzura
I k faktům roku 1968 jen stručně. Kdybychom měli z jeho velkých i drobných dat vypíchnout pouze dvě, mohl by to být 26 .červen a 18. říjen.
Invaze z 21. srpna byla faktem, který nešlo odvrátit. Ale 26. červen přinesl zrušení cenzury, což byl vědomý politický krok a velký přelom, ač v komunistické zemi.
Můžeme si připomenout výrok Thomase Jeffersona, že kdyby si musel vybrat mezi vládou bez svobodného tisku a svobodným tiskem bez vlády, bez váhání by volil to druhé. (Logicky, neboť pomocí svobodného tisku se lze domoci změny vlády k lepšímu.) Nebyla náhoda, že už 27. června vyšel manifest Dva tisíce slov, a lze říci, že právě zrušení cenzury zásadní měrou přispělo k rozhodnutí Moskvy pro vojenskou invazi.
Druhé datum, 18. říjen, pak označuje den, kdy parlament většinou 228:4 hlasům (při deseti absencích) schválil smlouvu o pobytu sovětských vojsk. Fakt, že už dva měsíce po invazi proti této ponižující smlouvě hlasovali jen čtyři poslanci (jako poslední z nich loni zemřela Božena Fuková), naznačuje, proč následná normalizace nastoupila tak snadno a hladce.
A ještě jedna věc je aktuálnější, než by bylo milé. V poslední době nelze nevidět, hlavně na webu v diskusích, kolik lidí u nás souzní s argumenty Moskvy pro anexi Krymu. Přitom ty argumenty až podezřele ladí s těmi, jež zdůvodňovaly invazi do Československa (předejít sílícímu vlivu Západu, jeho vojenským ambicím, občanskému konfliktu v zemi). Lze zároveň schvalovat anexi Krymu a odsuzovat invazi do Československa? To bude jedna z otázek roku 2018.
Náš Zikmund, nebo liška?
A teď do historie méně bolavé. Ale ne vždy. Máme za sebou roky Jana Husa a Karla IV. Letos se nabízí Karlův syn Zikmund. 15. února 1368 (650 let) se narodil a 22. dubna 1418 (600 let) skončil jím iniciovaný kostnický koncil – u nás zůstává spjatý s upálením mistra Jana, ale jeho těžištěm bylo odstranění papežského schizmatu, a tady uspěl. Dnes by se řeklo, že to byl úspěšný evropský summit, který sjednotil západní křesťanstvo proti hrozbě islámu. Vždyť právě v roce Zikmundova narození přenesli Turci metropoli do dobytého Edirne západně od Konstantinopole, aby ukázali své ambice vůči Evropě. Takže: zůstane Zikmund „liškou ryšavou“, nebo ho vezmeme na milost? Další otázka pro letošek.
České ambice dokládá i Klaudyánova mapa z roku 1518, vůbec první mapa Čech. Ukazuje důležitá města, řeky a pohoří. Pozoruhodná je už tím, že proti dnešnímu úzu je orientována k jihu. Snad proto, že to je běžná orientace poutníků do Říma. Nicméně Klaudyánovo dílo už 500 let naznačuje, že orientace map (tak jako pravostranný či levostranný provoz na silnicích) je jen věcí konvence a zvyku.
K velkým výročím patří i druhá pražská defenestrace (23. květen 1618). Ta dokládá často citovaný „efekt motýlích křídel“. Vyhodíte pár zrádných úředníků z oken Hradu, hned je z toho stavovské povstání a do dvou let se Evropa zmítá v třicetileté válce.
A ještě něco. Před 2000 lety skončila vláda markomanského krále Marobuda, prvního panovníka a vůbec prvního obyvatele dnešního Česka, jehož známe jménem. Jak napsal římský historik Tacitus, po nerozhodné bitvě s Arminiem se Marobud v roce 18 „stáhl do zalesněných kopců Čech“.
Jak rychle vyhubit korouna
Leccos se připomene i ve světě. Třeba to, že Evropané začali zkoumat západ Afriky (Portugalci se vylodili na Madeiře) v témže roce 1418, kdy na východě Afriky v Mogadišu přistál čínský admirál Čeng Che. Nebo že Španěl Juan de Grijalva pronikl 18. června 1518 jako první Evropan na území Aztéků a mluvil s jejich vyslanci. Předznamenal dobytí Mexika Cortézem.
Před 250 lety, v březnu 1768, se narodil indiánský náčelník Tecumseh. V srpnu vyrazil na první cestu objevitel James Cook. A v témže roce zabil ruský lovec Ivan Popov posledního korouna bezzubého. Jediný druh sirén žijící v chladném moři, býložravec měřící sedm metrů a vážící čtyři tuny, tak zaznamenal neblahý rekord. Od jeho objevení (Beringem v roce 1741 na Komandorských ostrovech u Kamčatky) k úplnému vyhubení (zásahem Ivana Popova) stačilo pouhých 27 let.
A co teprve 5. květen. Z 200. výročí narození Karla Marxe bude zajímavý test. Donedávna by si jeden pomyslel, že zakladatel komunismu přitahuje jen seniory zvláštního ražení. Ale po úspěších mezi mladými voliči, jaké v USA sklízí Bernie Sanders, v Británii Jeremy Corbyn či ve Francii Jean-Luc Mélenchon, lze očekávat leccos. Takže by nemělo překvapit, kdyby se Marx stal jednou z osobností roku 2018.
Na závěr zpět domů. Hledáte-li české speciality, něco, co jinde není, často přijde řeč na tramping a trampy. Je to societa spontánní a neorganizovaná. I proto nelze dohledat přesný začátek. Ale že letos slaví 100 let, na to vemte jed. V roce 1918 byla založena nejstarší trampská osada Ztracená naděje, jež byla spjatá s českou historií, kulturou i sportem. Jejími členy byli lidé kolem Osvobozeného divadla, slavný fotbalista Ladislav Ženíšek, herec Jaroslav Štercl či písničkář Jarka Mottl. A na webu Ztracenky stojí, že 100. výročí se slaví 23. června. Takže ahoj.
LN, 2.1.2018