Blíží se prezidentské volby a volič si vybírá jednoho z devíti kandidátů na prezidenta. I když reálně možná tři, čtyři, ale najít kandidáta, který bude představy splňovat na 80, ne-li 100%, je jako hledat jehlu v kupce sena.
Podívejme se na jednotlivé kandidáty optikou přání voliče a reálných možností zvolení.
Timurova parta
Máme tu jednak Timurovu partu pěti kandidátů (Kulhánek, Hilšer, Hannig, Hynek, Fisher), kteří mají snahu, možná i výrazné sebevědomí, ale to je asi tak všechno, co tyto kandidáty zdobí.
Chybí jim charisma, preference se pohybují do max. 2% a jejich programy jsou ve většině případů jen antizemanovské, navíc volič/divák po několika minutách u rádia nebo jiného sdělovacího prostředku začíná zívat a jde si raději ohřát topinku s česnekem, ta alespoň má nějaký říz. Jejich jediným pozitivem pro ně samotné může být zajímavé místo na příští senátní či krajské kandidátce strany potácející na hranici volitelnosti nebo posílení osobního postavení spojené se zviditelněním partaje, za kterou oficiálně kandidují.
Trojice obětující se za demokracii
Pak tu máme „svatou trojici“ kandidátů Horáčka, Drahoše a Topolánka, kteří to s námi myslí vždy a za všech okolností upřímně, byli vlastně „donuceni“ okolím, aby do kandidatury šli, nakonec po dlouhém přemlouvání souhlasili a jsou připraveni „hájit demokracii a slušnost“.
Z této trojice vzejde nejspíše příští vyzyvatel nynějšího prezidenta a devátého kandidáta Miloše Zemana.
O panu Drahošovi se píše hodně, jeho jméno je ve sdělovacích prostředcích hojně skloňováno, ale důvodů proč volit právě tohoto bývalého úředníka Akademie věd, který to dotáhl až na samotného šéfa, je skutečně málo. Jeho kontakt s reálným životem a potřebami obyčejných lidí je diskutabilní, schopnost postavit se nepřízni osudu minimální, a pokud si projdeme čistě fakta, nejsou povzbudivá.
Je jedním ze signatářů/zakladatelů prohlášení vědců a akademiků proti xenofóbii a nenávisti, jejímž podpisem se fakticky přiřadil na stranu militantních sluníčkářů a k podpoře aktivistů propagující nelegální migraci, navrhoval, aby se Sorosova Středoevropská univerzita přestěhovala do Prahy a chce užší integraci s EU. Takže stěží volitelný.
Dalším horkým kandidátem je Michal Horáček, člověk určitě sympatický svým self-made profilem, který se vypracoval bez úplatků, dokázal vybudovat prosperující firmu a jeho předlistopadové angažmá v sázkách, za které ho mnozí oponenti dehonestují, je naopak spíše plusem v tom, že se dokázal uživit bez stranických soudruhů sám na vlastní noze. Ale vybrat si do svého užšího týmu paní Magdu Vašáryovou, hlavní propagátorku přijímání nelegálních migrantů na Slovensku, to může udělat jen člověk žijící ve finanční bublině nebo zarytý mutikulturalista. Navíc jeho názory na potírání nelegální migrace a samotný postoj, kdy se hystericky v jednom dialogu vyjádřil, že Evropa má povinnost běžence přijímat anebo do nich střílet, mu značně ubírá na volitelnosti.
Na příkladu Michala Horáčka vyvstává otázka, co vlastně očekáváme od kandidáta na prezidenta? Nažehleného kariéristu s kravatkou nebo usměvavou celebritu nebo silnou osobnost, která bude v současných neklidných dobách zárukou bezpečnosti a stability státu a jejích občanů, nikoliv sluhou některých zájmových skupin nebo zastáncem sociálně inženýrských experimentů? Nezapomínejme, že prezidentská funkce je nejenom reprezentační a pietní (kladení věnců), ale také zahrnuje funkci vrchního velitele ozbrojených sil!
V posledních dnech končícího termínu k podání kandidatury na prezidenta se z hlubin politického zapomění vynořuje Mirek Topolánek. Trochu nekorektně se musím přiznat, že když jsem jeho jméno poprvé slyšel, vypukl v mém případě asi čtvrthodinový nepřerušený smích, ale na druhou stranu: Proč ne zrovna Topolánek?
Ano, pokud se budeme „piplat a nimrat“ v jeho minulosti, určitě najdeme celou řadu negativ a nepříliš povedených prohlášení včetně jeho sepětí s některými zájmovými skupinami (alespoň v počátku kariéry), ale na druhou stranu je Mirek Topolánek bojovník s poměrně konzistentními názory a umí jednat pod tlakem, což dokázal za velice nepříznivé mezinárodní situace při českém předsednictví při EU v roce 2006, kdy si nenechal „nasadit obojek“ od tehdejšího francouzského předsedy vlády Sarkozyho. Měl jako jediný polistopadový premiér odvahu jet vyznamenat bratry Mašíny. V jeho programu najdeme zákaz politického islámu i řadu rozumných kroků, pro některé voliče je však svou minulostí stěží volitelný.
Fenomén Miloš Zeman
A konečně rozporuplná osobnost současného prezidenta Miloše Zemana, stálice rotujících okresních mítingů s voliči. U současného prezidenta je voličský elektorát poměrně výrazně rozdělený na fanatické příznivce a odpůrce. Miloše Zemana je možné hodnotit z různých úhlů a pohledů, ale jedno se musí uznat, dokázal se postavit proti stávajícímu mainstreamu i v době vypjaté krize, kdy sdělit jakékoliv negativum o nelegální migraci nebo muslimech se rovnalo mediálnímu ukřižování, byl jedním z mála vrcholných politiků, kteří se nebáli říci holou pravdu ve formě vtipných bonmotů.
Na druhou stranu i u něj platí, že je silně ve vleku lobbistických skupin, v tomto případě z východu (ruského bohatýra Jakunina a dalších) a jeho podlézavost a protežování ruské politiky na čele s Putinem činilo z Miloše Zemana nejistou figuru v naší bezpečnostní politice směrem na východ.
Dostáváme se tak k zásadní otázce, koho volit?
Nevím, jak vy, ale já bych ten výběr raději nechal na voličích, sám možná místo aktivní účasti dám raději přednost té topince s česnekem, protože: Nepřeceňujeme volbu prezidenta až příliš?
Převzato z blogu autora s jeho svolením