Prezidentská kampaň spěje rychle do finiše, kandidáti se předhánějí ve vynášení stanovisek, jak by vyřešili tamto či ono, stávající prezident Miloš Zeman do předvolebních debat nezasahuje.
Přesto tvoří jedno z ústředních témat kampaně, a není divu, jednak obhajuje mandát, jednak během svého prvního funkčního období proslul, velmi diplomaticky řečeno, svéráznými výklady ústavy. Česká debata o postavení prezidenta je však poněkud sebestředná, málokdy v ní zazní jiná jména než Masaryk, Havel, Klaus a Zeman.
Zkusme se tedy podívat i někam jinam. Konkrétně do Francie z prosince 1965, kdy Charles de Gaulle obhájil ve volbách svůj prezidentský úřad. Poprvé ho zaujal v roce 1958, avšak tehdy ještě nepřímo: zvolilo ho speciální volitelské shromáždění.
V roce 1965 se Charles de Gaulle stal prezidentem sice podruhé, poprvé ale v přímé volbě, jejíž zavedení prosadil v roce 1962 v referendu, jež nebylo protiústavní jen na základě „extenzivního výkladu“ ústavního textu. A šlo o teprve druhou přímou volbu prezidenta ve francouzské historii.
Poprvé a na dlouhou dobu naposled byl takto roku 1848 zvolen Ludvík Napoleon, synovec věhlasného vojevůdce Napoleona Bonaparta. Ludvík však prezidentské funkce zneužil k nastolení diktatury, později dokonce císařství. I proto pak ve Francii s přímou volbou prezidenta dlouho otáleli, báli se, aby se nestala odrazovým můstkem pro nějakého příštího diktátora.
A vůbec, v 60. letech minulého století bychom v Evropě země s přímou volbou prezidenta napočítali na prstech jedné ruky. Boom přímo volených prezidentů na starém kontinentu začíná vlastně až s pádem komunismu, kdy sovětské republiky, některé ještě v rámci rozpadajícího se Sovětského svazu, i některé bývalé sovětské satelity zavádějí (či obnovují) funkci prezidenta a díky všeobecnému demokratizačnímu duchu doby přijímají přímou volbu.
Přináší to docela problémy, nikoliv náhodou totiž François Mitterrand, jehož de Gaulle v prosinci 1965 ve druhém kole porazil v poměru 55:45 procent, o „degaulleovském“ prezidentství napsal knihu nazvanou Permanentní státní převrat.
Přímá volba každopádně prezidenta svádí k autoritářským tendencím, k pohrdání parlamentem i politickými stranami. Ne každého, ale mnohé ano. Sám de Gaulle byl odporem k nim pověstný, za jediného opravdového reprezentanta lidu považoval sebe sama a jeho éru lemovala i poměrně častá referenda.
Roku 1965 očekával hladké zvolení v prvním kole, dokonce nevedl pořádnou kampaň, doufal, že voliči ocení jeho působení v úřadu. Nutnost jít do druhého kola ho prý trochu rozladila. Když ale cítil slábnutí své podpory u veřejnosti, nechal roku 1969 vypsat referendum, formálně o senátu, leč pojaté jako hlasování o důvěře v prezidenta, a když nedopadlo dobře, odstoupil, byť dle ústavy vůbec nemusel.
Inu, do dějin se pozitivně zapíše asi jen ten přímo volený prezident, který kromě populismu dokáže projevit i velkorysost.
Vysíláno na ČRo Plus, publikováno na www.rozhlas.cz/plus