Jasně, hloupá otázka. Snad kromě komunistů a podobných extrémistů chtějí přece všichni demokracii. Když ale v televizi poslouchám názory učených (a na vysokých školách vyučujících) politologů a sociologů, jak referendum je špatně, protože může za brexit, že referendum ohrožuje demokracii, protože otevírá cestu k totalitě (jak zaznělo v povolebním studiu ČT), nebo čtu vyjádření jednoho z miliardářů (nikoliv toho vládního), jak výsledky letošních voleb ukázaly, že volební systém má nedostatky, tak mne chtě-nechtě ta otázka napadá. Anebo jinak - myslíme pod pojmem demokracie všichni to samé? Přesnou, oficiální definici pojmu si pochopitelně mohu někde přečíst, ale stejně mám pocit, že ti učení politologové, politici a šikovní miliardáři chápou demokracii jako systém, kdežto já jako vlastnost společnosti a v tom je v podstatě onen rozpor. Pokusím se to vysvětlit.
Třeba takto. Má dcera toužila po pianu a pořídil jsem jí ho. Hraje na něj ráda a hezky. Často z toho, co se z jejího pokoje ozývá, poznáme její náladu. To piano jsem jí pořídil, protože věřím, že má hudební sluch, že má k hudbě vztah, že má z hraní radost. Bez toho všeho by to přece nemělo smysl. Kdyby hudební sluch neměla, neměla radost z hraní, pak by piano jen stálo v jejím pokoji a bylo by ticho. Piano je jen nástroj, prostředek. Bez schopnosti na něj hrát je to jen kus hmoty zabírající místo. Možná krásný kus, dokonale vyrobený a vyladěný, ale bezúčelný. To, co dělá hudbu hudbou, není ten samotný nástroj, ale ta chuť, touha a schopnost hrát. Hudebníkem je ten, kdo umí hrát, a nikoliv ten, kdo vlastní hudební nástroj.
S demokracií je to v podstatě stejné. Demokracie je vlastnost společnosti a demokratický systém s jeho atributy, jako jsou svobodné volby, svoboda projevu apod., je jen prostředek k naplnění této vlastnosti, k naplnění touhy společnosti o sobě rozhodovat. Demokratický systém předpokládá, že společnost jako celek (tedy nikoliv pouze její elity - správci systému) tu touhu a schopnost rozhodovat se v sobě má. Jinak nemá instalace demokratického systému smysl.
Pokud dceři pořizuji piáno, pak nejen věřím, že je schopna na něj hrát, ale zároveň respektuji, že bude hrát to, co chce ona sama. Pokud by tomu tak nebylo, pak dochází k základnímu rozporu - ona vnímá piáno jako nástroj pro svou realizaci, já jako nástroj, díky kterému uslyším z jejího pokoje hudbu, kterou chci slyšet já. A pokud neuslyším, co chci slyšet, pak budu mít pocit, že „nástroj nefunguje správně“ nebo „dcera k pianu nedorostla“. Dceru mohu nutit, aby hrála, co chci já, mohu ji po nějakou dobu manipulovat výhružkami či korupcí (seberu mobil - koupím mobil, či tak nějak), ale výsledek bude dříve nebo později jediný - její otrávenost a vzdor. Z jejího pokoje pak zřejmě uslyším trucovité bušení do kláves a výčitky mně, správci domácího systému „ty mi nerozumíš“. A bude mít holka pravdu.
Tak nějak to však je i s výsledky posledních voleb (nakonec nejen u nás). Ve své podstatě jde o trucovité bušení do kláves a výkřik voličů/občanů směrem ke správcům systému: „Vy nám nerozumíte, vy nás neslyšíte, vy nám nechcete rozumět a ani nás slyšet, vy chcete slyšet jenom to svoje.“ A je to tak. Správci systému, tedy ti, kteří drží faktickou politickou moc (nikoliv pouze ti, co mají politické funkce), to opravdu slyšet nechtějí, nejsou na to zavedení. Vše, co slyšet nechtějí, je pro ně falešný výkřik, výkřik nevzdělaného a nedospělého. Hlas lidu je nezajímá jako požadavek, který mají splnit, ale čistě jen jako parametr ve volebním procesu, procesu „rozdání karet“, a tedy přerozdělení moci a funkcí uvnitř. Je to, jako bych se dohadoval se ženou, zda na dovolenou pojedeme autem do Chorvatska, nebo letadlem do Itálie, a tak bychom se zeptali dětí, kam chtějí jet. Nad jejich představou o horské turistice bychom pak mávli rukou, protože na to jsme se přece neptali, to nás ve skutečnosti nezajímalo, co chtějí ony - my jsme pouze chtěli, aby daly za pravdu jednomu nebo druhému, chtěli jsme rozseknout náš spor a nikoliv plnit jejich představy. Volební výsledek není pro správce systému rozhodnutí, kam a jak dál pokračovat, ale rozhodnutí, kdo povládne a kdo mu bude sekundovat z opozice. Volič se má přiklonit k někomu kolem hracího stolu a nikoliv plácat svoje představy. Proto také „rozdání karet“, které k hracímu stolu přivede nové hráče, nepřizvané ke hře stávajícími správci, je pro ně narušení systému, je to ohrožení (jejich) demokracie. Demokracie je pro ně pouze označení jimi spravovaného systému, je to jejich piáno, ke kterému sice voliče pustí, ale jen jako herce, markýrujícího hraní. Jejich ideálem je elektronický keybord, u kterého sice „hráč“ sedí a tváří se, že hraje, ale ve skutečnosti jen zvolí jednu z naprogramovaných skladeb a piáno už hraje samo.
Kdysi byli za kacíře považováni lidé, kteří chtěli přeložit bibli z latiny do rodného jazyka, aby si lidé mohli bibli přečíst a sami vyložit boží slovo. Takový nesmysl! Lid je přece příliš hloupý, aby něco takového dokázal. Od toho jsou zde kněží, správci systému, kteří lidu správně vyloží, převyprávějí do významu, jenž lidu přísluší. Lid má být vychováván a veden, nikoliv naopak. Představa, že by lid rozhodoval, byla nesmyslná, kacířská. Bible v latině, které lid nerozuměl, tak byla pravdou v rukou správců systému a lidu zbývala jen poslušnost a přijetí stanovené pravdy.
Někdy mi připadá, že Ústava a zákony jsou napsány v latině a správci je pak prostému lidu jen převyprávějí. „Lid je zdrojem veškeré státní moci; vykonává ji prostřednictvím orgánů moci zákonodárné, výkonné a soudní.“ Co je tím míněno? Já, prostý občan, bych si to přeložil tak, že lid rozhoduje, jaké zákony by měla moc zákonodárná přijímat a podle nich moc výkonná konat a moc soudní soudit. No, pro správce systému je to evidentně tak, že lid je na samostatné rozhodování příliš nevyspělý. Lid je tedy jen zdrojem financí a energie, aby moc zákonodárná, výkonná a soudní mohla fungovat podle sebe. Pro mne je Ústava nejzákladnější ze základních dohod mezi námi občany. Logicky by pak jakákoliv její úprava či změna měla projít naším schválením, vždyť toto je naše dohoda. Podle správců systému je to však naopak. Ústava je bible, jejíž tvorba, vysvětlení či dokonce úpravy lidu nepřísluší - je na to příliš hloupý a neznalý. To by panečku hrálo, co by to bylo za demokracii, kdyby si lid schvaloval (referendem podepisoval), co je součástí jeho základních dohod! Vždyť tomu nerozumí a mohl by napáchat škody! Však také nejvyšší z vykladačů ústavní bible to řekl jasně - referendum je sice možný nástroj, ale nikoliv o ústavních zákonech.
Máme zastupitelský demokratický systém. To neznamená nic jiného, než že politik či politická strana, které si volím, jsou moji političtí zástupci a respektují mojí vůli. Tedy obdobně jako bych měl právního zástupce, pokud bych se musel soudit či byl k soudu pohnán, například. Asi se před tím, než se pro některou právní kancelář rozhodnu, zeptám, jak by spor za mne řešila, ale copak v okamžiku, kdy s některou z nich smlouvu uzavřu, již nemám žádnou rozhodovací pravomoc? Copak uzavření smlouvy s právníkem automaticky znamená, že nikoliv já, ale on, coby odborník, bude za mne rozhodovat, zda se mám či nemám odvolat nebo zda mám či nemám přijmout podmínky případného vyrovnání? Co nám brání, abychom i uprostřed volebního cyklu dávali svůj podpis pod důležitá rozhodnutí pomocí referenda? V čem je problém, proč je to ohrožení demokracie? Že to mají jen ve Švýcarsku a že my jsme k tomu ještě nedorostli? Je za tím opravdu naše nevyspělost v porovnání s občany Švýcarska nebo ve skutečnosti nechuť našich správců systému nechat si do toho kecat?
Neznám procesní právo a přesné znění zákonů, neznám do detailů konstrukci svého auta a nevím toho dost o svém těle, tyto znalosti očekávám od těch, které si k tomu najímám. Ale od všech, od právníka, automechanika i lékaře očekávám, že základní rozhodnutí ponechají na mně a nebudou je provádět za mne s tím, že tomu nerozumím. Právník se mne musí zeptat, zda se chci odvolat a následně respektovat mé rozhodnutí, i když jej třeba považuje za chybné. Servis mi musí zavolat, zda chci vyměnit a zaplatit nové brzdové destičky, když při prohlídce zjistil, že staré mám už značně sjeté. A stejně tak doktor nechá rozhodnutí o operaci či konzervativní léčbě na mně, i když sám je přesvědčen o správném dalším postupu. Pokud se tak nezachovají, budu je chtít vyměnit.
V politice tomu není jinak, respektive nemělo by tomu být jinak, ale je. Politici by měli být námi najatí a placení političtí zástupci, ale většinou se tak nechovají. Z politiky se už stalo jenom to divadlo, ve kterém je potřeba rozdat ty správné role a rozestavit ty správné kulisy. Strany hlubokého předklonu k císaři si napíší na čelo „demokratické“ a jiným přidělují roli „nesystémové, ohrožující demokracii“. A divák tomu má věřit, jinak je nevyspělý. Posloucháte tyto správce systému a cítíte despekt ke zbytku společnosti, nechuť vnímat, co potřebuje. Občané/voliči, kteří vhodili ty špatné lístky, jsou pro ně ohrožení demokracie, tedy toho, co oni za demokracii považují - jim výhodně nastaveného demokratického systému, jimi naprogramovaného mechanického piana.
Je demokracie ohrožena? Chuť mojí dcery hrát na piáno je ohrožena jedině mojí hloupostí a nedostatkem respektu, když ji budu nutit hrát to, co si přeji já. Stejně tak je demokracie ohrožena nedostatkem respektu správců systému, kteří jsou zahleděni do své moci a cíleně si budují pozici poručníka „nezletilé“ společnosti.
Dospělost člověka není dána věkem, ale jeho schopností se za sebe rozhodovat a nést důsledky svých rozhodnutí. Demokratická společnost je společnost v tomto smyslu dospělá a základním atributem demokracie je víra v tuto dospělost. Máme tuto víru? Bez ní přece nemá demokratický systém smysl - byl by (je?) příliš drahý, pomalý a bezúčelný. Bez ní bude demokratický systém jen drahá kulisa mocenského zápasu.
Věříme v demokracii?