Zemanovy ústavněprávní experimenty nastolují politická dilemata: kdo se obětuje?
Česká ústava obsahuje minimálně jednu pořádnou trhlinu. Umožňuje, aby se plnohodnotnou vládou stal kabinet pouze jmenovaný, byť ještě bez důvěry, který poté, co důvěru nezíská, může dál vládnout v demisi. A to i poměrně dlouho, pokud prezident dovede takticky otálet s druhým pokusem. Hle, jak ústavní systém, svými tvůrci koncipovaný jako parlamentní, může snadno zmutovat do systému de facto (polo)prezidentského! Stačí jedna drobnost v textu ústavy a vůle, ba spíše drzost k svérázné interpretaci, spojená s očekáváním příznivé odezvy u nemalé části elektorátu.
Přitom stačilo do ústavy vepsat větu, že vláda se ujímá svých pravomocí až po získání důvěry, do té doby vládne předchozí kabinet. Jeho důvěra by sice pocházela od minulé sněmovny, čili poněkud „ze záhrobí“, ovšem v parlamentním systému by měla být lepší alespoň nějaká důvěra než žádná. V takovém případě by se pak čerstvě jmenovaná vláda scházela nejprve v nějaké separátní zasedačce ve Strakově akademii a pilovala by vládní prohlášení. Teprve zisk důvěry by ji připustil k volantu státní limuzíny.
Nicméně otcové české ústavy si asi nedokázali představit úpadek politické kultury čtvrtstoletí po jejím schválení. Jistě, formálně, z hlediska samotného ústavního textu je již jen jmenovaná vláda plnohodnotná, leč pokud ústava zároveň vyžaduje důvěru sněmovny, vláda bez důvěry by se jako plnohodnotná chovat neměla.
Dávám, abys dal
Lamentaci nad tím, že panuje vláda bez důvěry, prolamuje se duch ústavy, a spějeme tudíž k diktatuře, si nechme na dobu, až se tak případně stane. Babišova vláda každopádně 10. ledna 2018 před Poslaneckou sněmovnu předstoupí a o důvěru požádá. Má reálnou šanci ji získat?
I menšinová vláda, má-li důvěru obdržet, musí být alespoň v den hlasování vládou fakticky většinovou, s dojednanou parlamentní podporou. Díky tomu, že podle naší ústavy k zisku důvěry postačuje většina přítomných, nikoliv všech poslanců, může mít ona podpora též podobu opuštění sálu, a tedy snížení potřebné hranice. Právě tak získala důvěru druhá vláda Václava Klause i vláda Miloše Zemana. Lze samozřejmě vzít v úvahu i různé kombinace přímé a nepřímé podpory, třeba, což je zde myšleno jako čistě matematický příklad, kdyby sál opustilo 22 pirátů a komunisté byli pro, Babišův kabinet důvěru obdrží, poněvadž ANO disponuje 78 poslanci, v součtu s patnácti komunisty by to dalo 93 a po pirátském „odplutí“ by potřebná většina činila 90 hlasů.
Proč by ale parlamentní strany měly podporovat cizí vládu? I politika je především tvrdý byznys, i ona se řídí logikou „něco za něco“. V letech 1996 a 1998 bylo ono „něco za něco“ evidentní, v roce 1998 dokonce formalizované smlouvou zvanou opoziční, jakkoli právně nevymahatelnou. Nyní se jako nejpravděpodobnější podporovatelé zatím rýsují komunisté, popřípadě Okamurova SPD. Nicméně zejména Tomio Okamura si dosud veřejně kladl silné požadavky; buď přímou účast ve vládě, nebo podmínku, že vláda musí realizovat program jeho strany.
Otázky k tvrdé zákulisní licitaci
Pro Piráty, ČSSD a strany sdružené v Demokratickém bloku je zase nepřijatelná osoba premiéra kvůli jeho – byť nyní imunitou pozastavenému – trestnímu stíhání. Cena za důvěru pro čerstvě jmenovaný kabinet je vysoká. Spolupráci ANO s neextremisty komplikují premiérské ambice Andreje Babiše, spolupráci s extremisty pak mimo jiné skutečnost, že by vláda musela plnit citelně jiný program, než jaký dosud naznačuje, včetně sféry zahraničněpolitické orientace. Spojený tlak uvedených skutečností nutí Babiše k závislosti na Zemanovi a na jeho ústavních experimentech ve stylu „déletrvající plnohodnotná vláda bez důvěry“. Poněvadž si však prezident ostře sledovaným schvalováním vlády ve sněmovně patrně hodlá vyšperkovat vlastní volební kampaň, jeho vlivové zázemí nejspíše učiní hodně pro úspěch celé operace.
Do počátku ledna je ještě čas, teď se bude v zákulisí tvrdě licitovat. Bohužel, těžko z toho vzejde něco dobrého. Politika totiž uvízla v patu podobně jako v roce 2006. Kdo ho odblokuje, kdo se „obětuje pro vlast“? Demokratická opozice, která překousne Čapí hnízdo? Andrej Babiš, jenž odhodí své premiérské ambice (a tím vše přesune k druhému pokusu „někoho z ANO“)? Nebo všechny z dilemat vysvobodí objektivní, nezávislé a nezpochybnitelné zjištění policie, že ten „Čapák“ prostě na kriminál není?
Tak znějí podstatné otázky naší doby. Nikoliv zda je kupříkladu Karla Šlechtová tou ráznou „dívenkou“, jež vnese do resortu obrany zákon a pořádek. Neboť výsledky každé vlády, menšinové jako většinové, s důvěrou i bez důvěry, se stejně odvíjejí od podpory pro její legislativní návrhy v parlamentu. Tedy primárně od toho, zda v něm existuje něco jako vládní tábor a jakého je politického zabarvení.
Autor je politolog
LN, 18.12.2017