Stále se ještě domnívám, že spojení profese právníka a historika, tím spíše advokáta a historika je užitečné. Ale připravované zvolení Zdeňka Ondráčka, komunistického pretoriána s bílou přilbou a dlouhým pendrekem, známé „mlátičky“ ze 17. listopadu 1989, do čela sněmovního výboru pro kontrolu GIBS, tedy jakéhosi vrchního inspektora bezpečnostních sborů, snese z historického pohledu jen srovnání se jmenováním bývalého zločince a trestance Francoise-Eugena Vidocqua policajtem, který v roce 1812 vytvořil pro císaře Napoleona proslulou Sureté (Brigade de Sureté), první moderní policejní organizaci ve Francii. K úplné podobnosti Ondráčkovy kariéry chybí jen fakt, že dosud nebyl trestancem.
A právě v jeho případě zjišťuji, že se obě zmíněné profese mohou dostat do kolize. Vždyť kdyby byl v roce 1990 Zdeněk Ondráček odsouzen třeba i k nepodmíněnému trestu odnětí svobody, s trochou fantasie dodejme třeba k tomu nejvyššímu dvacetiletému, byl by již na svobodě a teoreticky by mu již nic nebránilo v politické kariéře, pro kterou by si jistě vybral KSČM. A stejně tak jako Vidocque, dělá dnes vrcholovou kariéru i Ondráček. A pokud by potrestán nebyl, tak by jeho zločiny byly promlčeny. Tak proč se vzrušovat, navíc v ČR, jak známo, komunistické zločiny nepatří mezi ty nepromlčitelné. To je pohled právníka. Jenže můj pohled historika je jiný.
Právní a historický čas je rozdílný. Právní odpouští – historický nezapomíná. Při přijímání do zaměstnání se leckde vyžaduje výpis z trestního rejstříku. I v něm se však záznamy po určité době vymazávají. Kde však zůstávají, je tzv. „opis“ trestního rejstříku – trestní orgány musí kdykoli vědět, zdali zájmová osoba něco v minulosti spáchala. Takže historický čas se vrací - výstižně to charakterizuje aforismus již tolikráte citovaný v souvislosti s kritikou nevyrovnání se s minulostí a který si na svůj štít napsal Ústav pro zkoumání totalitních režimů. Jeho autorem je americký filosof a spisovatel George Santayna: „Kdo zapomene svoji minulost, je odsouzen k tomu si ji zopakovat.“ A úkolu připomenutí tohoto aforismu, se ujal právě Zdeněk Ondráček – Vidocque. A není sám, poslední volby a santayanovská Trojka: ANO, SPD a KSČM - nám vyzváněním jimi ovládaného umíráčku nad odcházející demokracií, to bude v nadcházejících dnech připomínat stále více.
Proč je stále více lidí, kteří se bojí o demokracii? Proč tolik voličů uvěřilo japonskému demagogovi, že on a jeho strana mlčících sfing jsou garantem bezpečnosti České republiky? Proč nejvíce hlasů získalo nedemokraticky vyprofilované hnutí s autokratickým vůdcem, které si přitakalo i svým názvem? Proč společnost stále více hrubne? Odkud se bere stále sílící xenofobie a strach, ačkoliv se ještě nikdy české země nenacházely v tak bezpečně zajištěném prostoru jako nyní? Proč tolik lidí slyší na demagogické volání hlupáků, nevzdělanců a primitivů po obecném referendu, které by Českou republiku zbavilo jejího zahraničního zajištění a přivedlo ji do náruče příštího diktátora? Proč je tolik lidí připraveno zase volit za svého prezidenta člověka, jehož střelka kompasu se z politiky „všech azimutů“ otáčí stále více na východ, na světovou stranu, se kterou máme ty nejhorší zkušenosti? Proč tolik maturantů si nepamatuje Karla Havlíčka a jeho Křest sv. Vladimíra? Proč tolik spoluobčanů zase chce žít pod vládou silného muže nebo jedné firmy?
Zastavil se snad historický čas hluboko v minulosti a jen ti nejstarší si matně vzpomínají, jakou skvrnou v naších dějinách byla druhá republika a její nástupkyně po období nacistické totality, republika národněfrontovní, ve které si většina voličů po dosavadních zkušenostech jako další režim vyvolila ten nejhorší po nacistické krutovládě – hrůzovládu komunistickou? Žijeme v době, v které z Hradu odcházejí poslední vyznamenaní spoluobčané za statečnost o odpor proti předchozím režimům. Musí snad nastoupit noví bojovníci za demokracii, aby bylo možné po desítkách let zase koho vyznamenávat? Při hledání odpovědí na tyto otázky se stále více vracím ke knížce Václava Havla „Letní přemítání“ z roku 1991. A ptám se, jak je možné, že tak jasnozřivý člověk a spisovatel s aureolou statečného bojovníka proti totalitě, který ve svých esejích a hrách popsal jako nikdo jiný vznik, mechaniku a pravidla fungování totalitní společnosti, poté, co největší měrou přispěl k její přeměně na společnost demokratickou a svobodnou, se mohl tak mýlit? Jen proto, že nevěděl nic o francouzském rčení „gouverner c´est prevoir“- vládnout znamená předvídat?
Jak popisuje Václav Havel svoji zem, jak píše „za 10, 15 či více let“: „Budou u nás platit gentlemanská a nepřekročitelná zvyková pravidla, budeme mít politické strany s vlastním intelektuálním potenciálem a jasným programem s vlastním sociálním zázemím, s generací nových, mladých a vzdělaných politiků v čele; zákonodárné sbory budou pracovat v klidu, bez nervozity a spěchu; výkonná moc a vůbec celá státní správa bude nenápadná a odbyrokratizovaná. Soudy budou nezávislé a těšit se všeobecné důvěře…“ Zkrátka - budeme žít v právním státě oplývajícím medem a strdí. Jenže, pane prezidente, za Vámi uvedenou dobu vyjednává nejmocnější muž státu bez portfeje, bývalý spolupracovník StB, s předsedou své bývalé strany, co Vás zavírala, aby estébácká mlátička s bílou přilbou na hlavě, která mlátila demonstranty volající Vás na Hrad, nebyla předsedou sněmovního výboru pro kontrolu nejvyšší policejní inspekce - takové absurdní drama byste, pane prezidente, nenapsal ani Vy.
Duch Vaší knížky „Letní přemítání“, pane prezidente, neodvál jen čas, spíše ho hodili do stoupy Vaši spoluobčané, které už svoboda a demokracie přestaly bavit. Nyní je hitem knížka o jiném snění: „O čem sním, když náhodou nespím.“ O tom, jak pod vedením jednoho silného a bohatého muže - muže, který spolupracoval s vašimi vězniteli - se republika, které jste vrátil svobodu a demokracii a přivedl ji zpět na Západ, změní v jeho firmu.
Surete Francoise Vidocqua byla velmi úspěšným útvarem a takovým je dodnes, mimo jiné proto, že Vidocque spolupracoval s bývalými kolegy a zločinci, kteří své prostředí znali nejlépe a poskytovali mu užitečné informace a pomoc. Podobnou možnost má i Zdeněk Ondráček, a proto může být i úspěšným předsedou sněmovního výboru pro kontrolu GIBS. Všichni jeho oponenti by to měli vzít v úvahu a neházet mu klacky pod nohy. Za svoji osobu však říkám: Děkuji, nechci, rád je budu házet, i když to bude v rozporu s mojí profesí obhájce, a to proto, že se mi takový předseda ekluje.