Po svém úspěšném úprku do náruče imperialistů a první své anglické knížce The Judge in a Communist State Josef Škvorecký mě ponoukl, abych se pustil do rovněž něčeho takového v našem českém rodném jazyce. Tak vznikla Malá doznání okresního soudce v tehdy jejich začínajícím nakladatelství 68 Publishers v Torontu.
Výsledku jsem se leta či spíš i desetiletí nedotkl, až teprve teď nedávno se tak stalo a teď se tedy vnucuji s ukázkou nikoliv s rozvody, paternitami či dokonce s vražděním, ale s kouskem kapitoly XVII a názvem MAJETKOVÉ NESOUHLASY.
Zde to tedy je: Jako marxisté a taky leninisté dobře víme, že s odstraněním vykořisťování se rostoucí třídní harmonie bude také odrážet v harmonii právní. V oblasti trestního práva se sice ideologie netrefila, ale třeba se trefí v civilních věcech. Posuďte sami: Některé kategorie soudních konfliktů lidová demokracie omezila nebo přímo zrušila. Soused se sousedem nepře o koně, ne-li koně. Kapitalisté si vysoudili a také prosoudili miliony a od toho máme budování, aby k takovým výskytům nemohlo dojít. V jiných situacích by se sice nezrušil konflikt, ale juristikce nad konfliktem. Za Masaryka soudy vyřídily nepřehledné množství urážek na cti, kdežto za Čepičky nevyřídily ani jednu, neboť nactiutrhání přešlo na národní výbory.
Takže dáme občanovi práva, která mu ale okamžitě odebereme s odkazem na restriktivní klauzule. Právo, které je v rozporu s obecným zájmem - politickou mocí pro nás interpretovaným -, již není právo. Čili něco jako: „Občan má právo vyskočit do výše sto metrů, kteréžto právo může být omezeno pouze zákonem o přitažlivosti zemské.“ Přitažlivost politická pak třeba velela zrušit občanovo právo prodat vlastní automobil a případně ho i zavřít jako spekulanta. Zákon zaručuje soukromé vlastnictví činžáků, ale vylučuje, aby se vlastník do svého činžáku nastěhoval. Zákonodárce nechal v občanském kodexu ustanovení, o jejichž neužitečnosti dobře věděl. Z 37 kapitol ne méně než 23 se zabývalo smlouvami. Praktických bylo paragrafů tak pět a půl.
V padesátých leteh se občané nejspíš dostali do majetkového sporu ve věci osobních půjček. Důkazní břemeno bylo na žalobci a komplikacemi tato agenda nevynikala. Horší už to bylo při tahanici o majetek mezi manželi, ne nutně rözvedenými, ale vzájemně nelaskavými. Zkušenost nás učila nelitovat námahy a za každou cenu je umluvit do uzavření majetkového smíru.
Umluvit se nedali tací učastníci, kteří přišli k soudu trápit jeden druhého, ať to stojí, co to stojí. Soudil se u mě mladý manželský pár volyňských Čechů z městyse Kladruby. Ani rozvedení, ani separovaní, žili pod společnou střechou s účelem se vzájemně připravit do hrobu. Oba se dali zastupovat advokáty, aby pak určitě jejich výlohy několikrát pohltily i maximální soudní vítězství..
Podle zákona zahrnovalo majetkové společenství manželské všechny hodnoty získané za dobu manželství s výjimkou věcí, které jednotlivec zdědil, dostal darem nebo má k výlučnému použivání. Manžel se proto nemůže domáhat rozdělení podprsenky. Kladrubští Volyňáci se ale hádali o všechno: o majetky předmanželské, manželské, získané i zkonzumované, koupené, prodané, užívané jednotlivě i společně. Seznam vzájemně se vylučujících nároků spíš připomínal intenturu v Bílé labuti. Manželé si upírali zubní kartáčky, králíky, uhlí a také jeden nočník. Každý si přivedl na pomoc tucet křivých svědků. S dvěma tucty nenávistných, vzájemně si příbuzných lhářů bylo v soudní síni veselo.
Jenže teď to suďte. Jak jen spočítat králíky, které si nevěsta přinesla či přivedla do manželství věnem? Králíci se množili, někteří skončili ve společném hrnci (rovněž věno), jiní ubyli prodejem, darem, krádeží, neduhem. Další byli neznámého pobytu. Krmení odstarávali jak rodiče nevěsty, tak rodiče ženicha. Kdo teď dostane kolik a proč?
Takových otázek jsem měl spravedlivě rozhodnout asi dvacet. Bez faktů a s křivými svědky pravdu nezjistím, a tak jsem se rozhodl případ ukončit odhadem. Občanský soudní řád na nás pamatoval v paragrafu 94 právem tzv. volné úvahy:
„Ak je nárok istý čo do základu, ale výšku nemožno buď vobec bezpečně zistiť, alebo len s nepomernými ťažkosťami, može súd určiť podla volného uváženia.“ (To je prosím slovensky. „Sbírka“ občas tiskla některé ze zákonů v oné řeči.)
Občas jsme předsedali nad rodinými sváry obludných rozměrů, k jakým by se lidé sobě cizí snad nedopracovali..Bratr proti sestře, děti proti rodičům, staré rčení o mamce, která se postarala o deset potomků, zatímco těch deset aby pak se ocitlo jako žalobci o šesták podpory od svých potomků, všelijakých náměstků, docentů, další takové bezcitné verbeže.
Cokoliv československý občan mohl vlastnit (tkaničky, boty, automobil či - na rozdíl od sovětského vzoru - i nemovitost), spadalo do kategorie buď osobního nebo soukromého majetku. Kritérion je politické, rozdíl pak gigantický. Osobní vlastnictví je dobré vlastnictví, založené na poctivé práci, sloužící k socialistiké potěše, a proto ho zákon obdaroval epitetem „nedotknutelné“. Soukromé vlastnictví je ale tuze dotknutelné. Co může být „soukromé“? Inu cokoliv: nemovitost, automobil, boty, tkaničky v držení osoby kapitalistického původu, záměru, příbuzenstva, černé mysli. K ilustraci si vypomůžeme jehlou: Jehla je „osobní“ v prstech hospodyně látající kalhoty proletářského manžela. Jehla je „soukromá“ v prstech znárodněného krejčovského mistra, který se po večerech věnuje melouchům.. Dělník si v Řemeslnických potřebách koupií sto jehel do osobního vlastnictví, kdežto tatáž koupě bývalým živnostníkem, tedy osobou s nedostatečnou rezistencí proti ďáblu spekulace, bude „soukromá“.
V rudém scholasticismu mnoho efemérních andělů tančí na špičce jehly. Jestliže vám stát vyvlastní dům podle ediktu ministerstva financí (č.73/1964 Sbírky zákonů), dostanete tuto náhradu: osobní vlastnictví - od 840 Kčs až do 1930 Kčs za kubický metr, kdežto v případě soukromého vlastnictví - od 20 do 30 haléřů za totéž. Kompenzace to čtyř až šesttisíckrát menší, neboli žádná.
Politický styl režimu dává přednost nepřesnému zákonu, jímž se nad osobním versus soukromým vlastnictvím válí vhodná mlha. Do roku 1956 jsme například neměli definici rodinného domku, tedy hodného osobního vlastnictví, kam se majitel smí i nastěhovat, na rozdíl od nerodinného stavení ve zlé privátní držbě. Takový vlastník neměl práva bydlení či pobírání činže, ale zato povinností oprav z vlastní kapsy.
Přemnohé další komplikace následovaly.
KONEC S TAKOVÝM TRÁPENÍM