... ale v politice rostou extrémisté
V minulém týdnu šlo hezky sledovat, v čem se liší sny od reality. Jeden by očekával, že v demokratické společnosti budou mít na její chod klíčový vliv jedinci respektovaní, čestní, s nezpochybnitelnou morální integritou.
Takovým je například signatář Charty 77, bývalý premiér a expředseda Senátu Petr Pithart. Čerstvě převzal Cenu Pelikán, kterou v Olomouci už po čtrnácté udělil časopis Listy, založený jednou z předních osobností Pražského jara a vyzdvihující osobnosti, jež prosazují hledání pravdy v otevřeném a demokratickém dialogu, přitom však neváhají vystupovat proti společenskému zlu, a to ani za cenu osobních obětí či ztráty popularity.
Petr Pithart u této příležitosti uvedl: „Bojím se, že někteří lidé se chovají, jako by si říkali o tvrdou lekci autoritářského státu, jako by si to chtěli vyzkoušet. A teprve potom by si řekli: To jsme byli blázni, držme se toho nedokonalého, co máme, protože všechno ostatní je ještě horší.“
O týden dříve se v Senátu předávaly Ceny Ústavu pro studium totalitních režimů. Jednou z laureátek byla spisovatelka, kunsthistorička a členka Konfederace politických vězňů Zora Dvořáková, jež převzala ocenění Za mimořádný přínos k reflexi novodobých dějin.
Vedle toho, že její rodina procházela za komunistické diktatury těžkými zkouškami, je známá jako autorka první životopisné knihy o Miladě Horákové a též rozsáhlé knihy o třetím odboji.
O lidech, jakými jsou Petr Pithart nebo Zora Dvořáková, můžeme hovořit coby o součástí národního svědomí. Hrdého a kritického.
Střih. Uplynulý týden byl též ve znamení voleb orgánů nové Poslanecké sněmovny. Volič tomu chtěl, aby nejsilnější formací bylo hnutí ANO. Ostatní v parlamentu závisí na skládání hlasovacích většin. Ta, kterou babišovci utvořili s Komunistickou stranou Čech a Moravy a se Svobodou a přímou demokracií Tomia Okamury, vůbec vábně nevypadá.
Přinejmenším o ní můžeme říct, že ji spojuje líbivá rétorika hraničící s populismem a jejími členy vzývaná „antisystémovost“, zejména ve vztahu k dosavadní podobě naší parlamentní demokracie. Nemluvě o tom, že KSČM a SPD dlí na okrajích politického spektra.
Tato sněmovní koalice zvolila do funkcí místopředsedů Sněmovny Tomia Okamuru a Vojtěcha Filipa. Komunistům trvalo od roku 1990 dvanáct let, než usedli ve vedení dolní komory. Svoboda a přímá demokracie to stihla za měsíc od voleb.
Ještě varovnější ale je nadstandardní zastoupení těchto stran v dalších sněmovních funkcích. Je například s podivem, že komunisté po svém volebním výprasku dosáhnou na předsednictví hned ve dvou výborech.
V čele mandátového a imunitního stanul Stanislav Grospič, reprezentant tvrdého jádra KSČM, které s chutí slaví výročí totalitních vůdců a naopak má pochybnosti o justiční vraždě Milady Horákové.
Grospič už dříve na sněmovní půdě k protikomunistickému hnutí 50. let pronesl: „Tento odpor měl někdy formy ozbrojených akcí, ale převážně akcí, které směřovaly proti potlačování lidské důstojnosti, glorifikovaly vraždy a byly přímo upláceny zahraničními vojenskými službami. Je potřeba klást si otázku, zda lidé, kteří se dopouštěli této činnosti, nenaplňovali skutkovou podstatu vlastizrady, a jak by proti takovým lidem bylo postupováno v jakékoliv jiné zemi včetně oněch proslulých západních demokracií.“
Šéfem bezpečnostního výboru zase má být Okamurův šiřitel konspirací Radek Koten, který proslul výroky o „eurofašistické totalitě“ a „protektorátu Česko“. Taková je realita. Odvážné a slušné máme na sbírání medailí, avšak do funkcí se derou onačejší figury. Budoucí vláda si tyto spojence za rámeček nedá. Přesto s nimi bude úzce svázána.
Autor je místopředseda představenstva Masarykovy demokratické akademie, blízké ČSSD, spolupracovník časopisu Listy a člen Rady Ústavu pro studium totalitních režimů
Vysíláno na ČRo Plus, publikováno na www.rozhlas.cz/plus