Dobře napsané zákony jsou nehmotné bohatství země. Špatně napsané zákony představují pravý opak.
Jeden z kandidátů na prezidenta, Mirek Topolánek, má problém: existují pochybnosti o tom, zda je jeho kandidatura platná. Topolánek předložil podpisy deseti senátorů. A někteří z těchto senátorů podepsali i kandidaturu jiných osob.
Platné znění ústavního zákona o volbě prezidenta republiky říká toto:
„Navrhující poslanci, navrhující senátoři nebo navrhující občan mohou podat pouze jednu kandidátní listinu. Kandidát může být uveden pouze na jedné kandidátní listině.“ (Zdroj.)
Tato situace je dobrou ilustrací toho, jak velký problém může představovat špatně napsaný zákon.
Výklad výše zmíněného textu totiž není jednoznačný. Pokud by převládl striktnější výklad, jaký zastává například ústavní právník Kysela, byla by Topolánkova kandidatura neplatná. Pak ale budou nadcházející volby poskvrněny pocitem neférovosti. Jako by už teď nebyla atmosféra mezi kandidáty (a jejich voliči) dost špatná.
Také je možné, že celá věc skončí někde u Ústavního soudu, který by teoreticky ještě ex post mohl platnost voleb zrušit a nařídit jejich opakování. Přesně totéž, i když z jiných důvodů, se stalo loni u našich jižních sousedů v Rakousku.
Což je pro mě osobně taková malá noční můra. Jedním z kladných rysů volebního cyklu je to, že ta kampaň nejpozději v den voleb skončí a hysterie v médiích opadne. Je znám výsledek a nedá se s ním nic dělat; normalita slaví návrat. Kdyby tahle jistota byla narušena, byli bychom odsouzeni k tomu žít ve volební kampani prakticky pořád. Což není moc atraktivní vyhlídka.
*****************************
Podívám-li se na výše uvedený paragraf z hlediska matematikova, mám za to, že Topolánkova listina je v pořádku. Proč?
Protože „navrhující senátoři“, to je množina. Dvě množiny se od sebe liší tehdy, liší-li se aspoň jedním prvkem. Tedy „Anča, Barča, Čenda a Zdenda“ představují jinou množinu, než „Anča, Barča, Čenda a Tonda“.
Výklad podle právníků citovaných v iDnes ovšem zní, že ty dvě množiny nesmějí mít žádný průnik. Řečeno matematicky, že musejí být disjunktní. Čili „Anča, Barča, Čenda a Zdenda“ mohou podepsat jednomu kandidátovi, ale další kandidát si musí sehnat „Evču, Gabču, Hanču a Tondu“.
Na matfyzu by tento výklad úspěch nesklidil. Jenže jde o volby prezidenta ČR a musíme vzít v úvahu, že zákonodárce nebyl znalostmi logiky a teorie množin příliš políben. A že jde tedy o neobratnou formulaci principu, který by se dal daleko čistěji a jednoznačněji vyjádřit takto:
„Každý poslanec a senátor smí podepsat kandidátní listinu nanejvýš jednomu kandidátovi. Pokud jich podepíše více, platný je pouze první podpis.“
Pokud by záměr byl právě opačný, tj. varianta příznivá Topolánkovi, dalo by se to jednoznačně formulovat slovy:
„Jedna skupina poslanců či senátorů smí podat jen jednu kandidátní listinu, jednotliví senátoři a poslanci však mají právo podepsat více kandidátních listin.“
Jenomže bohužel v platném zákoně žádná taková jasná formulace není. Místo toho tam máme svrchu zmíněný paskvil.
Tenhle problém jsme si jako ČR mohli ušetřit, kdyby se v parlamentu více dbalo na detaily. Toto není zemětřesení ani záplavy, nad kterými nemáme kontrolu. Toto jsou průšvihy „vlastní výroby“, jež nemusely být.
V jedné knize o historii rakouského práva jsem kdysi četl zajímavou věc. Ještě za Marie Terezie existovala prý u vídeňského dvora pozice tzv. osoby z lidu. To byl „prosťáček z ulice“, kterému předložili, respektive přečetli (protože býval negramotný) návrh nového zákona a požádali jej, aby je vyložil po svém. Pokud některým částem nerozuměl, nebo je vyložil jinak, než panstvo zamýšlelo, musely se přepsat.
Tahle myšlenka mi vůbec nepřijde scestná, spíše naopak: je vysloveně inspirativní. Minimálně u ústavních zákonů a zákonů, které se týkají celé populace. (Odborné normy jsou jiná věc.)
My, lidé 21. století, máme tendenci se dívat na naše prapředky trochu shora. Neměli iPhone, nečistili si zuby a neznali elektrickou kytaru. Ale ve věcech veřejné správy a rozhodování jsme zas tak velký pokrok neudělali. Některé principy zapadané prachem by možná stály za nové prozkoumání. V politice jde totiž hlavně o lidskou náturu a ta se za uplynulá tisíciletí nijak nezměnila.
*****************************
Hudební epilog
Trochu se zapomíná, že tento kus hudby, který si asociujeme s prezidentským úřadem, je součástí většího celku.
(Kolik podpisů by asi dnes nasbírala Libuše, kdyby někam kandidovala? A neosočovali by ji dnes v novinách z populismu?)
.
Převzato z Kechlibar.net se souhlasem autora