Česko se snaží vždy dorovnat Západu. Výsledek letošních parlamentních voleb dokázal, že se Češi skutečně nacházejí v srdci Evropy. Jako všechny okolní země procházejí krizí vlastní identity. Tuto krizi charakterizuje ztráta víry v racionálno v politickém životě. Rozum je nahrazen pocitovostí a vášněmi. Tam, kde jsou vášně, vládnou obrazy a představivost. Přání založené na představivosti je pak živná půda pro marketingové specialisty. Jak kdysi dávno poznamenal Kundera, z ideologie se stává imagologie. Ze světa myšlení se politika dostává do oblasti obrazů a snů.
Francouzský historik Raoul Girardet ve své famózní knize Mýty a politické mytologie (1986) ukazuje, že když je společnost rozčarovaná nebo znepokojená, uchyluje se k mýtům jako k řešení. A právě toto se stalo i v české společnosti. Vize, že doženeme Západ alespoň v materiální rovině, je v nedohlednu. Navíc i Západ se zmítá v krizi. Radikální strany rostou jako houby po dešti. Evropská unie těžko hledá sama v sobě směr a cíl, navíc se přidávají separatistické požadavky, a to jak v Katalánsku, tak brzy i v severní Itálii. Navíc Amerika, coby dlouholetý spojenec Evropy, se uzavírá do sebe s tím, že chce raději řešit své vnitřní problémy, a pokud už se chce geopoliticky angažovat, směřuje svoji pozornost spíše na Asii. Ani Rusko se nezdá, že by nás mělo zachránit, protože se taktéž zaměřuje na Sýrii, Írán a aktuálně na Saúdskou Arábii. A pak jsou tu vlastní evropské problémy, před kterými si Evropané zakrývají oči. Je jich spousta, jen namátkou: vysoké zadlužení, chudnutí a stárnutí populace, mizející střední třída, imigrace a neschopnost začlenit neustálý příliv uprchlíků, islámský terorismus. A tak je Evropa ponechaná svým vlastním problémům a Česko s ní. Je těžké hledat někde pomoc racionálními způsoby.
A právě v takovýchto momentech nastupuje mýtus osobnosti či hrdiny, který nás má vyvést z krize. Tento mýtus stojí podle Girardeta na čtyřech různých sloupech: mýtus jednoty, mýtus zachránce, mýtus zlatého věku a mýtus komplotu. Je velmi jednoduché přiřadit jednotlivým stranám, jež v letošních volbách uspěly, mýty, které použily na své voliče. Zastavme se u mýtu zachránce, protože ten je nejdůležitější. V Evropě nastupuje trend, a Francie je toho dobrým příkladem, kdy tradičním stranám odpadají voliči. Jde o strany, které byly vybudovány na silném společném ideovém základě. Představitelé těchto stran byli pouze nositeli myšlenek a mohli být kdykoliv nahrazeni někým jiným ze stranického aparátu. Tato vize však již vyčpěla. Dnes je poptávka po silném hrdinovi, který spíše než politické hodnoty zosobňuje sám sebe a svoji dokonalost. Zachránce ví lépe než ostatní, co je třeba.
Tři jasní vítězové voleb Babiš, Okamura a Bartoš tyto charakteristiky splňují. Výjimku tvoří ODS, kde je do role lídra a zachránce stylizován Václav Klaus mladší. Je zajímavé doplnit zde ještě dva typy zachránců, které Girardet rozlišuje: hrdiny normality, kteří slibují zachování stejné společnosti, jako byla dosud, a hrdiny výjimečnosti, kteří naopak tyto zavedené normy chtějí bourat. Tyto volby jasně ukázaly, že v naší zemi je poptávka po zachráncích všeho druhu. Političtí marketéři měli jednoduchou práci: stačilo už pouze nabídnout své cílové skupině zachránce, kterého očekávala. Marketéři nám prodali svoje sny. Dobře věděli, jaká je poptávka. Uchylování k mýtickým postávám je vždy neklamným znakem toho, že se společnost transformuje do jiné, nové společnosti, která přetrhává pouta s minulostí. Volby 2017 znamenají, že Česko vstoupilo do nového 21. století. Doba „devadesátek“ již nenávratně skončila.
LN, 1.11.2017