Po posledních volbách se ustavila zvláštní situace, kdy se většina stran odmítá účastnit na vládě, že s tím či oním rozhodně ne. Aby strana mohla smysluplně uplatňovat svůj program, musí se podílet na vládě. Jinak je to jen o nic neřešících rozpravách v parlamentu.
Odhalovat nešvary a prohřešky vládnoucích stran mohou efektivněji media, která se toho ráda chopí. Od těch seriózních až po bulvár. Koaliční většina si stejně vládne po svém. Ostatně z úst opozice zní kritika vlády vždy trochu farizejsky. Jen málokterý opoziční politik si dokáže udržet aspoň trochu objektivizující nadhled. Miroslav Kalousek nebo Vojtěch Filip to rozhodně nebyli. Snad jen pár ekonomických expertů ODS. Kladným historickým příkladem je KDU-ČSL. Někteří jí sice vyčítají, že chce být ve vládě „za každou cenu“, ale ona tak může prosadit část svých priorit a navíc vyvažuje příliš rozdávačnou levici. Je zároveň i pojistkou proti případnému excesu nejsilnější strany, protože může koalici opustit. O hlasech, které dá volič stranám, jež se nakonec nedostanou do parlamentu, se říká, že „skončí v kanále“. Ale ony také hlasy stranám, které nakonec skončí v opozici, zůstávají promarněny, protože prakticky neovlivňují chod státu.
Ostatně proč tradiční strany tolik ztratily na své oblíbenosti? Příliš zkostnatěly ve svých ideologiích a přestaly se zajímat o to, co lidi trápí a z čeho mají obavy. Zvykly si lidi spíše vychovávat, než jim rozumět. Ve svém úsilí budovat svět, jaký by měl podle nich být, se příliš vzdálily tomu, jaký svět ve skutečnosti je. Třeba migrační krizi prostě nezvládly. A to ty západoevropské ještě více, než ty naše.
Je zřejmé, že bude třeba upravit ústavní zakotvení o církvích a svobodě vyznání. Ne každá církev si tuto svobodu zaslouží jen tím, že se registruje jako církev či náboženství. Dovedete si hypoteticky představit, že by třeba Církev československá husitská (čistě ilustrativně) požívala ústavní ochrany, kdyby její členové či příznivci páchali teroristické atentáty s výkřikem „Za Boha a Žižku“ nebo z některých kazatelen šířili nenávist? Těžko, společnost by reagovala zákazem, jako to činí u extremistických stran. Horší situace by byla, kdyby to dělali římští katolíci, protože ti jsou široce mezinárodně zakotveni. A stejně tak obtížné je to u islámu, za kterým stojí státy obchodující s ropou.
Ale stále zavírat oči možné nebude. Pravo-levá polarizace se stává reliktem třídního rozdělení a v moderní společnosti se poněkud rozmazává a bude třeba hledat nová východiska. Svět dvacátého prvního století je prostě jiný a složitější, než za boje dvou supervelmocí v minulém století.
Ale vraťme se k našim stranám. Pokud se strany s koaličním potenciálem neumoudří, tak se můžeme připravovat na další mimořádné volby. Jestli podraz s vyhozením Andreje Babiše z vlády a jeho účelovým obviněním v osm let staré kauze jakoby náhodou před volbami poslal ČSSD mezi malé strany a Babišově ANO přidal nejméně 5 % hlasů, co se asi stane v příštích volbách? ANO si umně postěžuje, že chtělo vládnout, ale ostatní strany mu to neumožnily - a voliči mu hlasy přidají. A strany budou znovu stát před ještě silnějším ANO. Co pak? Už půjdou do koalice, nebo raději vyvolají vleklou vládní krizi, která možná skončí úřednickou vládou, a odradí si tak další voliče? Přitom třeba ODS by mohla dosáhnout na předsedu sněmovny a dojednat ne zrušení EET, ale odložení nebo zrušení jeho dalšího rozšiřování. Také tlačit na zodpovědnou rozpočtovou politiku.
Je omylem, že voliči chtějí zásadové strany. Politika je o nezbytných kompromisech a teprve přes ně se měří úspěšnost stran. Devět znepřátelených stran tlachajících v parlamentu není obrazem úspěšného státu. Zdá se, jako by se většině stran líbilo zabydlet se v opozici, nemít žádnou odpovědnost, říkat „já bych to dělal jinak, kdybych mohl“ a brát prebendy s tím spojené. Ale tím si sympatie voličů nezískají. Snad se ještě probudí.