aneb Proč se letos nebudu trápit otázkou, jestli můj hlas „propadne“
Blíží se nám volby. Hodně čtenářů mi psalo, zda k nim učiním nějaký komentář či doporučení. Bylo by poněkud zbabělé, kdybych tak neučinil.
Nicméně: doporučení nečekejte. To je něco, co nemám rád u ostatních blogerů, takže by mi přišlo divné, kdybych to dělal sám. Místo toho zde máte spíše moje vyznání na téma „propadlých a nepropadlých hlasů“.
Radši to zdůrazním: jde opravdu jen o můj osobní příběh a názor. Nesnažím se vás tím ovlivnit, abyste si mysleli a dělali to samé, co já. Jenom mám takový dojem, že s tím názorem a příběhem nebudu úplně sám.
Takže k věci.
*****************************
Byla-nebyla jedna politická strana S. Jako mladík jsem jí docela fandil, do té míry, že jsem jí pomáhal s předvolebními kampaněmi a neváhal se pouštět do rozrušených diskusí, zda Losna či Mažňák. Tehdy žádný Facebook nebyl, byly ale diskusní servery jako Mageo, a tam už se o politice mluvilo před dvaceti lety.
Jak čas šel, začal jsem si všímat, že se děje něco špatného. Bylo to jako pozvolná eroze, kterou známe z přírody. Nikdy nedokážete pojmenovat ten přesný okamžik, kdy se ze savany stane poušť, ale ten koncový stav se „okecat“ nedá: je to poušť. Něco takového se stalo se stranou S.
Ve vedení se začalo vyskytovat čím dál více podivných jedinců, kterým očividně šlo jen o to koryto. Ideová základna se zamlžila a zneostřila natolik, že vlastně nebylo jisté, zda tam vůbec ještě je. Volební program se stále více bral jako totální formalita, a to i na komunální úrovni; často se v reálu dělaly úplně opačné věci, než jaké byly původně voličům slíbeny. „Drajv“, chuť něco změnit a někam jít, to vše bylo slabší a slabší. Z členské základny odpadávali kvalitní lidé, nedařilo se získávat mladé členy. Ochabnutí, stagnace, setrvačnost. Hledání důvodů, proč to či ono nejde.
(Teď jsem popsal hned několik českých, ba i západních stran. Taková CDU za Angely Merkel na tom není o nic líp. To je problém půlky Evropy.)
Rok od roku jsem shledával obtížnějším zdůvodnit, proč vlastně hlasuji pro S. Nakonec mi zůstal jen jediný skutečný důvod: aby můj hlas nepropadl. Toho jsem se tehdy opravdu bál.
S odůvodněním, že můj hlas nesmí propadnout, jsem absolvoval povícero voleb. Ale jak už je to s tou pozvolnou erozí. V určitý okamžik se narazí na skalnatý podklad a dál už to nejde.
Pro mě byly tímto bodem jedny podzimní volby. Opět jsem se vracel z volební místnosti, kde jsem odevzdal hlas straně S, aby nedejbože nepropadl. S vnitřním pocitem… no, jak to popsat. Takové pocity by mohl mít papírový kapesník bezprostředně po použití. Prostě jsem zase jednou věděl, že jsem vypomohl pár lidem, aby nespadli ze svých křesel. A že moje zájmy, ke kterým se tito dotyční verbálně hlásí, budou zase čtyři roky vesele ignorovat, aby se pak těsně před novými volbami opět ozvali: hej, hlasuj pro nás. Přeci nechceš, aby tvůj hlas propadl, že?
*****************************
Je jedna slavná báseň Edgara Allana Poea, která se jmenuje „Havran“, v originále „The Raven“ (anglický text zde). Jejím ústředním prvkem je černý havran, který básníkovi opakuje jediné slovo: Nevermore. („Nikdy více.“)
Ten večer jsem vevnitř prodělal jakousi transformaci na havrana z Poeovy básně. Nikdy více. Tím nechci říci: nikdy více nebudu volit stranu S. To je těžké odhadnout, jak bude vypadat někdy za dvacet let. Třeba se nějak vzpamatuje a dá se trochu do kupy. Ale nikdy více už nebudu hlasovat pro někoho jen pro to, aby můj hlas nepropadl. Prostě už to nejde. Už toho mám plné zuby. Nevermore.
Včera a dnes jsem se rozhlížel po Facebooku, a co tam nevidím. Předseda strany S a místopředseda strany S připnuli na svoje zdi příspěvky, ve kterých škemrají o hlasy. „Vážení voliči (vyjmenováno několik stran), hoďte to radši nám, netříštěte scénu, my se tam určitě dostaneme a váš hlas tak nepropadne.“
„My se tam dostaneme,“ to není program. Jestli je to váš nejsilnější triumf, tak vlastně nemáte žádné. Politická strana potřebuje nějaké kladné důvody, proč se nechat volit, ne jenom „určitě se tam dostaneme“ a „oslabíme pana X“. Mimochodem, ta intenzita toho facebookového doprošování na mě působí dojmem, že si pánové tím vstupem do Sněmovny zas tak naprosto jistí nejsou.
Ne, nedám vám to jen proto, že průzkumy preferencí vás vidí nad 5 % hranicí (a daleko těsněji, než dříve – od svého vrcholu jste ztratili hodně voličů), už jste tuhle kartu zahráli mockrát. Příliš mnohokrát, je ohraná. Nevermore.
Letos to s čistým svědomím hodím malé straně, o níž si vůbec nejsem jist, zda se dostane do parlamentu. Proč? Protože ji podporuji, a nevybral jsem si ji stylem „hledám menší zlo“. Změna je vždycky riskantní, a to hned dvakrát: buď, že nevyjde, nebo že vyjde, ale jinak, než člověk chtěl. Ale to riziko mi za naději určitého pohybu stojí. Konzervovat aktuální stav tím, že budu neustále podporovat „zavedené“ struktury, je – aspoň podle mého názoru – v dlouhodobé perspektive daleko „dražší“ chyba.
Tolik moje zakrákání na téma blížících se voleb.
*****************************
Hudební epilog
Tady máte Havrana, jak jej četl anglický herec sir Christopher Lee.
To je ten herec, který v Pánovi prstenů hrál čaroděje Sarumana. Bývalý voják speciálních jednotek za druhé světové války, rovněž metalový zpěvák.
Převzato z Kechlibar.net se souhlasem autora