Mocnářské rituály u nás nezavedl až Miloš Zeman
Datová žurnalistika leckdy potvrzuje různé nepohodlné teze. Když web New York Times zveřejnil mapu GPS souřadnic míst, kde byli ve Středomoří vylovováni migranti, čtenáři s překvapením zjistili, že od roku 2016 je to stále častěji ve výsostných vodách Libye. Je to populismus? Ne, leda že by byly populistické samy zeměpisné souřadnice. Sledujeme-li podobným způsobem prezidentské jízdy Miloše Zemana po Česku, nic až tak překvapivého nezjistíme.
To, že se prezident vyhýbá Praze je dávno známo (je to fakt toho typu, jaký vám sdělí i nádražák). Že nikdy nebyl v Mladé Boleslavi, Mělníku či Tachově? Ani to není senzace, i když někdo si vynechávku Boleslavi vyloží jako obcházení míst úspěchu (Škoda). Že prezident navštívil vícekrát Zlín, právě když tamní SPO potřebovala posílit? Ani to není nic překvapivého ani nelegitimního. Je to prostě zemanovské.
Ano, Miloš Zeman je v domácích politických výjezdech hyperaktivní. Kdo viděl filmový dokument Občan Havel, vzpomene si na větu o Zemáku, s níž se Zeman v roce 1996 obrátil na Václava Havla: „Víte, kolik becherovek jsme tam vypili? Autobus jel na dvě pohonné hmoty. Na naftu a becherovku.“ Dost lidí Zemana z dobrých důvodů „nemusí“. Ale každý, kdo mu vyčítá mocnářské manýry, si může dohledat, že tyto manýry rozvíjeli už prezidenti Masaryk, Havel či Klaus. Samozřejmě lze namítnout, že je to nerepublikánské a udržuje to přežilé rituály. Jako když babička Boženy Němcové vzpomíná, jak v dětství potkala císaře Josefa. Ale v digitální době, vytěsňující osobní kontakty ve prospěch elektronických a robotických, mají staré rituály smysl. Lidé prostě rádi potkávají živé prodavače, živé politiky i živé prezidenty.
LN, 25.9.2017