Neviditelný Pes

EVROPA: Rusko a demokracie

26.9.2017

Během „úklidu“ jsem narazil na tento starý text. Nevzpomínám si na rok, kdy jsem jej napsal. Ale je tu a chtěl bych jej připomenout.

Ještě jednou - přeji nám všem více znalosti historie, historické paměti, tolerance a zdravého rozumu a měně zaslepenosti, ideologických brýlí, fanatismu a nenávisti.

A vzpomeňme si, až budeme hodnotit Rusko, Rusy a komunismus, že:

Komunismus je západní ideologií, myšlenkou Marxe a Engelse, do Ruska ze západu importovanou krajně levicovou frakcí sociální demokracie (opět západního hnutí) ruským exulantem Leninem a do absurdní krutosti a totality dovedenou Gruzíncem Stalinem.

Rusové jsou první a největší obětí komunismu. Vzdorovali jeho nástupu ve více než tři roky trvající občanské válce. Jejich odpor měl 600 až 800 tisíc obětí v řadách protikomunistických sil a životy v občanské válce ztratilo přibližně 5 milionů ruských civilistů.

Po občanské válce a nástupu Stalina museli Rusové čelit diktatuře nestvůrných dimenzí, přesný počet jejích obětí nebude nikdy znám, ale odhaduje se až na 30 či více milionů. Není ruské rodiny, která by neztratila někoho v gulagu.

V dekádách následujících po Stalinově smrti sice jeho následovníci graduálně zmírnili tvrdost represí, ty ale neskončily. Konec systému přišel až s kolapsem jeho ekonomiky v osmdesátých letech. S koncem komunismu přišel i rozpad SSSR na začátku devadesátých let.

Srovnejme si, dříve než začneme plakat nad tím, jak nám Rusové vnutili a přinesli komunismus a jeho represe a zločiny, jak to bylo ve skutečnosti.

Československá exilová vláda kooptovala komunisty v roce 1945 a spolu s nimi proklamovala v Košickém vládním programu zákaz pravicových stran (zejména pak Agrární strany) a souhlasila se vznikem tzv. Národní fronty, která znamenala faktickou dominanci české politiky Komunistickou stranou Československa. Předsedou vlády se stal bývalý velvyslanec Československé republiky v Moskvě, levicový sociální demokrat a sovětský agent.

V prvních poválečných volbách v roce 1946 získali komunisté 38 procent hlasů a stali se největší stranou „Národní fronty“.

V roce 1948 se díky chybě nekomunistických ministrů a ústupu starého a nemocného prezidenta Beneše zmocnili vlády na dalších 40 let.

Jejich monopol na moc ve státě byl v roce 1968 ohrožen demokratizačním procesem uvnitř komunistické strany. Ani před rokem 1968 však nešlo o skutečný protikomunistický odboj. Ten nebyl nikdy silný, nebo dokonce organizovaný, jednalo se většinou o statečné jednotlivce, velmi malé skupinky nebo oběti provokací StB.

Proti okupaci Československa Sovětským svazem roku 1968 nikdy nevznikl po neorganizovaném občanském odporu v prvních dvou týdnech skutečný odboj.

Po roce 1968 se o organizovaném odboji nedá mluvit. Vznikly skupiny jako Charta77 nebo VONS, které se nikdy otevřeně nepostavily socialismu, jejich cílem bylo přimět socialistický stát, aby dodržoval vlastní socialistické zákony. A opět se jednalo o statečné jednotlivce a velmi malé skupinky.

Převrat, zvaný „Sametová revoluce“, rovněž nebyl protisocialistickým nebo protikomunistickým aktem.

Komunistické Národní shromáždění po něm zvolilo našeho prvního polistopadového prezidenta, první polistopadová vláda měla komunistického předsedu (před nástupem do funkce ze strany vystoupil) a (bývalí) komunisté byli členy všech následujících vlád. Prezident ujišťoval občany, že socialistický charakter státu bude zachován. A tentýž prezident je dodnes předmětem kultu.

Za zmínku stojí i to, že postsovětské Rusko svou komunistickou stranu zakázalo a ruští komunisté si museli založit novou, na zelené louce, na rozdíl od nás, kde si KSČM podržela svou členskou základnu, svůj název a kromě nemovitostí i značnou část svého majetku, a získala tak vůči ostatním, z ničeho začínajícím stranám velkou výhodu.

Rusové žili pod vládou komunistické strany tři čtvrtiny století.

Po rozpadu systému rozpustili, bez násilí a bez krve. „Říši zla“, jak ji nazval Ronald Reagan, a vykročili na pomalou a obtížnou cestu k demokracii.

Vyčítat jim, že pouhých dvacet pět let po tom se ještě nestali „standardní demokracií“, je pokrytecký nesmysl.

Neexistuje žádná „standardní demokracie“, demokracie nemá standardy kromě svobody projevu, svobody shromažďování, svobody pohybu a volebního práva. Politický systém každé demokratické země je jiný, od socialistické republiky až po konzervativní monarchie. Dokonce máme i kombinace těchto systémů, socialistické monarchie.

Volební právo je v každé z nich uplatňováno rozdílně a rozdílné jsou i jejich politické systémy a systémy státní správy. Rozsah a hloubka každého atributu demokracie je v každé demokratické zemi jiný a je často podle místních a politických podmínek proměnlivý.

Vadí nám ruský politický systém, nazýváme jej diktaturou, přestože jeho představitelé a poslanci jsou voleni ve svobodných volbách.

Nepopiratelným faktem je, že:

Nikdy ve své historii neměli Rusové tolik demokracie jako dnes.
Nikdy ve své historii neměli Rusové tolik svobody jako dnes.
A nikdy ve své historii neměli Rusové tak vysokou životní úroveň jako dnes.

Po rozpadu Sovětského svazu se Rusku nedostalo podpory a pomoci Západu, porovnatelné s poválečným Marshallovým plánem pomoci evropským zemím, včetně těch nacistických a fašistických zemí, s kterými nedlouho před tím USA vedly válku.

Rusko nedostalo nic. A dobrovolně převzalo a zaplatilo dluhy celého Sovětského svazu.

Vadí nám Rusko, jehož demokracie po tisíci letech absolutismu a nejhorší komunistické diktatury za pouhých 25 let po pádu represivního režimu ještě není „standardní demokracií“ (ať už to znamená cokoliv), ale spojujeme se s režimy jako Saúdská Arabie a jiné arabské státy, kde demokracie neexistuje žádná a kde vládne náboženský fanatismus, intolerance a krutá diskriminace.

Kupodivu nám to u nich nevadí.

S Ruskem nemůžeme navázat přátelské vztahy a jednat s ním jako s jedním z rodiny evropských států a národů. Jeho předchůdce (asi na rozdíl od předchůdce Ukrajiny a jiných bývalých republik a tehdejších satelitních zemí, Německa, Polska, Maďarska a Bulharska) nás přepadl v roce 1968. Následovala okupace s asi 140 obětmi na životech.

V protiruském táboře obránců evropské „standardní demokracie“ dominuje země, která nás okupovala pouhých 30 roků před Sovětským svazem a jejíž okupace měla u nás 300 000 obětí včetně téměř celého židovského a rómského etnika. Odpustili jsme jim

Ta země též přepadla SSSR, způsobila v něm nevypočitatelné škody a po válce, v níž měl Sovětský svaz nějakých 20 milionů obětí, dostala na své cestě k demokracii a ekonomické soběstačnosti veškerou pomoc. Dnes je dominantním státem socialistické Evropské unie, jíž vládne Evropská komise plná „bývalých“ komunistů, trockistů a maoistů.

A Evropská unie je největším zastáncem protiruské politiky a tvrdí, že se Rusko nezbavilo své komunistické minulosti.

Můžeme říci, že to, jak se chováme k Rusku a k Rusům, demokracii v jejich očích nepomáhá, ale diskredituje ji.

Děláme vše pro to, aby se „demokracie“ v Rusku stala špinavým slovem.

Pohrdat Rusy, kteří se, na rozdíl od nás, komunismu po léta bránili se zbraní v ruce a proti nepředstavitelné represi, jako „národem bolševiků“, je z naší strany pokrytecké.

Ano, nakonec podlehli. Ale porovnejte si, čemu jsme podlehli my a čemu podlehli oni.



zpět na článek