Naše média, zejména ta veřejnoprávní, denně propírají kauzu Andreje Babiše. A povšiml jsem si, že „veřejnoprávníci“ začínají Babišovi už téměř fandit. Pozoruhodný obrat. Jak jsem již jednou psal, zkusme zapřemýšlet o tom, proč se to všechno děje. A proč tak náhle.
Babiš udělal pro zlepšení poměrů v naší státní správě jistě mnoho. Zasloužil se o omezení různých forem vnitrostátní zlodějiny, která se u nás během pětadvaceti let stala téměř normou. Jako jediný ministr financí dokázal snížit náš státní dluh. V očích většiny venkova, který už má zavedených politiků a jejich způsobu řízení státu plné zuby, se stal téměř hrdinou. Zatím se zdá, že jeho volební šance nemůže vážněji ohrozit ani poslední podivně načasovaná kauza. Zbývá jen najít odpověď na ještě jednu závažnou otázku.
Naše budoucnost nezávisí jen na ozdravění našich vnitřních poměrů. Jsme stále členy EU, která nás svým vstřícným postojem k islámskému nájezdu vede pomalu, ale jistě, někam do horoucích pekel. Stačilo jen několik málo let a máme zde stovky, možná i tisíce civilních obětí islámského terorismu, máme nevídané zatížení evropských národních sociálních systémů a máme mnohonásobně zvýšenou a podivně tolerovanou kriminalitu těchto nezvaných hostů.
Většina „nově příchozích“ nemá zájem uplatnit se na evropském pracovním trhu. Štědré sociální dávky a bydlení zadarmo jim plně vyhovují. Mnohá západoevropská města se tak pomalu mění v muslimská ghetta, do kterých se policie neodvažuje vstoupit. Je už všeobecně známo, že v muslimských uzavřených komunitách panují pravidla, která jsou v ostrém rozporu se zákony hostitelských zemí.
Muslimští (a nejen ti náboženští) vůdci vznášejí na hostitelské země stále více nepřijatelných a někdy i docela drzých politických požadavků, aniž by se oni sami chtěli přizpůsobit domácím zvykům, domácímu kulturnímu prostředí a domácímu právu. O svém politicko-náboženském systému pokrytecky prohlašují, že jde o pouhé náboženství. Snaží se šikovně zneužívat slabých míst a otevřenosti naší demokracie pokaždé, když se s politickým požadavkem v ústech odvolávají na náboženskou svobodu.
Jejich konečným cílem je zavést svůj politicko-náboženský autokratický režim napříč celou západní civilizací. Náhle, téměř jako na povel, se vzedmula muslimská imigrační vlna nejenom v Evropě, ale zasáhla také Austrálii, Kanadu i Spojené státy. A zde už neobstojí výmluva na nějaký blízký válečný konflikt, který z nájezdníků nadělal nebohé uprchlíky.
Pojďme tedy zpět k Andreji Babišovi. Vadí mi, že se prozatím jasně nevyjádřil, jak by se jako šéf budoucí vlády postavil k této nejen kulturně civilizační, ale v první řadě bezpečnostní celoevropské hrozbě. Pouhé přitakání názoru, že s imigrací je třeba bojovat v zemích jejího vzniku, nestačí. Stejně tak pramálo zlepší naši vnitřní bezpečnost zesílení ochrany vnější hranice unie. Otázka zní: Přijal by bez odmluvy imigrační kvóty vyděračsky vynucované Bruselem, anebo by vzdoroval, podobně jako Maďarsko a Polsko?
Ohledně maďarské a slovenské žaloby proti uvalení imigračních kvót vyslal Evropský soud všem členským zemím jednoznačnou zprávu: Držte hubu a krok. Šokující zpráva pro země, které se domnívaly, že jsou v otázkách vlastní národní bezpečnosti stále ještě suverénní. Není divu, že se tak stalo. Evropský soud je přece důležitou složkou unijního vedení a těžko rozhodne v neprospěch Evropské komise. Proto opakovaně hovořím o sílící diktatuře vůdců unie, která stále častěji směřuje přímo proti ochraně práv občanů členských zemí.
Poláci a Maďaři odpověděli nekompromisně. Obě země se budou unijnímu diktátu bránit všemi prostředky. Naopak slovenský premiér Robert Fico sklapl podpatky a nechal se slyšet, že soudní verdikt respektuje. Nu, a u nás? Samá neslaná a nemastná prohlášení o tom, že setrváváme na svých dosavadních pozicích. Které to však jsou, ví skutečně málokdo. Politici jen ustrašeně čekají na výsledky voleb, které proběhnou zhruba za měsíc.
Z těchto důvodů často píši, že nastávající volby pro nás budou zásadní. Máme totiž legální možnost, jak se vzepřít nucené islamizaci České republiky naoktrojované unijním vedením. Tou možností je článek 5 tzv. Lisabonské smlouvy, pojednávající o odchodu členské země z unie. Ukazuje-li se, a dokonce opakovaně, dosavadní úmluva jako nerovná, je třeba ji vypovědět. Nakonec nám to ve svém videoposelství, nedávno zveřejněném na internetových stránkách Institutu Václava Klause (IVK), připomněl i sám bývalý prezident. Pokud tedy budeme opravdu chtít, už za několik týdnů si můžeme zvolit politickou reprezentaci, která má takový krok v programu.
Nenechme se ukolébat předvolebním gulášem o zvyšování platů či o úplném vymýcení korupce. To jsme slyšeli mnohokrát. Dnes jsou hlavními tématy islamizace, a v této souvislosti zejména bezpečnost občanů a obrana státu. Dalším vážným tématem je postupně mizící hospodářská soběstačnost. Tohle všechno se vám zdá málo na vystoupení z nerovného svazku? Mně ne.
Jen se nesmíme nechat strašit bubáky, které nám vedení unie bude malovat na stěnu. Jak to bude ekonomicky nevýhodné, jak přijdeme o evropské dotace, jak přijdeme o možnost pracovat v zahraničí, jak budeme muset za vystoupení z unie zaplatit jakousi pokutu atd. atd. Mimochodem, evropské dotace si tak či onak z větší části už stejně hradíme sami a navíc se máme za tři roky stát tzv. čistým plátcem, čili začneme sami dotovat i ty aktivity unie, které se nám ani trochu nebudou líbit.
Pokud zvolíme odchod, musíme počítat s tím, že unijní vůdci nám budou dělat přesně to samé, co dělají dnes Velké Británii. Budou dělat potíže a budou se chtít mstít. Ale za odvrácení islamizace a za zahnání přízraku v pořadí už třetího protektorátu to všechno podle mého soudu stojí. Řekl bych, že osvobodit národ z vazalského unijního chomoutu je naopak naše povinnost - přinejmenším vůči našim potomkům.
V závěru mi dovolte jednu dobrou radu. Pokud vás v tomto článku alespoň něco zaujalo, zkuste se zamyslet nad volebním programem Strany přímé demokracie (SPD). Na síti ho najdete celkem snadno. Říkám to proto, že představa vládní koalice SPD s hnutím ANO mi dává do budoucna smysl a určitou naději.