Poznámka starého pamětníka k dilematu vojny a míru
Evropou už válečnické roupy tolik nelomcují jako kdysi, zato tamhle na Dálném východě to zase jednou pořádně smrdí. Šermuje severokorejský pidimuž jadernou bombičkou... jak se zachovat? Hned preventivně ho prásknout přes prsty, aby si nedovoloval, a nést pak zodpovědnost za možné následky? Nebo raději nedělat nic, aby byl zachován mír, rovněž za cenu jakýchsi následků? Vůbec nezávidím presidentu Trumpovi, už takhle veškerou liberální levicí Západu srdečně nesnášenému; ať se rozhodne řešit tu patálii tak či onak, zlobných výtek a etických ponaučení se nedopočítá.
Utrousil jsem o několik řádek výše slůvko mír; i vyznám se z toho, že můj vztah k tomuto jevu jest rozpolcen. Na jednu stranu kdo by si nepřál žít v míru; na stranu druhou jsem byl po celá padesátá až sedmdesátá léta – než jsem z tábora míru utekl - tak bombardován slovy mír, mírový etc., až se mi sám ten pojem stal podezřelým. Mírová hnutí, mírové fronty, mírové výbory, mírové pochody, tábor míru, hranice míru, armáda míru, dokonce tanky míru, i objednávka cibule musela být zakončena výkřikem „míru zdar!“... mohlo to být k smíchu, kdyby z toho nekoukal komunistický fígl. Ovšemže sloužila celá ta mírová hysterie jedinému cíli: ideologické infiltraci, rozvrácení vůle západního světa k obraně. Což se málem i povedlo. Mír, mír za každou cenu, je nejjistější rozbuškou příštího požáru, což platí beze změny podnes. Prosím tudíž o porozumění, nebudu-li se v následujících odstavcích vyjadřovat k zmíněnému pojmu s náležitou úctou; když nic jiného, je v podlém úmyslu zneužitelný.
Co by mě především zajímalo: je fenomén, zvaný trvalý mír, vůbec dosažitelný? Nebo ještě jinak: je mír pravidlem dějin a pranice, hned tady, hned tamhle, dějinnou anomálií? Obávám se že nikoliv. Už od počátku psaných dějin a bezpochyby i před ním se lidstvo pralo a pere, válčí a morduje; zdá se dokonce, že čím déle trvá horko těžko vyjednaný mír, tím ničivější pak je pranice. Výzev k míru a nabádání k snášenlivosti vždy bylo, jest a bezpochyby ještě bude na nůše a na trakaře, přesto rvaček neubývá, ledaže už nejsou vedeny pazourkovým sekeromlatem. Trvá-li však něco tisíce a snad desetitisíce let – lze míti zato, že už naši chlupatí prapředkové se mlátili po hlavách kamennými palicemi - nikdo to nechce, nikomu se to nelíbí, každý by si přál opak a ono tomu přesto není žádného konce, musíme se ptát, nejde-li o přírodní zákonitost; a proti přírodě zpěčovati se je obtížno. Jestli ale zákonitost, tedy jaká?
Jako obvykle, čertův chlup tkví v definici. Co jest mír? Pro jednoho jím je stav dosažený dohodou mezi rozumnými lidmi, majícími při všech názorových diferencích společný zájem, aby k explozím ničivé iracionality nedocházelo; a došlo-li, aby ustaly. Pro druhého je mírem to, co následuje, když byl protivník vítězně pokořen a netřeba se prozatím dál mydlit. Západní politikové mají za to (a nemají-li, jsou raději zticha), že každému konfliktu lze předejít vyjednáním kompromisu. Zase ale ta ošemetná otázka: co kdo rozumí slovem kompromis? Jedněm znamená oboustranný ústupek, na jehož základě se může odvíjet další sbližování stanovisk; druhým zisk zase jednoho kousku pole, jejž hloupý protivník vyklidil a bude z něj vykročeno k dalšímu vítěznému postupu. Jak vidno, věc není tak jednoduchá. Mír je dvojsečná šavlička: nelze jej mít, není-li na druhé straně týž objem dobré vůle. Kdo se domnívá, že postačí vlastní ochota k míru, že jej lze na majetnících ideologických (ale i nacionálních, náboženských atp.) pravd usmlouvat, uvyjednávat... nikdy v průběhu nejméně posledního sta let ten předpoklad nevyšel, vždy se temné síly různých říší zla nacpaly tam, kde jim důvěřivá ústupnost udělala místo. V tom tkví věčný omyl pacifismu, představy, že není třeba zbraní, jelikož máme hubu. Abychom se snad už konečně poučili: sovětské maršály nezastavilo mávání holubičkami, mírová hnutí a mírové konference, nýbrž Reaganův nůž na krku. Hitler mohl být zastaven podobným způsobem, ale zásluhou mírotvorců nebyl. Je celkem vzato pendrek platné, chce-li někdo mír; podstatné je, má-li vůli a prostředky jej na černých postavách dějin vynutit.
Obyčejný lidský rozum ostatně sám napoví, jak by vypadal svět, kdyby se měl všudy a ve všem řídit ušlechtilou zásadou neodpírání násilí: od pólu k pólu by jej už dávno ovládalo zlo. Zlo leninsko-stalinské s gulagy a střílením do týla, neboť nelze předpokládat, že by se z vlastního šlechetného hnutí mysli zastavilo před některou hranicí. Nebo by se stal kořistí zla hitlerovského s jeho plynovými komorami a zákony rasové nenávisti, také od pólu k pólu. Nebo zla radikálně islámského, o němž rovněž nelze soudit, že by se spokojilo s málem. Až by se nakonec všechna ta zla, jimž by nikdo nebránil, mezi sebou porvala a udělala ze světa neobyvatelnou poušť. Možná by to odpovídalo představám svatých mužů o míru za každou cenu. Co bychom tomu říkali my hříšní, cenící si spíš kvalit svého života než nadzemských ideálů, může být věc jiná. Ale třeba bychom ani už nic neříkali.
Válek z jakékoli příčiny i bez ní nechybělo nikdy. Snah o mír za jakoukoli cenu také nikdy: lieber rot als tot, lepší být rudý než mrtvý, znělo heslo německých pacifistů v čase Brežněvovy mírové ofenzivy, a dějiny jim bezmála vyhověly. Bane. Nastavování druhé tváře spor neřeší, ale vyostřuje; v tom se Evangelium drobátko plete. Holubičí povahy vyznávají ušlechtilou zásadu: chceme-li odstranit zlo, musíme nejdřív začít u sebe. Velmi správně. Ale právě že nejdřív; nemělo by být pouštěno ze zřetele, že po nejdřív musí přijít nějaké potom. Kdo příliš horlivě vyjímá třísku z oka svého a sbírku mnohem horších třísek v očích zlovolníků přehlíží nebo omlouvá, uvaluje na sebe část viny za nastalé zlo, neboť mu odmítal zabránit. Nebránit není zcela totéž co zavinit, ale kusu spoluzodpovědnosti se nečinnost nezbaví. Občanský zákoník mé druhé vlasti zná přečin zanedbání - kdo vidí tonoucího a nepřispěchá mu na pomoc, aby si nenamočil ponožky, končívá u soudu; a dějiny jsou přísný, neodpouštějící soudce.
Existuje něco jako dějinná zodpovědnost. Někdy za zbytečnou a ničivou válku, někdy za pošetilý a neméně ničivý mír. Snad by měl být ustanoven nějaký tribunál, jenž by vedle válečných zločinů soudil i zodpovědnost těch, kdož odmítáním včasného zákroku umožnili tyranovi jeho řádění. Aby nemohli jako zpravidla skromňoučce ztichnout, to my nic, to jsme přece nemohli vědět, my jsme jenom chtěli mír. Zodpovědnost za spáchanou bezmyšlenkovitost nese i řidič parkující na zakázaném místě, proč ne ten, kdo byť i v nejšlechetnějším úmyslu, podporoval svými hlasivkami krutosti a otroctví.
Ale i vůle k míru, kdyby se na čas prosadila, má své limity. Po pěti, deseti letech bojů ještě lze zatroubit k míru; lidé – i když také jak kteří - přijmou ten signál s úlevou, odloží zbraně a jdou pokračovat v přerušeném díle. Vyroste-li se zbraní v ruce celá generace, už s ní je potíž, už ta se nemá k čemu přerušenému vracet. A druhá, třetí, pátá... zanechme růžových iluzí. To už před sebou nemáme nějaké bojechtivé, svaté ideji oddané mladíčky, nýbrž... chtěl jsem napsat profesionály války, ale i to je málo. Boží bojovníky. Ty, o jejichž upálení po bitvě u Lipan napsal otec českého dějepisectví František Palacký: Všecken svůj věk na vojnách ztrávili, aniž naděje byla, aby pod řádem a právem živi býti mohli, takže kdyby živi zůstati měli, království v pokoji nikoliby státi nemohlo.Ty, jimž se válka stala potřebou duše, ty, v jejichž vědomí se převrátily pojmy rozvoje a zkázy, života a smrti, ty, jejichž přirozeným životním prostředím jsou kouřící trosky a krví prosáklá země. Pohrdají dohodou i kompromisem a v podstatě si nepřejí ani vítězství, jen další pokračování válečné mely, v níž jediné spatřují důstojný účel svého bytí. Politikové, podporující řečí i penězi všelijaká osvobozenecká hnutí nevědí, čemu napomáhají. Nebo ještě hůř, vědí to až příliš dobře.
Bezohledný lotr se musí bát následků svého počínání. Musí mít před očima trest, z nějž není úniku; teprve pak ho lze příhodnými slovy odradit od páchání zla. Nebojí-li se, je-li mu předem zaručeno, že ať páše cokoliv, nehrozí mu víc než papírové výzvy a rezoluce, jeho drzost tím víc naroste, jako narůstá drzost každého gaunera pohrdajícího těmi směšnými dobráky, co ani po hubě dát nedovedou. Svět tohoto času však není příznivě nakloněn mužům činu, nebojícím se postavit trýznitele milionů před alternativu jednoznačného trestu. Žádána a ultimativně prosazována je alternativa slov, jakkoli se od časů první dynastie egyptské ještě nestalo, aby slova bez konkrétní hrozby pohnula myslí zločinného megalomana. Z nejkrásněji míněných výzev se tak stává žvást beze smyslu a obsahu; právě tak se ve žvást obrací hrozba, o níž se už předem ví, že nebude naplněna. Ale dějinná zkušenost sem, dějinná zkušenost tam, víra v zázračnou moc žvástu je mezi státníky Západu přímo ohromující. Zdráháme-li se z jakési zvrácené ohleduplnosti vyžadovat od různých pochybných postav totéž, co vyžadujeme od sebe, jak jim nemáme být za blázny?
Čím déle trvá mír, tím víc mizí zlá zkušenost; jak se zapomíná zlá zkušenost, otvírá se pole kazatelům ze vzdělanějších, blahobytnějších vrstev. Hlásají radikální změnu věříce přitom, že se vlastně nic nezmění; že všechno zůstane jak je, spořádané, bezpečné. Až je nová skutečnost přesvědčí o opaku. Nebo ani nepřesvědčí. Musí to tak být? Musí se střídat období pokoje s obdobími hrůz, aby lidská mysl nezlenivěla, nepropadla zhoubným iluzím? Divně uspořádal Bůh svůj svět, divně, ale účelně. Co naplat, jsme šelmy člověkovité, ke rvačkám náchylné. Naskytne-li se vhodná příležitost - nenaskytne-li se, dá se vyvolat - potřeba nepřátelství vyvře k povrchu, a už se to mydlí. Někdy z pocitu ohrožení, někdy jen tak, aby šavle darmo nerezavěly, dějiny jsou takových pádů plné.
Nicméně, na lehkou váhu brát něčí nepřátelské zuby vrzání také nelze. Jsme-li dnes pro někoho křižáky, na něž platí jen meč a hněv Alláhův, nezbývá než to vzít na vědomí a vyvodit z toho pro sebe důsledek: prohlásí-li mě někdo za svého nepřítele, musí vědět, že se tak stává nepřítelem mým. Neexistuje ani jednostranné přátelství, ani nepřátelství, leda jednostranné pokrytectví. Je totiž velice dobře možné, že náš svět čeká pranice, k níž není v dějinách přirovnání; a bude tím ničivější, čím déle si budeme její příčiny zastírat, nedobrou skutečnost konejšivými slovíčky na růžovo lakovat.
*
Když jsme se dostali v rozboru slůvka mír tak daleko: kterýsi zahraniční institut vydal tabulku národů světa v punktu mírumilovnosti, a na jedno z prvních míst umístil Čechy. No, já vám nevím. Co nacházím v české duši a co potvrzují dějiny posledních sta let, váhal bych nazvat mírumilovností. Potřikrát jen během mého života měl národ český příležitost bránit svou svobodu proti vnějšímu nepříteli a přinejmenším jednou proti neméně záhubnému nepříteli vnitřnímu; a pokaždé se poddal bez boje, sklopil uši, čekal až to přejde, až ho někdo osvobodí. To, prosím, nelze zvát mírumilovností; spíš by mohla být řeč o uhýbavosti, chytrácké vypočítavosti, neřku-li zbabělosti. Cenu mírumilovnosti nelze udělit ani tomu, kdo sice své okolí neohrožuje a neolupuje, ale neopomene si přihrábnout, když mu to umožní někdo druhý. Ba ani pomstychtivce běžícího si zchladit žáhu na protivníkovi, když leží na zemi zdolán jinými, nelze s dobrým svědomím označit za mírumilovného. Pakli by poslední věta někomu ze starších ročníků něco připomínala, nejde o podobnost čistě náhodnou.
Hannover, 11. září 2017