V záplavě světodějných zpráv mi málem uniklo, že naše tři socialistická ministerstva se opět nedohodla, jak zreformovat státní starostlivost o děti, kterým se z nejrůznějších důvodů nedostává řádné rodinné péče.
O těchto záležitostech opravdu něco vím. Dva roky jsem strávil v kojeneckém ústavu v Aši, pět let jsem bojoval se sociálními pracovnicemi v Praze 4 v rámci sociálně pediatrické poradny, v téže městské části jsem dvacet let sledoval a posílal k rehabilitaci kojence s poruchami psychomotorického vývoje.
Musím ovšem přiznat, že od té doby uplynulo mnoho let. Dnešní dětská centra mají psychology, fyzioterapeutky, jedno z nich se prezentuje jako jedna velká rodina. A v tom je ten háček, princip ústavní péče je pořád stejný.
Představte si, že brzy po narození zjistila sociální pracovnice, že vaše rodina není schopna zajistit vám potřebnou péči. Než se nadějete, ocitnete se v podivné situaci. Ráno se probudíte hladové a mokré, i přijde matka, přebalí vás a nakrmí z lahvičky. Dopoledne se zabýváte nějakou prospěšnou činností, ve které vám často překážejí ostatní děti, ke kterým nemáte žádný vztah, ač se další pečovatelky snaží v malých skupinkách se vám co nejvíce věnovat. V poledne vás nasytí pravděpodobně jiná matka, s jistotou se s třetí matkou a její lahvičkou potkáte večer. Přitom předpokládám, že už neexistuje ústav, kde, jak pamatuji, často sestra zručně nakrmila dvě děti zároveň ve vedlejších postýlkách bez jakéhokoli očního kontaktu.
A tak to pokračuje další a další dny a měsíce, matky se střídají, otce pravděpodobně nepoznáte vůbec, v pediatrii i psychologii je postava muže vzácnou výjimkou, s údržbářem či správcem se asi nepotkáte vůbec.
Aniž si to kdy uvědomíte, váš citový potenciál je nulový, neboť jeho základem je od nejútlejšího věku pevný kontakt s matkou, v ideálním případu i s otcem a širší rodinou. Pokud vás nevysvobodí kouzelný princ nebo princezna, přestěhujete se do zcela nové rodiny opakovaně ještě několikrát až do věku dospělosti, kdy se ocitnete s údivem ve zcela jiném světě, který vám automaticky nenabídne ty jediné sociální jistoty ústavní péče: teplo, jídlo, postel, čisté oblečení.
Ještě jedno vám asi bude chybět. Rodinné album fotografií, kterým můžete procházet okamžiky svého dětství. V lepší situaci budete mít několik snímků připomínajících proslavený záběr, ve kterém je nám dána úloha najít Járu Cimrmana.
A protože peníze jsou vždy až na prvním místě, podívejme se, jak váš ústavní pobyt potěší daňového poplatníka. Měsíční pobyt v kojeneckém ústavu stojí cca 41 000 Kč. S tímto stavem se nedalo nic dělat, kromě dětí, jež si někdo adoptoval, tedy osvojil, procházeje martyriem nejrůznějších překážek. Pak se objevily snahy legalizovat menší rodinné skupiny, třeba SOS vesničky po osmi dětech s jednou matkou. Dále pak trvalá pěstounská péče, početně dosti omezená.
Pak svitla vám, jako odebranému či nechtěnému dítěti, naděje v podobě přechodné pěstounské péče. Rovnou po narození máte šanci prožít toto nejdůležitější období s jedinou ženou po 24 hodin denně, tedy s maminkou na plný pracovní úvazek. Bude o vás pečovat do doby, než si vás někdo převezme do trvalé péče, v nejlepším případě se vrátíte do původní rodiny, v další dobré variantě si vás někdo přijme za vlastní, citově nedeprivované a vývojově neopožděné dítko.
Náhodně jsem se dvakrát setkal se skupinou těchto nadšených a obětavých lidí. V lázních, které pečovaly o mé klouby, měli vždy dvoudenní školení. Zatím jsou jakýmsi trpěným druhem, neboť údajně neposkytují dětem odbornou péči jako ústavy, a stejně se do toho hrnou jen pro peníze.
Ptám se vás, rodičů, jak vás kdo odborně školil, abyste byli schopni řádně vychovávat své vlastní děti, aby vám je nikdo nesebral před nosem? Nejspíše hlavně příklad své dobré rodiny, když jste měli to štěstí. A pokud jde o ty peníze na prvním místě, matka za trvalou čtyřiadvacetihodinovou péči je odměněna platem 20 000 Kč hrubého a příspěvkem 4 500 Kč na dítě měsíčně bez nároku na jakékoli další dávky. Je to méně, než nabízejí pokladní v Lidlu, a je to téměř polovina nákladů na dítě v ústavu.
Se svými zkušenostmi bych je podporoval, jsa na jakémkoli ministerstvu, ze všech svých sil. Ale naši zástupci se nemohou především shodnout, komu všechny ty ústavy budou patřit, je to pěkný balík peněz, dnes něco pozře zdravotnictví, něco školství, nejlépe by jim bylo pod střechou toho nejsociálnějšího ze všech, když se tak jmenuje.
Díky paní Michalákové ví každý, co je norský Barnevern. Díky svým zkušenostem vím, že práce našich sociálních úřadů se mohla s touto organizací směle poměřovat. Aniž by si to terénní pracovnice uvědomovaly, preferovaly stalinský pohled. Tomuto občas znovu opěvovanému tyranovi se připisuje výrok „Nět čelavěka, nět prablema“. On problémy řešil fyzickou likvidací, ony odebráním dítěte z rodiny. Práce s problémovými rodinami je opravdu velmi náročná, a někdy velmi problematická. Místo toho je mnohem jednodušší umístit dítě do ústavu a tak se ho zbavit. Vím, že některé sociální pracovnice ještě před první návštěvou rodiny zaběhly k soudu a získaly tzv. předběžné opatření, takže se pak nemusely při odnětí dítěte zdržovat. V naší sociální poradně se nám podařilo mnoha takovým akcím zabránit, psal jsem o některých ve svých felčarských pamětech. O dvou jen stručně. Od patnáctileté kojící matky převzala trvalou péči babička dítěte, končící právě paradoxně vlastní mateřskou dovolenou, matka sedmnácti dětí si směla své nejmladší ponechat, ačkoli odmítala posílat starší děti do mateřské školy, když je trvale doma a schopna se o ně starat.
Nechť mi tito orgánové prominou, je-li u nás všechno už úplně jinak. Obávám se, že stát se na úkor daňových poplatníků už zase do našich rodin vtírá více, než by bylo zdrávo. Třeba prodloužením povinné školní docházky o jeden rok. Mateřské školy od dvou let. Vše, samozřejmě, výhradně v zájmu dítěte, kterého se nikdo neptá. Když se mu nechce, tak se seřve (výrok současného ministra školství).
Rád bych se mýlil, ale co tak osvědčený výchovný prostředek, jako byly jesle od šesti měsíců věku? Ale to snad až s příchodem povinného pracovního poměru mužů, žen, homosexuálů, lesbiček i transsexuálů. O živnostnících nemluvě.
Některé poslankyně z řad KSČ(M) by to jistě rády podpořily, nové volit nebudu, ani paní ministryni Marksovou (jako zástupkyni strany).
Jako že je hvězdné nebe nade mnou a mravní zákon ve mně.