Po Babišově zboží dychtí už 30 % spotřebitelů
Zhruba třicet procent, které různé agentury nyní přisuzují hnutí ANO Andreje Babiše, přičemž sběr dat proběhl již v době vládní krize, mnohým vyrazilo dech.
Andrej Babiš působí jako neporazitelné monstrum, jako nějaký Kostěj Nesmrtelný. Proč?
Česká společnost je již dlouho rozdělena do poměrně pevných segmentů, jejichž členové se spíše jen utvrzují (či nechají utvrzovat) v dosavadní optice, tedy rovněž v rozlišení, kdo je padouch a kdo hrdina. A i tak mohutné mediálně-politické zemětřesení, jaké proběhlo v uplynulých týdnech, převrství preference pouze relativně mírně.
Andrej Babiš prostě části veřejnosti nabízí zboží, po němž spotřebitelé dychtí, a dokáže jim ho dobře prodat. Hlavně svou mediální podobu, kterou si buduje i díky obratnému působení na sociálních sítích. Těžko mu vyčítat práci s marketingem, neboť o to se zde snaží všichni. Nicméně předseda ANO dosud měl nad konkurencí převahu i díky skutečnosti, že si dokázal najmout a zaplatit špičkové experty v oboru.
Politika je totiž především hrou s obrazy a emocemi, které spouští a udržuje v chodu často spíše nějaká – z hlediska rozumu – až banalita. Například Jiřímu Paroubkovi se v roce 2008, v úspěšné kampani před krajskými a senátními volbami, podařilo tehdejší pravicovou vládu vyportrétovat jako asociální zloděje, přičemž jako emoční spouštěč použil poplatky ve zdravotnictví.
Andrej Babiš líčí jako zloděje všechny dosavadní strany a k nastartování emocí využil též případy politické korupce, jimž pomohly na světlo i Babišem podporované, byť oficiálně nezávislé instituce typu Nadačního fondu proti korupci.
Předseda hnutí ANO k tomu dokáže přidat image zkušeného profesionála i muže veskrze lidového, jenž své miliardy nestaví okázale na obdiv pozlaceným Rolls-Roycem. Naopak, dovede (nebo dovede vyvolat dojem, že dovede) poklábosit s „obyčejnými lidmi“ na Facebooku, na ulici či třeba na nějaké sportovní akci. A přesně tenhle mix lidé doslova hltají, mnohem víc než ony pověstné koblihy.
Andrej Babiš útočí na politické strany jako takové. Jeho kritici však trochu přehlížejí, že si politické strany svou nízkou reputaci zavinily hodně samy – tím, co zde od roku 1990 předváděly. Strany se navíc historicky docela spletitě a pestře vyvíjely, něco jako „klasická politická strana“ v podstatě nikdy neexistovalo a neexistuje. A ve světě mobilů a Facebooku je například hierarchická teritoriální organizační struktura opravdu spíše přežitkem.
Pokud se tudíž Babišovi odpůrci opevní na pozici, že česká společnost nemá jinou alternativu než zavedené partaje, vlastně svým způsobem přebírají Babišův výklad světa, pouze u něj obracejí znaménka, z mínusu na plus.
I politické strany jednoduše potřebují reformu, jinak nemohou počítat s obnovou důvěry veřejnosti. Ani v situaci, pokud by Andrej Babiš svoje preference nakonec ztratil.
Vysíláno na ČRo Plus, publikováno na www.rozhlas.cz/plus