Je to neuvěřitelné. ODS má větší averzi ke Klausovi a hlavně k Zemanovi než k pražské kavárně a socialistům a „pragmatikům“ z ANO, větší averzi k demokracii než k neonacismu, a větší averzi ke zdravému rozumu než k politické korektnosti. Chce „reformovat Evropskou unii“, která se nezvratně pohybuje směrem k megalomanskému evropskému superstátu bez demokracie. Chce zvyšovat napětí v nové studené válce, nechce řešit problémy, ale vyhrocovat je.
O ODS hovořím, protože s hrůzou pozoruji, co se z mé strany stává.
Ale není to jen ODS, podobná tristní situace je téměř ve všech našich stranách.
Já si neumím představit demokracii bez politických stran, které sdružují lidi podobných názorů na řešení problémů, ekonomických i politických, bez jejich snahy přesvědčit o správnosti svých názorů své spoluobčany a nakonec prosadit svůj způsob řešení otázek a problémů současnosti ve svobodných volbách.
Myslet si, že moderní stát s jeho komplexími problémy a potřebami můžeme řídit referendy a „přímou demokracií“, je fantazírování. Éra přímé demokracie skončila s městskými státy antického Řecka. Proto vznikla reprezentativní demokracie a proto zvítězila v celém světě, ve všech zemích, kterým nevládne bída, chaos, fanatismus a diktatura.
Jenže už i já mám problém. Za tím, co jsem napsal, si stojím.
Jen se obávám, že základní prvek demokracie, politické strany, které prosazují, každá svým vlastním způsobem, společné zájmy, pomalu mizí. Máme strany, které kopírují jedna druhou, všechny zasažené stejnými neduhy, a u všech postrádám odvahu nejen řešit obecné problémy, ale i jejich vlastní vnitřní problémy. Ztrácí se zdravý rozum a vítězí politická korektnost, už jen mít vlastní názor je dnes téměř disent. Uniformita veřejné politické scény, medií a názorů politiků se již téměř rovná uniformitě doby jediného správného vědeckého světového názoru pod vedením jedné strany a její jediné povinné ideologie a kontroly tisku a medií, na jejímž zavedení pod rouškou ochrany před nepřátelskými vlivy již též pracujeme. A ti, kdo projeví vlastní nekomfortní svobodný názor, jsou opět škůdci, renegáty, zrádci a agenty nepřítele.
A tak roste počet těch, kdo věří, že „demokracie nefunguje“, „kapitalismus nefunguje“ a že svoboda je cosi, co musíme omezit a regulovat tisíci zákonů, vyhlášek, zákazů, směrnic, dotací, grantů, pokut, nařízení a programů podpory. Že solidarita je něco, co nevzniká v srdcích lidí, ale v nařízeních byrokratů.
Demokracii, která má za sebou tisíciletý vývoj, považujeme za cosi, co jsme vynalezli před necelými třiceti lety, a domníváme se, že vznikla tím, že jsme zazvonili na náměstí klíči, a že to byl experiment, který se nepovedl a měli bychom jej zavrhnout.
Jako by demokracie byla příčinou společenského marasmu a paralýzy.
Demokracie ale není příčinou, je obětí naší ztráty rozumu.
A logicky mi z toho vyplývá, že pokud demokracii neubráníme, budeme příštími oběťmi našeho kolektivního šílenství my sami.