V poslední době, zřejmě v souvislosti s blížícím se stým výročím konce Velké války a s ním spojeným vyhlášením Československé republiky jako samostatného státu, se objevuje překvapivě vysoký počet úvah na téma: „Podunajská monarchie Rakousko – Uhersko měla zůstat zachována, Tomáš Garrigue Masaryk s Edvardem Benešem založili náš stát na lži o československém národě a pokud by republika nevznikla, nestala by se žádná škoda.“
Tento názor razí též nestor autorů zde na NP ve svém příspěvku Připomínka s odstupem devětadevadesáti let (30.3.). Dočteme se navíc, že právě tito dva muži svým vlivem přispěli k usmrcení více než milionu vojáků všech stran sabotováním mírových snah císaře Karla I. a tím prodloužením války o rok. Věděli, co svojí činností způsobí, ale nevadilo jim to. Prvního vedla tužba stát se prezidentem a druhého pak vize stát se pravou rukou prvého. Charakter prvního prezidenta ČSR (chyběl mu cit, nerad odpouštěl, a protivil-li se mu někdo, snažil se jej zdeptati), pak autor ilustruje citací z Poledního listu (ve své době v podstatě bulvární noviny založené Jiřím Stříbrným, dost nešťastnou postavou naší historie).
Nechci nestorovi jeho názory vyvracet. Jeho náhled na TGM jistě nezměním, a pokud se někdo chce dozvědět skutečný důvod, proč selhaly snahy posledního císaře ukončit první světovou válku, snadno si dohledá cosi o Sixtově aféře, o aktivitách Karlova ministra zahraničí, hraběte Černína, a zejména o neústupnosti Německé říše, která až do konce války věřila ve vítězství a Karlovým snahám se vysmívala...
Úvahy podobné těm nestorovým ale obvykle pokračují líčením českého národa jako bezpáteřního opovrženíhodného stáda, podrobujícího se tu nacistům, tu komunistům (opět je často křižován Edvard Beneš), a když tomuto národu lokajů laskavé dějiny na stříbrném tácu naservírují sametový převrat, volí si ve svobodných volbách takové vůdce, že... Zkrátka Češi, škoda slov.
Ale co když je to úplně jinak?
Základem přežití druhu je udržení teritoria a základem přežití národa je udržení území, pokud možno pod vlastní nadvládou. Slovo národ je v současné době sice už téměř postaveno mimo zákon, výše uvedené věty ale svoji platnost ještě nějaký čas neztratí.
Hranice českého státu (zemí Koruny české) zformoval zhruba před tisícem let středověk, „národní státy“ zrodilo až devatenácté století, to už český národ svůj vlastní stát neměl a existoval v rámci mnohonárodnostní habsburské říše. Monarchický svět devatenáctého století ale končil právě až Velkou válkou a tehdy český národ dokázal využít šanci a díky připravenosti a aktivitě svých předáků doma, ale zejména ve světě, své historické teritorium ovládl a ještě ho rozšířil o Slovensko a Podkarpatskou Rus. Lze to považovat za zázrak, dá se to odsuzovat jako gigantický podvod, některým lidem i národům to z nejrůznějších důvodů vadilo a dodnes vadí, ale stalo se a nelze odestát.
Po (pouhých) dvaceti letech tahle konstrukce padla a pro mnohé myslitele to byl a je argument chybné koncepce a nedostatečné státnické předvídavosti otců zakladatelů, přitom je zjevné, že nedostatečnou předvídavostí při zpupném rozpínání se jiného z vůdců tehdy trpěli právě vůdci smluvně spřátelení.
Mnichovská dohoda, v české národní mytologii symbol zrady spojenců a velká česká prohra, ale může být nahlížena jako skvěle zahraná diplomatická partie, díky níž Češi na konci války slavili na straně vítězů a kromě ztráty Podkarpatské Rusi i ve stejných hranicích (Jan Tesař: Mnichovský komplex, jeho příčiny a následky, film Ztraceni v Mnichově). Z hlediska teritoriálního se navíc český národ konečně zbavil odvěkých soupeřů, Němců. Opět to lze velebit nebo odsuzovat, ale stalo se a nelze odestát.
Celou východní a část střední Evropy po druhé světové válce bezskrupulózně ovládla vítězná ruská despocie převlečená za komunistický Sovětský svaz s marxleninským náboženstvím a na více než čtyři desetiletí zabrala i české teritorium. Dvacet let nechalo ruské impérium vládnout své místní komunistické přisluhovače, dalších jednadvacet let tyto přisluhovače podpořilo tanky přímo na místě. Suverenitu sice československý stát opět ztratil, navenek ovšem trval a nehrozila fyzická likvidace národa jako v případě vítězství nacistického Německa.
Od roku 1989, v listopadu to bude už (pouhých) 28 let, po zhroucení ruského komunistického impéria a odchodu ruských vojsk žijí Češi ve svobodném demokratickém státě. Od ledna 1993 v České republice, poté, co se bezproblémově rozešli se Slováky, kteří si zvolili vlastní státní suverenitu. Český stát je součástí Evropské unie a NATO.
Z hlediska přežití druhu a udržení teritoria se tedy Češi jeví velmi úspěšní, čehož si sem tam i někdo všimne (Němci Fritz Peter Habel a Helmut Kistler ve své knize Němci a Češi vidí Čechy jako dynamický národ, který dosáhl vítězství vždy za minimálních obětí, a to za obou světových válek... V lednovém žebříčku Internations je z hlediska kvality života hodnocena ČR jako sedmá nejlepší pro žití).
V Čechách je ovšem pohled na sebe sama jako na úspěšné a vitální společenství výrazně menšinový. Zejména v úvahách intelektuální elity převládá stud a sebebičování; Češi si neumí vládnout, jsou to ve svém průměru „čecháčkové“, sobci, kteří se starají jen sami o sebe, možná se ještě zajímají o svoji rodinu, vesnici a město, ale chorobně se bojí všeho cizího a neznámého, vyšší ideje jsou jim ukradené nebo se jim vysmívají, na svůj dvoreček si nechtějí nikoho pustit, za své veřejné představitele si volí idioty, vlastní stát jim jaksi spadl z nebe, vlastně si jej ani nezaslouží...
Průměrný Čech ale ví, že vznešené ideje se po čase často ukáží jen jako prázdné fráze nebo dokonce lži, navíc v něčí prospěch. Ví, že není dobré příliš riskovat, když je hodně co ztratit, někdy všechno. Na rozdíl od němečka, francouzáčka, španělíčka, itálka, angličánka nebo rusáčka se čecháček přece jen musí bát, že si jeho stát zase někdo bude chtít přivlastnit, zabrat, obsadit. I když v poslední době vlastně už i tihle...
Zatím ho ovšem pořád ještě má a už jen proto jsem jako průměrný Čech s průměrnými znalostmi dějin přesvědčen, že vůbec není dobré tvrdit, že kdyby nevznikl, nebyla by to žádná škoda.