Neviditelný pes

POLITIKA: Do arény vchází učenec

1.4.2017

Jiří Drahoš už schytal první kýbly špíny. Možná i proto, že jeho šance uspět nejsou marné

Překvapení to není, s prezidentskou kandidaturou Jiřího Drahoše se více méně počítalo už proto, že ji sám Drahoš nevylučoval. Od roku 2009 byl předsedou Akademie věd. To už je hodně viditelné místo na veřejné scéně. Profesor v oboru chemického inženýrství se však více staral o to, kvůli čemu ho do čela instituce zvolili, než aby postu využíval k osobnímu zviditelnění.

V důsledku toho je Akademie v dobré kondici přinejmenším po stránce materiální a sám Drahoš teď nastupuje proti člověku, který po celý svůj veřejný život nedělal nic jiného, než že usiloval o zviditelnění. Přitom sama podstata té formy prezidentské volby, jakou nám zákonodárci nadělili, spočívá v zápasu viditelnosti. Nejde o souboj idejí, jde o souboj mediálních obrazů. Lapidárně to shrnul čtenář, který mi napsal: pište si o Babišovi a Zemanovi, co chcete, ale já je budu volit, protože to jsou borci.

Drahoš neborec

V tomto smyslu Jiří Drahoš rozhodně borec není. Prohlásil, že chce být slušným politikem pro slušné lidi. To je ovšem formulace, která dovede leckoho rozpálit doběla, však taky se nový kandidát dočkal prvních plivanců hned v hodinách po oficiálním oznámení. Mezi prvními byli oba hlavní konkurenti. Michal Horáček osobně a Miloš Zeman prostřednictvím věrného Ovčáčka. Ten obdařil Drahoše přízviskem fíkus, to jistě nemá z vlastní hlavy. Chytřeji na to šel Horáček. Ještě dřív, než mohl Drahoš cokoli vyjevit, je Horáčkovi jasné, že expředseda Akademie bude posluhovat politickým stranám, a pokud bude zvolen, bude muset dluh splatit. Metodu splácení dluhu stranám blíže neobjasnil. Spoléhá na to, že lidé nebazírují na logice, na ně působí obrazy: jednou je to fíkus, podruhé dlužník plazící se po břiše před věřiteli. Odporné, ukazuje Horáček, tím spíš, že politické strany jsou instituce odporné a zavrženíhodné. Strany se přežily, ANO je hnutí a Horáček nechce se stranami mít nic společného. Tohle tedy víme. A co Drahoš?

Jeho dosavadní veřejné vystupování nemělo s politikou nic společného, takže politicky vzato se tu zjevil jako Botticelliho Venuše zrozená z vln. Se svou profesurou, byť nehumanitního oboru, a akademickým zázemím bude mít nejvíce stoupenců právě v těch sférách, kde má Miloš Zeman nejvíc odpůrců. Sám Drahoš říká, že Zeman je největší soupeř pro všechny kandidáty, nicméně nehodlá se profilovat jako Antizeman nebo antikdokoli. To je od něho jistě ušlechtilý záměr, avšak nerealizovatelný. Už z podstaty věci se ocitá v roli Antizemana. Karel Schwarzenberg už podruhé proti Zemanovi nenastoupí. Kdybychom měli přemýšlet, kdo z dosavadních kandidátů nejvíc pasuje do jeho opuštěných bot prezidentského kandidáta, spíše než na Michala Horáčka to vypadá na Jiřího Drahoše.

Brzy se ukáže, zda ho budou oblažovat sympatie někdejších Schwarzenbergových stoupenců. Byla by to jistě příjemná vzpruha, ale nezapomeňme, že jich není dost na vítězství, že už jednou prohráli. Zápas se rozhodne poté, kdy budoucí vítěz získá důvěru voličů, kteří dnes rozhodnuti nejsou ani pro Zemana, ani pro nikoho jiného.

Přímá volba prezidenta oslabila v této věci politické strany natolik, že se ocitají v poněkud trapné situaci. Od těch velkých by se mělo očekávat nasazení vlastního kandidáta. Je to přece jen otázka prestiže a demonstrace přesvědčivosti a tím i moci.

Trapná role stran

Andrej Babiš coby padrino politického uskupení s nejvyšší podporou hraje obezřetnou hru. Otevřeně se paktuje s Milošem Zemanem, favoritem voleb, v rukávu má Martina Stropnického coby eventuálního kandidáta a zároveň prohlašuje, že prezidentská volba není priorita ANO. Do poslední chvíle má tedy otevřený prostor k manévru. Vysloveně směšnou roli hrají Sobotkovi sociální demokraté. Ohánějí se vnitrostranickým referendem, které má rozhodnout... o čem vlastně? Ani na tuto zásadní otázku nedokážeme z dosavadních výstupů odpovědět. Miloš Zeman je trvalý štěpící klín téhle strany a tlak bude o to horší, pokud Jiří Drahoš získá sympatie širší veřejnosti a odsune Michala Horáčka někam za sebe. Zatím bylo pro sociální demokraty únosné se tvářit, že žádný Horáček není. Stranickou legitku nemá, politických stran se štítí, proč se o něj starat, tím spíš, že se miláčkem davů nestal. Pokud se ale Jiří Drahoš posune výrazně kupředu, nastane veliké pnutí.

Toto ovšem nemusí Jiřího Drahoše zajímat. Podstatná je reálnost naděje na vítězství a ta tu bezpochyby je – pokud Miloš Zeman nezvítězí už v prvním kole. Ten se zatím chová iracionálně – podle svého zvyku, vždyť se vzdal celkem zbytečně předsednictví sociální demokracie ve prospěch Vladimíra Špidly a připustil kandidaturu Jaroslava Bureše na prezidentský úřad v naději, že pak bude zvolen jako princ zachránce na bílém koni: teď se vzdává standardní kampaně a spoléhá na omývání davem při svých cestách po vlasti.

V nastávajících měsících bude muset Jiří Drahoš objasnit, čím je a hlavně čím není: není fíkus, není dlužník politických stran, není sluníčkář, není Schwarzenberg bez fajfky, bez německé ženy a bez chuti postavit Beneše před soud.

Bude to těžký úkol, ale nikde není psáno, že cesta na Hrad je pokryta růžovými lupínky.

LN, 30.3.2017



zpět na článek