Studentský spolek Common Law Society uspořádal ve středu 22.února 2017 panelovou diskusi ke knize „Státní zastupitelství ve světle proměn“ autora Jana Laty, státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ČR. První část poznámek ke knize vyšla na mém bloggu 6.3.2017.
Dalším „zastavením na křížové cestě“ státního zastupitelství, jímž se Jan Lata v knize zabývá, je kauza bývalého místopředsedy vlády a dnešního zlínského hejtmana Jiřího Čunka, ozvláštěná odnětím a přikázáním věci usnesením státního zástupce NSZ Stanislava Potoczka a následným zastavením trestního stíhání jihlavským okresním státním zástupcem Arifem Salichovem. Autorův pohled na ni je celkem objektivní. Zajímavost líčení by zvýšilo rozšíření pozornosti na související trestní stíhání Romana Vaškůje a Petra Šmiřáka, kteří strojili past na Marcelu Urbanovou, korunní svědkyni proti Jiřímu Čunkovi, aby se nakonec sami dostali před soud. Navzdory preciznímu prvostupňovému rozsudku bylo jejich trestní stíhání nakonec „zázračně“ zastaveno. Trestního stíhání se dočkala i Marcela Urbanová. Odůvodnění jeho zastavení státním zástupcem je skutečná perla: lhala nevědomě.
Ztotožňuji se s autorem v názoru, že zásah Nejvyššího státního zastupitelství ČR do kauzy Jiřího Čunka byl nejen protiprávní, ale i nadbytečný, protože v dané důkazní situaci by musel být zproštěn obžaloby.
Poukazuji ale na příznačnou nedůslednost všech ministrů spravedlnosti, kteří od vypuknutí aféry na ministerstvu panovali, že dodnes neexistuje žádný oficiální dokument, který by jednoznačně prohlásil za nezákonné výše zmíněné usnesení státního zástupce NSZ Stanislava Potoczka. Zejména nebyl objasněn mechanismus, který ho dotlačil k vydání zmíněného usnesení.
Nesporně došlo k hrubému, politicky motivovanému zásahu do živého případu. KDU-ČSL hrozila vystoupením z vlády, pokud bude Jiří Čunek postaven před soud. Premiér Topolánek se pokusil dohodnout s Renatou Veseckou na odvrácení nebezpečí. Podle důvěryhodného zdroje nepochodil a o vzdorovité dámě se pak vyjádřil zcela negentlemansky. Zadání místo ní zvládl někdo jiný. Netuším, kdo a jak to zařídil. Když kvůli zásahu NSZ vypukl mediální poprask, Renata Vesecká „naskočila do jedoucího vlaku“ a snažila se hájit pochybnou čest svého úřadu proti kritikům. Tím na sebe vzala odpovědnost a vysloužila si pozdější pád.
Následně vypukla „válka žalobců“ a s ní spojená mohutná štvavá kampaň proti skupině „justičních mafiánů“, kterou vytipovala Marie Benešová stylem, připomínajícím sestavování protistátních spikleneckých center zlopověstnou StB. Napadení „mafiáni“ posléze odpověděli žalobou na ochranu osobnosti proti Marii Benešové. Proces se ale stal prostorem pro vystupňování útoků proti nim. Přesto nakonec skončil formálním smírem stran.
Marie Benešová nebyla jedinou hnací jednotkou mediální šikany „mafiánů“. Nezastupitelnou roli sehrála také ostravská krajská státní zástupkyně Zlatuše Andělová, kterou Jan Lata velkoryse přehlédl. Bez jejího přičinění by nevznikla fáma o utajovaných schůzkách přátelského trojlístku Renaty Vesecké, Pavla Kučery a Pavla Němce, které ve skutečnosti vůbec utajované nebyly a měly soukromou povahu. S bývalým ministrem se původně neznala, přesto přijela z Ostravy vystavovit své půvaby na barové stoličce na jeho rautu na rozloučenou s ministerstvem. Dlouhodobě se přátelila s Pavlem Kučerou a Renatou Veseckou, takže nebylo nic divného na tom, že ji s ním později seznámili a že ji přizvali na oslavu Kučerových narozenin do brněnské kavárny (údajnou utajenou schůzku). Následně se dostala k jejich stolu při rautu, pořádaném při slavnostním otevření nové budovy Okresního státního zastupitelství v Jihlavě. Zde údajně slyšela Pavla Kučeru prohlásit, že „hrozí-li pád vlády, musí jít nezávislost justice stranou“. Její výpověď nikdo další nepotvrdil. Přesto „bojovníci proti justiční mafii“ hromadně přijali výrok za prokázaný. Hojně se pak přemílal před soudem v navazující kauze“ justiční mafie“ a v kárném řízení proti Pavlu Kučerovi. Také jej cituje Jan Lata. Právě proto je zvláštní, že v knize nevěnoval kárnému řízení pozornost. Oba soudní procesy jsem sledoval v soudní síni.
Nikdy jsem nechápal, proč údajný Kučerův výrok vyvolal takové vzrušení. Pokud by jej skutečně vyslovil, byl by pouze odezvou na debaty, které v té době vedla nejen odborná veřejnost. V situaci, kdy hrozilo vystoupení KDU-ČSL z koalice, státní zastupitelství se nakonec podrobilo politické zakázce. Je to smutné, ale je to tak. Zmíněný výrok by tedy byl v souladu se skutečností a mohl by být neradostným komentářem k politickým tlakům na státní zastupitelství či ironickým pošklebkem, ale nic nedokazuje, že byl míněn jako návod k nemravnému a protiprávnímu jednání státních zástupců a zejména není prokázána příčinná souvislost mezi názory Pavla Kučery a jeho přátel a počinem Stanislava Potoczka.
Při procesu „justiční mafie“ proti Marii Benešové dva důvěryhodní svědci vypověděli, že u stolu v Jihlavě zazněl ještě jeden „kacířský“ výrok: „ Jiří Čunek musí být postaven před soud, protože je prasák a osahává ženské“. Podle svědků jej vyslovila výše zmíněná Zlatuše Andělová, stojící na straně paní žalované. Žádné pobouření kvůli tomu nevypuklo, nepostihlo ji kárné řízení. Svědčí to o nerovnosti postavení strany Marie Benešové a „mafiánů“. Také tuto příznačnou drobnost Jan Lata pominul, pokud o ní ovšem věděl.
Od „války státních zástupců“ Jan Lata přešel poněkud neorganicky k vypuzení Vlastimila Rampuly z postavení vrchního státního zástupce v Praze a soudě podle zmíněné zprávy České justice si capo di tutti capi Jiří Pospíšil na toto téma zatančil při panelové diskusi vítězný taneček. Podle mých poznatků záležitost Vlastimila Rampuly souvisí s „válkou žalobců“ a bojem proti „justiční mafii“ velmi volně. Po odvolání Renaty Vesecké bylo jeho brzké odvolání nabíledni, neboť byl jejím dlouhodobým spolupracovníkem. Sám Vlastimil Rampula dělal vše pro to, aby rozzlobil nové nadřízené: spolu s Renatou Veseckou se vzepřel proti odvolání krajského státního zástupce Jiřího Křivance ministrem Pospíšilem a znemožnil jmenování nástupce tím, že nikoho nenavrhl. Posléze podal trestní oznámení pro únik informací, které směřovalo proti Nejvyššímu státnímu zastupitelství ČR. K nesouladu mezi ním a ministrem Pospíšilem přispěla také ostuda s nevyužitím výzvy švýcarské prokuratury, aby se Česká republika připojila v adhesním řízení s nárokem na náhradu škody k trestnímu řízení proti bývalým manažerům Mostecké uhelné. Jiří Pospíšil vinil z debaklu Vlastimila Rampulu, který mu to ale tvrdě vracel, a to dle mých poznatků asi oprávněně. O motivaci rozhodnutí k jeho odvolání toho v knize mnoho není a Jiří Pospíšil se při panelové diskusi také nepochlubil.
Pavel Zeman poměrně brzy po svém jmenování navrhl Jiřímu Pospíšilovi jeho odvolání a ministr jeho návrhu s radostí vyhověl. Jenže sebevědomý žalobce, pocházející z kraje, v němž „ ztepilým šuhajům hoří v žilách krev“ a ti se nenechají bít ani urážet, se vzepřel soudní žalobou. Kancelář vyklidil, ale po úspěchu žaloby se zase do ní vrátil, a toto se opakovalo. Jiří Pospíšil zvítězil teprve tehdy, když si na sepsání kasační stížnosti najal advokátku Hanu Marvanovou. Při panelové diskusi se tím ovšem nepochlubil. Přiznám se, že jsem v té době Vlastimila Rampulu kritizoval za bezohlednost k řízenému úřadu. Obecně jsem zastáncem principu „kdo jmenuje, odvolává“ a držitelé funkcí, obsazených jmenováním, nemají nárok na existenční jistotu.
Postupně se Jan Lata propracoval až k noci 13. června 2013, kdy pod dozorem místně nepříslušného Vrchního státního zastupitelství v Olomouci horda příslušníků Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu spustila „ realizaci“, pro kterou se později ujala přezdívka „Nagygate“ a ve svých důsledcích vedla k pádu vlády, novým volbám a citelným změnám v politickém prostředí státu. K jeho cti je třeba říci, že se nikterak nesnaží zastřít nicotné výsledky této monstrózní akce. Zde se ale zastavil a nepokračoval komentářem k vyprofilování malého Vrchního státního zastupitelství v Olomouci do podoby „speciálu“ s celostátní působností pro zvlášť závažné případy s politickým nebo korupčním pozadím, popř. s mimořádnými hospodářskými škodami. Vývoj je skutečně zvláštní, neboť v době předlistopadového režimu se asi nikdy nestalo, že by u okresního soudu intervenoval prokurátor republikové prokuratury, zatímco dnes se podobné jevy vyskytují.
Lituji, že Jan Lata nezahrnul do přehledu vývoje státního zastupitelství důsledky „imunitní reakce“ tradičních politických stran na vpád prvních „vizigotů“ (zde myšleno: strany Věci veřejné) do jejich pašalíku. Mám na mysli nejméně dva významné trestní procesy s nesmírně zajímavou předehrou v politických přestřelkách: proti bývalému ministrovi dopravy Vítu Bártovi a proti bývalému policejnímu prezidentovi Petru Lessymu. V obou případech došlo k zneužití orgánů činných v trestním řízení k dosažení politických cílů a v obou státní zastupitelství vyhovělo politickému zadání. V jeho plnění pokračovalo i po zprošťujících rozsudcích tím, že poskytlo ochranu před trestním stíháním osobám, které nespravedlivé procesy vyvolaly.
S autorem se shoduji v názoru na potřebnost přijetí nového zákona o státním zastupitelství. V tomto směru sleduji názorovou linii spolku Šalamoun, která nakonec vyústila až v předložení alternativního návrhu zákona o státním zastupitelství, který se dostal do eklepu Poslanecké sněmovny a prošel neúspěšně (jinak to být nemohlo) meziresortním připomínkovým řízením. Přes dílčí výhrady, které bych mohl mít k podobě vládního návrhu, který prošel prvním čtením v Poslanecké sněmovně dne 12. června 2013, lituji jeho stažení dne 24. července 2013 Rusnokovou vládou na návrh ministryně Marie Benešové: kdyby projednávání zákona dospělo do jeho přijetí, zaniklo by Vrchní státní zastupitelství v Olomouci a Pavel Zeman by ze zátiší za zády Ivo Ištvana nemohl zavírat oči nad nepravostmi, jichž se pracovníci tohoto úřadu tu a tam dopouštějí. Nedávné stažení návrhu zákona z Poslanecké sněmovny ministrem Robertem Pelikánem patrně odsunulo jeho schválení o další řadu let.
Z roztroušených zmínek o činitelích, kteří procházejí Latovým vyprávěním, u některých by se daly sestavit jejich medailonky. Autor dobře vystihl „ústnatost“ a žlučovitost Marie Benešové. Jeho obraz Jiřího Pospíšila není zrovna líbivý, a to se nezmiňuje o jeho potřebě zastřít svou malost špiněním předchůdců. Na Lenku Bradáčovou se mu nedostalo barev, ač jde o velmi výraznou osobnost. Sympaticky popsal energický nástup Pavla Zemana do funkce a prvních devatenáct měsíců jeho působení. Ale nepozastavil se nad jeho současnou pasivitou, z které ho usvědčuje jak opuštění záměru prosadit nový zákon o státním zastupitelství, tak mlčení k občasným výstřelkům státních zástupců, zejména Vrchního státního zastupitelství v Olomouci. Působí to dojmem, že je Pavel Zeman unaven až znechucen překážkami pro uskutečnění snů, s nimiž nastupoval do úřadu.
Ačkoli se v popisu vývoje státního zastupitelství z velké části s Janem Latou shoduji, naopak mám zcela jiný názor na způsob začlenění státního zastupitelství do soustavy státních orgánů, na vztah státního zastupitelství k Ministerstvu spravedlnosti ČR a na nezávislost státních zástupců. Nemyslím, že dosažení cílů, které si v tomto ohledu kladou politizující státní zástupci, by přineslo výrazné zvýšení úrovně činnosti státního zastupitelství. Je pozoruhodné, že ve Spolkové republice Německo a v Rakousku je postavení státních zástupců zdánlivě horší než u nás: mají postavení úředníků a nedávno jsme byli svědky odvolání „na hodinu“ generálního prokurátora SRN nikoli vládou, ale „pouhým“ ministrem spravedlnosti. Přesto je v obou zmíněných státech pořádek a jejich věznice nepraskají ve švech.
Za daleko důležitější než cíle, o jejichž dosažení politizující státní zástupci usilují, považuji podstatné zvýraznění jejich odpovědnosti za výsledky práce včetně odstranění překážek pro uplatnění regresní spoluúčasti na odškodnění poškozených účastníků trestního řízení, a včetně odbourání bezzubého systému kárného řízení a nesnadné odvolatelnosti. Vyšší tlak na vymáhání odpovědnosti nelze dosáhnout v situaci, kdy nejvyšší státní zástupce je podřízen pouze pánubohu, proto podporuji jeho podřízení ministrovi spravedlnosti. Vše je ostatně patrné z výše zmíněného návrhu alternativního zákona.
V epilogu si autor postěžoval na některé politiky a publicisty, kteří reptají, že se státní zástupci „vymkli veřejné kontrole a jsou někdy líčeni jako horda nekompetentních a nekontrolovaných prokurátorů, kteří chtějí kriminalizovat běžné politické jednání, používají protiprávní metody a mají mocenské ambice“. Jako vzor „zlobivých“ médií uvedl portál Česká justice, provozovaný „bývalými spolupracovníky Pavla Němce Petrem Dimunem a Ivo Hartmannem. Podle mého názoru uvedený obraz státních zástupců je přiléhavý pro některé pokřivené jedince, kteří se takto chovají a přivádějí do neštěstí nevinné lidi. Zasahují do práv občanů bezohledně a beztrestně, protože celá soustava je chrání proti postihu za špatné skutky. Stát vyplácí ročně desítky milionů Kč jako odškodnění za neoprávněné věznění, ale viníci mezi státními zástupci na to nepřispívají. Pokud se týká České justice, mně připadá spíše příliš krotká, nicméně považuji za vhodné trochu poopravit její obraz. Petr Dimun byl skutečně velmi blízkým spolupracovníkem Pavla Němce, ale po jeho odchodu z ministerstva pracoval několik let pro Jiřího Paroubka. Hojně rozšířená domněnka, že Česká justice je nástrojem Pavla Němce, tak stojí na vodě a sám bývalý ministr ji odmítá.
V každém případě Jan Lata napsal knihu, která je čtivá, zajímavá a užitečná, byť jeho názory zcela jistě nedojdou obecného souhlasu. Hlavně je cenná jako podnět k veřejné debatě.