Evropská levice, zatím marně hledající lék na vzestup nacionalistů a populistů, prochází dalším kolem personální proměny. V prvním se na scéně objevili Alexis Tsipras či Jeremy Corbyn. Nyní vítr změny ovanul Francii a Německo.
V zemi galského kohouta v levicových primárkách před prezidentskými volbami překvapivě zvítězil Benoît Hamon coby hlasatel radikálního programu, důrazně se lišícího od poselství expremiéra Manuela Vallse, jemuž připadla nálepka reprezentanta establishmentu a pokračovatele nepříliš populárního prezidenta Hollanda. Francouzská levice by hodně překvapila, kdyby svého adepta prosadila do druhého volebního kola. Musí ale myslet i na vzdálenější budoucnost, a ta se nejspíš bez vyhraněnějšího sociálního programu neobejde.
V sousedním Německu si sociální demokracie za kandidáta na kancléře vybrala dosavadního šéfa Evropského parlamentu Martina Schulze. Svými názory sice bývá řazen k levému středu, ale životopisem i prořízlými ústy dokáže zaujmout i sympatizanty krystalické levice. Není dítětem smetánky, má výuční list knihkupce, potýkal se i s drsnými nástrahami života, jako je například alkoholismus. V politice zaujal například přestřelkami s někdejším italským premiérem Berlusconim nebo bývalým českým prezidentem Klausem. SPD v něm vidí muže nesvázaného vládnutím s křesťanskými demokraty kancléřky Merkelové. Není sice neznámý, ale v německé politice přesto působí jako čerstvá krev.
Sobotka změnil vyjadřování
Než nastoupil Schulz, sociální demokraté za CDU zaostávali zhruba o patnáct procent. Podobný rozdíl dělí u nás ČSSD od Babišova hnutí ANO. V Lidovém domě ale žádné překvapení voličům nechystají. Bohuslav Sobotka bude v březnu potvrzen jako předseda a volební lídr, i když síla jeho mandátu nikterak neohromí.
Aby aspoň něco bylo jinak a nově, změnil Sobotka své vyjadřování. V minulém týdnu například obvinil Andreje Babiše, že šidil stát, ale použil k tomu vulgární termín známý spíš z oblasti sexu. Odezva byla po zásluze kritická. Nové voliče podobnými posuny nezíská a staří se mu v lepším případě vysmějí, v případně horším odejdou jinam, k politikům a stranám působícím méně zoufale.
Kdyby naši sociální demokraté kráčeli ve stopách svých francouzských či německých přátel, představí voličům politika či političku s darem uvěřitelného programu a neutuchající energie. S tím by ladil posun k progresivnímu poselství, jež by sociálními akcenty zvedlo ze židlí – zjednodušeně řečeno – mladé aktivisty i staré dělníky.
S pohasnutím Sobotkovy hvězdy by přišlo temno
Jenže místo toho se jako Sobotkovy alternativy prezentují Jeroným Tejc, Jiří Zimola nebo zbraněmi posedlý Milan Chovanec, kteří spíš navazují na v mnohém konzervativní české národní socialisty než na tradičně pokrokové a internacionalistické sociální demokraty.
V porovnání s touto skupinou působí Sobotka jako hvězda, s jejímž pohasnutím by přišlo jen temno. Nové tváře nejsou, případně jsou drženy za oponou. Například poměrně mladá a dynamická ministryně školství Kateřina Valachová se o partajní kariéru příliš nezajímá. Jiřího Dienstbiera zase Sobotka položil na oltář smíru se stranickou opozicí.
Než vyrostou příští sociálně demokratičtí tahouni, potrvá to dobrá dvě volební období. Zároveň platí, že lépe se stoupá vzhůru z opozičních lavic. Sotva ale čekat, že by ČSSD tak snadno a ochotně přepustila kormidlo Babišovi, zvlášť když v očích mnoha voličů právě on stále ještě ztělesňuje změnu a odklon od zavedených pořádků. Aby oranžová levice zabojovala stejně statečně jako socialisté ve Francii či sociální demokraté v Německu, chybí ji zápal, precizní strategie a – jak se říkalo kdysi – kádrové rezervy.
Vysíláno na ČRo Plus, publikováno na www.rozhlas.cz/plus