Zář reflektorů a obstarožní hrdinové přicházejí na mediální scénu. Oslavné řeči, ale podstata nesmazatelného činu odporu proti totalitní diktatuře se v nich vytrácí. Přeživší aktéři ji spíš tuší, než opravdu znají. Ten, kdo ji jako jediný zakladatelsky přesně vyjádřil a svým jednáním stvrdil do nejzazších důsledků, před čtyřiceti lety - 13. března 1977 - zemřel jako první. Bohužel stále málo pochopený Jan Patočka.
Patřil jsem do okruhu jednoho filosoficko-politického bytového semináře většinou svých vrstevníků, kde jsme byli z přímých Patočkových studentů jen dva. Scházeli jsme se pravidelně od r. 1973. Souběžně jsem se účastnil Patočkových soukromých přednášek a záhy i jeho strahovských bytových seminářů. Došlo k tomu po náhodném setkání, také v r. 1973, v ulici Karolíny Světlé blízko Národní třídy. Profesor Patočka se mne okamžitě zeptal, zda vím o chystané přednáškové akci v Pařížské ulici v bytě D. Horákové. Nevěděl jsem, a tak mne tam jako svého ještě loňského končícího studenta z Filosofické fakulty UK pozval. Rázem jsem byl, navzdory kolem běsnící, čerstvě obnovené komunistické diktatuře, znovu ve svém živlu.
Zakládající Prohlášení Charty 77 jsem si poprvé přečetl na filosoficko-politickém semináři v prosinci 1976. Bylo to u mně v bytě ve Vodičkově ulici a sešli jsme se tehdy čtyři. Text přinesl z exkomunistického okruhu kolem Josefy Slánské a Ireny Dubské Rudolf Kučera. Ihned jsme debatovali o podpisu. Vycházel jsem z věty prohlášení, kde se píše, že k Chartě 77 patří „každý, kdo souhlasí s její myšlenkou, účastní se její práce a podporuje ji.“ O signatářství jako podmínce příslušnosti k Chartě 77 nebylo v prohlášení ani slovo. Dodnes jsem přesvědčen, že tato věta je zcela klíčová, a k Chartě proto patřilo mnohem víc lidí, než jen neustále uváděný počet signatářů. S podpisem jsem proto váhal. Text jsem vzal za svůj, a ještě mnohem více poté, co se Jan Patočka stal jedním z prvních tří mluvčí Charty a svými dvěma zásadními pojednáními bezkonkurenčně vytyčil a upřesnil její nepříliš uchopené filosofické základy, její samotnou myšlenkovou podstatu. V naší tehdejší debatě doc. dr. Václav Lamser, můj nedávný učitel sociologických metod z Filosofické fakulty, okamžitě prohlásil, že Chartu 77 rozhodně podepíše, protože se potřebuje s rodinou dostat na Západ, o což dosud marně usiloval. StB se o něj stále zajímala. Zeptal jsem se, zda si myslí, že bych měl prohlášení podepsat. Bez velkého váhání řekl, že ne. Později jsem se dozvěděl, že od podpisu hlavně mladé nadšence důrazně zrazoval i Jan Patočka. O něco starší socioložka Ing. Alena Hromádková se klonila spíše k podpisu. Rudolf Kučera řekl, že si podpis „nechá deponovat“. Dodnes nevím, co to znamenalo.
Když jsem si celou věc pořádně rozmyslel, dospěl jsem k následujícímu závěru: Je to počátek boje a běhu na dlouhou časovou trať. A proto by nebylo na místě, aby se všichni přesvědčení odpůrci komunistické totalitní diktatury svým nepřátelům ihned jmenovitě nahlásili. Účinnější bude škodit jim dlouhodobě, radikálně a soustavně, aniž by své protivníky mohli konkrétně zjistit a jejich činnost perzekucí účinně znemožňovat. Až k tomu dojde, pak je na místě se zveřejnit jmenovitě. Brzký pád totalitní diktatury kvůli Chartě 77 jsem tehdy na rozdíl od některých vrstevníků vůbec nečekal. Jako bezprostřední reakci jsem spíše očekával vyděšenou zuřivost a to se také stalo. Sókratovská smrt Jana Patočky po jeho průkopnickém setkání s nizozemským ministrem zahraničí konkrétně veřejně předvedla význam jeho seminárních filosofických úvah z r. 1976 o zásadním smyslu oběti tváří v tvář zdánlivě absolutní přemoci principu Síly, a nadobro mne zatvrdila. Barbarský strojový řev zběsilého komunistického obklíčení břevnovského hřbitova při Patočkově pohřbu pro mne nemohl být jako znamení doby výmluvnější.
Chartu si ale Jan Patočka zprvu představoval jinak, než jak se ustavila v podobě mluvčích, a proto se svou účastí váhal. Vzor adekvátního opozičního jednání viděl v polském Výboru na obranu dělníků. V našem případě si přál vznik hromadného, nepřehlédnutelného vystoupení a jednání tehdejších vrcholných a veřejně známých představitelů inteligence a kultury. Zde ale ke svému hlubokému zklamání narazil na neprostupnou hradbu existenčního strachu. Na Chartě 77 podle svědectví Pavla Bergmanna zásadně kritizoval účast politicky zkrachovalých reformních komunistů kolem Zdeňka Mlynáře.
Na vznik a působení Charty 77 se kromě tvůrců jejích mnoha dokumentů vázal do té doby nebývalý a od té doby trvalý příval a široký rozsah samizdatových publikací a časopisů, začas i zrod a efektivní činnost Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných a dalších aktivit, včetně souběžného publikování na Západě. Bez jednání širokého okruhu lidí, jejichž množství významně přesahovalo počet signatářů zakládajícího prohlášení, by taková soustavná a dlouhodobá činnost nebyla možná.
Z doby počátků Charty 77 si vybavuji hlavně dva trvalé, asi dost symbolické zážitky. Jednak cesty ze svého tehdejšího pracoviště tramvají do Libně a Vysočan s taškou naditou texty prohlášení Charty 77, pečlivě uloženými ve světle hnědých erárních obálkách formátu A5. Vybíral jsem si byty a domky, jež vypadaly spíše dělnicky, abych jim plnil poštovní schránky, a tak o Chartě informoval komunisty vychvalovanou, ale jinak deptanou dělnickou třídu. Text prohlášení Charty v práci pilně a s nadšením přepisovaly mé dvě spolupracovnice: psycholožka Olga Pajerová a někdejší kolegyně z fakulty Jana Klepetářová. Samozřejmě bez vědomí komunistických nadřízených. Takže kolik bylo vlastně chartistů? Myslím, že jejich skutečné množství se veřejně nahlásilo hlavně podpisem chartistického provolání Několik vět z půli roku 1989. Tehdy to již bylo jasné nakročení k blížící se svobodě, a zveřejněná a na rozhlasových stanicích Hlasu Ameriky a Svobodné Evropy alespoň výběrově čtená jména signatářů proto znamenala reálné uspíšení skutečné revoluce. Signatářů bylo dohromady asi 40 000. Místo vyjukaných umělců v Národním divadle z konce ledna 1977, tedy tzv. Anticharty, se komunistická diktatura ve svém skutečném ohrožení v r. 1989 spoléhala hlavně na členy komunistických Lidových milicí. Svolala si je v létě ve výhrůžně bojovém naladění do Paláce kultury, nynějšího Kongresového centra u Nuselského, tehdy samozřejmě Gottwaldova mostu.
Je to asi ukázka trvalého půvabu dějin, ale jeden z tehdejších lidových, jinak v akademické sféře působících komunistických milicionářů během listopadové revoluce vyhlašoval, že se místo reakcionářského návratu k demokracii chystá ta správná, nyní reformně komunisticky obměněná nadvláda KSČ. Když se ve svých nadějích velmi zklamal, pohotově se brzy stal jakýmsi výkonným administrátorem strany Občanské hnutí, vzniklé před druhými svobodnými volbami v r. 1992 a blízké Chartě 77. Po masivních zákulisních přímluvách avancoval na šéfa jedné katedry a nyní v pamětnickém věku bohorovně šéfuje univerzitnímu nakladatelství.
Druhý ikonický zážitek z počátků Charty 77 mám ze zimní pražské ulice Na Poříčí. Z východu redakce Rudého práva se do ulice náhle vyhrnuli fanatičtí režimní „komentátoři“, na jejichž tváře dodnes nezapomenu. Byly nápadně sevřené zelenajícím bledým vztekem s příměsí očividného strachu. Přestože to tenkrát soudružka a soudruzi měli ještě na dlouhou dobu skoro třinácti let pod sovětským dohledem pevně v ruce. Pohled na jejich motající se zlostný chumel mne nadlouho plně uspokojil.
Jak mi později v porevolučních dobách z osobní zkušenosti řekl Rudolf Battěk, mluvčí Charty 77 a známé opoziční postavy většinou nemohli kvůli trvalému estébáckému dohledu a perzekuci oproti soustavně pracujícím lidem kolem viditelného jádra Charty dělat téměř nic. Jejich nezastupitelný význam byl ale každopádně v tom, že se v Československu stali viditelnými a celému světu známými symboly houževnatého odporu Charty 77 proti komunistické totalitní diktatuře.
Revoluční prodemokratický zvrat z konce r. 1989 byl důsledkem osmiletého souvislého tlaku USA, vedených hluboce antikomunistickým prezidentem Ronaldem Reaganem, na Sovětský svaz. Opozici kolem Charty 77 se tak náhle otevřel prostor vrcholného politického jednání. Vedení Charty 77 jej pohotově zaplnilo a záhy znovu vytvořilo demokratický stát. Revoluce to byla vpravdě kolosální. O všem podstatném načas fakticky rozhodoval do té doby soustavně pronásledovaný a vězněný zakládající chartista, koncem prosince zvolený prezident republiky Václav Havel. Jeho první mocenské kroky rychle obnovily komunisty po nekonečných téměř 42 let odstraněný, ústavně demokratický způsob vlády a správy státu. Vztahy se západními demokraciemi se obratem změnily v přátelskou vstřícnost a podporu západního světa zprvu většinou chartisty vedenému, nyní opět demokratickému Československu.
Závažné chyby pramenící z nepřipravenosti a problematických rysů Charty 77 se ale na druhé straně začaly postupně množit. V zásadě se jednalo o důsledky celkem pochopitelné nevybavenosti pro demokratické státní prostředí, ale hlavně to byla chybějící kulturní podstata demokratického politického života. Začalo to, tak jako všechno závažné, zprvu nenápadně. Snahu o bezprostřední politické uplatnění starších politických vězňů a navrátilců z dlouhodobé, zejména poúnorové demokratické emigrace, kteří ještě dobře pamatovali první republiku a mohli na její tradice alespoň načas navazovat, nové chartistické vládní kruhy žárlivě odmítly.
Politická nekompetentnost chartistů u moci se brzy tragicky projevila hlavně ve vztahu ke Slovensku, a tak v otázce rozhodujícího předpokladu existence československého státu. Nejen Václav Havel a Petr Pithart, ale i jejich širší, původně chartistický mocenský a vlivový okruh osudově podcenili a ignorovali závažnost rozdílného přístupu k československé státnosti na Slovensku a v českých zemích, a vůbec podstatné rozdíly v obou mentalitách. Konkrétně se jednalo o odůvodněně kritické slovenské vnímání nerovnoprávnosti obou částí Československa. Byly to do hlavně sociologicko prostorové faktory výkonu politické moci, tedy jednostranná koncentrace mocenských a státně reprezentačních center v českých zemích. Mocensky rozhodující chartisté tak způsobili, že se během r. 1991 situace vyhrotila natolik, že se jednotné Československo již nedalo udržet. Dohoda o pokojném rozdělení československého státu mezi Václavem Klausem a Vladimírem Mečiarem byla tehdy nejlepším možným východiskem z nouze politického selhání chartistické mocenské garnitury.
Politická a programová nekompetentnost Charty 77 u moci se poté bohužel již jen prohlubovala a její neblahé ozvuky významně působí dodnes. Její původní životodárný filosofický základ vytvořený Janem Patočkou se zcela vytratil. Chartistický mocenský a vlivový okruh psychicky trvale nezvládl jednoznačnou porážku v demokratických parlamentních volbách z r. 1992. Od té doby docházelo z jeho strany a posléze u jeho dědiců k periodickým pokusům o mimoústavní zvrácení demokratických mocenských poměrů politických sil uměle vytvářenými protestními hnutími. Ta se za silné mediální podpory demagogicky vydávala a dosud vydávají za hlavní proud, ne-li celek občanské společnosti. Výsledkem tohoto dlouhodobého, politicky destruktivního úsilí nakonec bylo významné oslabení nehotového demokratického prostředí politických stran České republiky. Konkrétně se jedná o roztříštěnost a nevyzrálost politické pravice, disproporční posílení mocenského vlivu demagogických prvků levice, a nyní již zcela zřetelně nastupující hegemonii nesystémového oligarchického hnutí v mocenské státní struktuře. Vedení Charty 77, jež právem stálo u zrodu naší obnovené demokratické svobody a řídilo její první ustavující kroky, tak nakonec bohužel svou myšlenkovou neujasněností a z ní plynoucím kontraproduktivním jednáním způsobilo její dnešní závažné vnitřní ohrožení. Společnost a stát, pro jejichž veřejné blaho Charta 77 vznikla a pracovala, proto nyní viditelně postrádají myšlenkově pevné ideály a základy soudržnosti, z nichž se původně zrodily, pro něž stojí za to žít a případně i trpět.
Autor je filosof