Komunistům došlo, že nejsou vidět a slyšet. Vojtěch Filip si na sobotním ústředním výboru postěžoval, že jeho stanovisko k migrační krizi si sice nedávno na sociálních sítích přečetlo přes sto tisíc lidí, ale na volebním výsledku se to neodrazilo.
Má pravdu, předseda, chce se říct s tetou Rákosníkovou z filmu Vesnička má středisková. Čísla přitom nelžou. V roce 2012 volilo komunisty do krajských zastupitelstev 538 953 občanů, letos – po jejich spoluvládě ve většině krajů – jen 267 047.
Senátní křeslo nezískali vůbec žádné. Důvody? Prý špatná komunikace a marketing. Lépe se prodávat, stanovili si komunisté. Některým se přímo zastesklo po spolupráci s dámou, jež proslula i jako falešná mluvčí oranžového exhejtmana Haška. Podle místopředsedy Jiřího Dolejše musí mít kampaň větší břink.
Část komunistického vedení ale volala i po jiném břinku – personálním. Kritici tandemu Filip-Dolejš, především z tábora konzervativců okolo prvního místopředsedy Josefa Skály, však nebyli dostatečně silní, aby tento typ hlasování zařadili do programu. Před sněmovními volbami se tak přepřahat nebude.
Při hledání viníka debaklu ale Filip ukázal i do krajů s posílenou autonomií. Položil si například otázku, „zda naše vnitrostranická demokracie tenduje k tomu, že samospráva nám znemožňuje některé kroky dělat společně.“
Jde o provařené téma. Na jedné straně touha partajních regionů po samostatnosti, na straně druhé neschopnost uspokojit tamními silami, nápady a osobnostmi voliče. V sociální demokracii je napětí mezi centrem a periferií patrné rovněž.
Čínská stezka nebo český oligarcha?
Řešení se těžko najde někde jinde než v pobytu mezi lidmi, při němž se nejsnáze odpozoruje, co je pálí, co očekávají a jakým jazykem se vyjadřují. V tom žádné politické straně nepomohou ani vypasení aparátčíci na sekretariátech, ani elegantní manažeři marketingových a PR agentur.
Přitom právě komunisté se vždy holedbali, že zatímco jiní mluví o lidech, tak oni s lidmi. Teď je vidět, že nedokázali obhájit svoji práci ani tam, kde dostali šanci přičichnout k exekutivě.
Politici bohužel zapomínají, že značku je nutné opečovávat nepřetržitě, nejen těsně před volbami. To samé se týká personální práce. Platí to jak pro kované demokraty, tak pro komunisty, o jejichž angažmá v předních liniích stojí jen lidé s výpadky historické paměti.
Na komunistickém zasedání ale zazněla ještě jedna inspirace – obsažená v písemné zdravici europoslance Jiřího Maštálky. Napsal: „Neexistuje jiný důvod pro to, aby se náš volební neúspěch opakoval, než naše odevzdanost, propadnutí stísněnosti. Dnes Čína i její přátelé oslavují 80. výročí ukončení Dlouhého pochodu. Základní poučení z tohoto fascinujícího úspěchu je prosté: vytrvalost, sebeobětování, solidarita – to je cesta k úspěchu. V našich jednodušších podmínkách to znamená, že práce a víra v ideály nás ochrání jak před zbytečným sebebičováním, tak i před sebevražednou setrvačností.“
Tolik Jiří Maštálka coby doklad, že komunisté vždy vědí, odkud fouká vítr a kde se přiškolit. Dost ale jedovatostí. Křižovatka, na níž jsme došli, nijak vábně nepůsobí. KSČM, prezident Zeman a nemalá část sociální demokracie radí vydat se čínskou stezkou.
Silnou alternativu představuje jen česká oligarchická cesta Andreje Babiše, rámovaná střety zájmů moci ekonomické, mediální a politické. A teď si, voliči, vyber: českého byznysmena zpochybňujícího stranický systém i parlamentní demokracii, nebo po Číně pokukující strany? Jedno řešení riskantnější než druhé.
Vysíláno na ČRo Plus, publikováno na www.rozhlas.cz/plus