Tak nám zase po dvou letech napříč všemi zeměmi státu českého zahlaholili: Což takhle dát si Senát? Spolu s prvním kolem se hlasovalo i o regionálních vládách ve čtrnácti krajích, nepříliš šťastně vytvořených vyšších správních celcích. Koncem předminulého týdne se uskutečnilo i senátní kolo druhé, v němž nemálo občanů od vzniku horní komory v roce 1996 buď nenachází smysl, anebo dokonce pořád netuší, k čemu přesně slouží.
To si mnoho voličů říká o samotné „radě starších“, kterou by měl Senát Parlamentu ČR z principu být. Část nespokojenců jsou samozřejmě frustrovaní závistivci, jimž vadí vysoké gáže zákonodárců, a tak si na úspěšné psy ze smečky snadno hledají hůl. Ani nepotřebují argument. Jako třeba fakt, že bratrské Slovensko si vystačí s jednokomorovým tělesem. Odpůrci bikamerálního systému, jejichž pohnutky mohou být ušlechtilejší, si často všímají, že do Senátu nezřídka pílí ono „vyhořelé palivo“ anebo persony druhé či třetí ligy. Případně zasloužilí, jimž se hlavně zachtělo v méně vlivném tělese užívat „klidu a nohou v teple“, pěstovat své další zájmy. Vždyť šest let nerozpustitelného senátu, ústavní pojistky, na sobě umožňuje pracovat. Co potom na tom, jestli byli dotyční představitelé lidu zvoleni pouze „mocnou hrstkou“.
Posledně řečené dala perfektně znát právě čísla letošního druhého kola. Zájem o něj je pokaždé menší než o kolo první, ovšem skrutinium odhalilo rekord. Tentokrát oprávněných občanů dorazilo již jen něco přes 15 procent. To stojí za zamyšlení netoliko tzv. politických elit. Zčásti může jít o dopad pocitu devalvace výjimečnosti volebních klání. Vždyť samotný Senát je, kterak známo, po třetinách doplňován ob dva roky. Závažnější bude ale patrně to, že lidé cítí provázanost tradičních stran. A tedy svou bezmoc proti šíbrům, co se nakonec svedou domluvit, ač si před kamerami vyhlašovali vendetu. Proto též pravidelně hledají způsob narušení neprostupné partokratické hradby. Nejprve tak, s ohledem na poptávku politického trhu, vznikaly maličké formace na jedno (kleptokratické) použití. Posléze se zrodilo ANO, opus magnum česko-slovenského miliardáře Babiše, o němž nejlépe promluvily kdysi nakvap stažené billboardy s parole „Budeme méně krást“.
Soustředěné nasazení hromady peněz a koupených médií má solidní výtěžnost. Úmyslně ideově nezakotvené těleso, jehož jediným opěrným pilířem je vůdcovský princip, slušně uspělo ve volbách sněmovních a krajských. Jedině v Senátu se mu, mimo jiné pro nedostatek kvalitních jednotlivců, opakovaně nedaří. Na což extrémně mstivý Babiš zareagoval mimořádným hlupáctvím – obratem prohlásil, že Senát je zbytečná, drahá instituce. Ministr financí zjevně hodně ví. Vlastně to samé, co zmínění kritici v páté cenové po pěti pivech. Nehledě na jeho další antidemokratické výroky o řízení státu coby firmě či parlamentní „žvanírně“. Čímž v lepším případě odkazuje na názory rakouského císaře Františka Josefa I., v horším na rakouského rodáka Adolfa Hitlera.
Tohle by měla být Jobova zvěst pro stát, várku „k dobru“ získala hlavně česká levice. Zatímco například středopraví lidovci zase ožívají, nalevo od nich nastalo nemalé posmutnění. Nejvíce ztratili komunisté s faktickým debaklem v krajích a nulou v senátu. Tudíž předseda KSČM Vojtěch Filip dokonce tajně rokuje s vnitrostranickou opozicí, radikály znechucenými jeho umírněným politikařením. A vládní sociální demokracie? Její úřednický předák a předseda vládního kabinetu Bohuslav Sobotka dle všeho odradil spoustu příznivců bezbarvým lavírováním i tichou podporou spolustraníků v řadě ošklivých skandálů. ČSSD bude mít záhy sjezd, kde se snad cosi může změnit, leč pravděpodobněji jí zůstane tichá modlitba. Modlitba za to, aby neměl pravdu Sobotkův rival prezident Zeman, když demagogicky prohlásil, že toto klání předznamenalo volbu napřesrok. V ní už totiž půjde o vládu.
Článek je obdobou analýzy, kterou zveřejnil slovenský deník Pravda