Termín, který je v našich myslích tak trochu tabu...
Z prostého důvodu. V dobách „socialismu“ jsme jej vnímali jako „nacistický“, nepřátelský výraz, očerňující naší světlou současnost. Zkusme se ale na něj podívat s odstupem, realisticky.
(Jen úvodem, aby nevznikl mylný dojem. Určitě nejsem - ač gojim - nějakým antisemitou. Naopak. Velmi sympatizuji se Státem Izrael a mám spoustu židovských přátel.)
Ale k meritu věci.
V různých časových obdobích byli Židé obviňování z toho, že byli jakýmisi tvůrci bolševismu – komunismu. To je ale historický omyl. Oni bolševismus nevymysleli, jenom se někteří Židé k ideologii komunismu přiklonili. Toho pak využila nacistická propaganda, aby spojila židovskou populaci „en gros“ s bolševickou propagandou a idologií. (K tomu posloužil i podvržený pamflet „Protokoly židovských mudrců“.)
Fatem je, že i apoštolové komunismu Marx a Lenin měli židovské předky, po otcovské linii, což ovšem neznamená nic; „židovství“ se totiž dědí po matce. Je ale zajímavé, že po nástupu komunismu v SSSR byli v politbyru z pěti členů tři funkcionáři židovského původu – Zinovjev (Radomyslickij), Trockij (Lev Davidovič Bronštejn) a Kameněv (Leo Rosenfeld, ovšem i ten jen pouze po otcovské linii). Poněkud zvláštní je, že se tito prominentní bolševici pokoušeli svůj židovský původ zastřít a volili křesťansky znějící pseudonymy (ostatně svůj gruzínský původ maskoval i Stalin - Džugašvili). Často bylo poukazováno na to, že na konci dvacátých let bylo procentuální zastoupení Židů v bolševické straně trojnásobně vyšší, než by odpovídalo demografickému složení obyvatel Rusi. Nejinak tomu bylo i na Západě. Tak třeba až do padesátých let měli židé v komunistické straně USA až 50 % osob židovského původu.
V samotném Sovětském svazu se původně (za Leninových dob) positivní postoj k Židům začal po nástupu Stalina zásadně měnit. Stalin, velký antisemita, začal Židy nenávidět a eliminovat. Mnoho Židů pak začalo komunistickou stranu opouštět a často začínali emigrovat do Israele.
Nelze přehlédnou fakt, že velká část populace se právě díky tomu, že spojovala nástup komunismu s fenoménem „židovství“, naladila silně protižidovsky. Nejenom v Německu, ale i v SSSR, Polsku, ČSR a mnoha dalších zemích. Nelze zamlčet skutečnost, že i u nás mnoho občanů Hitlerově antisemitské politice fandilo.
Stručně řečeno Židé komunismus nevymysleli, jenom si jej někteří z nich osvojili. Naopak, velká většina židovské populace komunistické Židy srdečně nenáviděla a právem je obviňovala z vlastního neštěstí.
Neuškodí, když s podíváme na celou problematiku z „židovského“ pohledu. Židé totiž s oblibou říkají:
„Jsou dva druhy Židů. Ti velice chytří, kteří se prosadí v byznysu anebo ve filmovém průmyslu. A pak ti blbí, což je neštěstí. Ti jdou většinou do politiky anebo zůstanou do smrti chudí.“
A to je možná problém celého „židobolševismu“.
Nejinak tomu bylo i u nás. Za svoji hloupost zaplatila většina Židů v našem „politbyru“ v čele se Slánským (Salzmannem) vlastní hlavou. Jedenáct ze čtrnácti obžalovaných bylo židovského původu. Většina z nich skončila na šibenici. Nadšený židovský komunistický funkcionář Artur London byl v tomto procesu se Slánským odsouzen k doživotí a po propuštění z vězení a své emigraci napsal ve Francii dojemný spisek „Doznání“. Jenom jaksi zapomněl objektivně dodat, že velká část odsouzených v tomto procesu byli ničemové, komunističtí funkcionáři,kteří měli na rukou krev mnoha spoluobčanů a smrt si paradoxně plně zasloužili (Reicin, Šling, Šváb).
Závěrem:
Samotný termín „židobolševismus“ je vlastně dost problematický. Přičítat Židům jako etnické skupině nějakou zásluhu nebo vinu za zrod komunismu je, quod erat demonstrandum, nesmysl. Chytří Židé idejím komunismu nepodlehli nebo se od nich včas distancovali a ti hloupí za svoji hloupost často zaplatili i tu cenu nejvyšší.
Doporučená literatura: článek Hany Lukešové Jak je to s termínem „židobolševismus“