Existuje mnoho způsobů, jak někteří intelektuálové nepřímo říkají, že obyčejní lidé jsou hlupáci. Debata o referendu je v tomto ohledu bezednou studnicí sporných argumentů.
Místo sdělení, že jsou občané příliš hloupí na to, aby směli v klíčových otázkách v referendech spolurozhodovat, slyšíme často tvrzení, že nejsou dostatečně informováni. Ale ani ten nejlépe informovaný člověk přece neví všechno, co je v daném případě důležité, a i on tedy vše posuzuje pouze na základě neúplných znalostí. Navíc není vůbec jisté, že čím více víme, tím lépe rozhodujeme. Dokazují to hrubé chyby špičkových expertů z ekonomie, politologie a ostatních sociálních věd.
Jiný, svou prostoduchostí až dojemný pokus opsat své přesvědčení o hlouposti většiny, je odkaz na to, že je názorově nestálá. Jako doklad byla v poslední době použita změna názoru českých voličů na vystoupení země z EU poté, co došlo k brexitu. Těch, kteří jsou nyní pro vystoupení, totiž přibylo. Za hloupost se tedy považuje to, že lidé přizpůsobí své úsudky vývoji událostí. Když ekonoma Johna M. Keynese kdosi kritizoval za nestálé názory, odpověděl takto: „Mění-li se informace, které mám k dispozici, měním své závěry. Jak to děláte vy, pane?“ Také bych řekl, že schopnost reagovat na změnu situace je spíše předností lidského druhu. Naopak ti živočichové, kteří toho nebyli schopni, vymřeli.
Přesvědčení, že většina lidí je příliš omezená, a nemá tudíž mluvit do politiky, se dá vyjádřit i takto: „Dvě třetiny občanů jsou pro trest smrti.“ Čtenáře má trknout, že takové lidi přece nemůžeme nechat rozhodovat o závažných otázkách. Jinými slovy to znamená, že každý, kdo má ohledně trestu smrti jiný názor než většina intelektuálů, nemá právo rozhodovat ani o žádném jiném tématu. Stejně „přesvědčivě“ by se dalo zpochybnit právo spolurozhodovat i u příliš starých nebo příliš mladých lidí, ale třeba také u všech vysokoškoláků.
Myslete jen na to jedno
Evergreenem mezi důkazy o hlouposti masy je to, že obyčejní lidé prý při referendu nemyslí výlučně na položenou otázku, ale také na jiná témata. Opatrně se ptám: Je divné, že když se rozhodujeme, jestli postavit dům, koupit auto nebo se oženit, tak používáme svoje veškeré životní zkušenosti a promýšlíme všechny myslitelné okolnosti související s naším rozhodnutím?
Řekl bych, že právě proto, že obyčejní lidé zkoumají každé téma ve světle svých (praktických) zkušeností, dokážou spíše než jednokolejní teoretici rozpoznat, je-li smysluplné členství v eurozóně, nebo přijetí migrantů. Možná jsou mnohá doporučení intelektuálů proto tak často „mimo“ realitu, protože oni opravdu pořád myslí jen na to (ideologické) jedno. Zvláště bizarní způsob, jak nepřímo říci, že se národ skládá převážně ze zabedněnců, je odkaz na to, že většina lidí důvěřuje prezidentovi Miloši Zemanovi. Ano, ten, kdo je důvěryhodný, ještě nemusí mít pravdu, ale Zemanovy názory se mnoha lidem zdají hodně pravděpodobné.
Ti, kteří považují preference pro Zemana za důkaz hlouposti, by proto měli nejprve dokázat, že to nedělají jenom proto, že mu jeho důvěryhodnost závidí. A hlavně by se měli ptát, jak pravděpodobné jsou jejich vlastní argumenty. A tím se dostáváme k jádru problému.
Boj o pravdu a moc
Na první pohled jde kritikům referenda o pravdu, ale ve skutečnosti jim jde především o moc. O to, kdo a jakými prostředky bude společnosti vládnout. Oni sami mají zcela jasno o tom, kdo má pravdu a kdo má jen poslouchat. Velká část mediální a akademické inteligence si je jistá, že má pravdu, protože zastává správné postoje.
Typické je v tomto ohledu jejich pojetí spravedlnosti, podle něhož má každý člověk nárok na všechno. Svou společenskou úlohu pak vidí inteligence v tom tyto nároky formulovat a požadovat. Zbytek společnosti pak (podle nich) odpovídá za to, že tyto požadavky budou splněny. Německý sociolog Helmut Schelsky o tom kdysi napsal skvělou knihu.
Intelektuálové se tradičně považují za producenty pravdy a chtějí vládnout slovy. Vysvětlují společnosti, co se děje, a zároveň určují, jak s tím má zacházet. Je příznačné, že nárok na pravdivost svých názorů odvozují převážně od toho, jak se co vyjádří. A když jsou zvolena „správná“ slova, tak je správná i výpověď.
Za závojem utkaným ze vzletných pojmů se proto často skrývá chybná analýza a neuskutečnitelný požadavek. Pár příkladů floskulí pravdy: je naší morální povinností pomoci; cílem je sjednocení národů; jde především o mír; dodržujme svobodu náboženství; hlavně buďme solidární; rovnoprávný je kdokoliv s kýmkoli atd. Něco takového by geologovi nebo fyzikovi samozřejmě neprošlo, ale sociálněvědní inteligence si myslí, že to dělat lze. Proto nemá potřebu mluvit se společností, nýbrž o to důrazněji ke společnosti; stylizují se tak do role misionářů dobra.
Mediální a akademická inteligence v drtivé většině odmítá referendum, protože by tak ztratila moc. Celospolečenské debaty nebo dokonce rozhodování o tom, co je správné, se bojí jako čert kříže, protože by se třeba zjistilo, že většina jejich argumenty za pravděpodobné nepovažuje. Chtějí rozhodovat „najisto“ bez vměšování obyvatel, protože i bez nich ví, co je správné. Typický intelektuál se neptá, má-li pravdu on, nebo průměrný občan. Ale přesto je to otázka.
Kdo má pravdu?
Mnohé nasvědčuje tomu, že pravda o politických a ekonomických událostech není ani to, co se pitvá v kavárně, ani to, o čem se debatuje v parlamentě, ale ani to, co se probírá v hospodě. Ve všech případech jde o domněnky ohledně budoucnosti. Šéfredaktor, poslanec i kopáč pouze věří v něco, co se mu zdá pravděpodobné. A chceme-li se dozvědět, kdo měl pravdu, tak si musíme počkat. Až zpětně zjistíme, co přispělo k bezpečnosti a blahobytu společnosti. Pravda o politice a ekonomice je historický poznatek. Rozhodování o politických otázkách je tedy vysoce riskantní. Co s tím? Existuje nějaké měřítko pro výběr nejvhodnější metody?
Ano, a sice hlavně počet lidí, kteří rozhodují. Jedno totiž víme docela spolehlivě. Čím menší skupina rozhoduje, tím větší je riziko omylu a podvodu. Proto je správnější zapojit co nejvíce různých zájmů, názorů a zkušeností. A druhé kritérium pro volbu vhodné metody je to, aby rozhodovalo pokud možno co nejvíce těch, kteří důsledky rozhodnutí ponesou. Ano, všichni naráz vládnout nemůžeme. Ale to neznamená, že smějí vládnout pouze politické, ekonomické a intelektuální menšiny a zbytek společnosti drží krok.
A tak je pro poznání pravdy účelné a zároveň i spravedlivé neutralizovat vědomou nebo nevědomou sebestřednost intelektuálních, politických a ekonomických elit právě pomocí různorodosti zkušeností a zájmů zbytku společnosti. Referendum v demokratické společnosti nejlépe vybalancuje jak omylnost, tak i sebestřednost každého z nás.
Že se mohu mýlit i já? Ale ano. A proto bych svůj názor milerád nechal posoudit většině. Proč elita brání tomu, aby většina obyvatelstva rozhodla o tom, co chce v klíčových otázkách činit? Bojí se ztráty moci? Je-li tomu tak, pak zapomněla, že privilegiem a povinností těch, kteří se považují za ty nejlepší z celého národa, je sloužit mu.
Autor je poradce pro strategické otázky a člen správní rady Institutu 2080
MfD, 3.9.2016