Uplynulé 48. výročí srpnové okupace roku 1968 vyvolalo znovu polemiku o tom, jak mohl národ tolik nadšený nadějí na svobodu tak rychle akceptovat tzv. normalizaci, podvolit se obnovení totality a znovu klidně přijmout pozici nesvéprávného satelitu cizí velmoci.
Vysvětlení je jednoduché – tyto postoje jsou hluboce zakořeněné v české mentalitě i politické tradici. Nesamozřejmý a nesebevědomý postoj k vlastní státnosti, chronická rozhádanost a nesvornost elit a jejich permanentní snaha si získat partikulární výhody podlézáním mocným ochráncům v zahraničí jsou u nás přítomny stále. Jsme prý malí a slabí a musíme poslouchat. Dělat prý nejde nic, mění se jenom politické slogany.
Dnes je slepá podřízenost cizím zájmům opět velebena, tentokrát jako „setrvávání v hlavním proudu či pevném jádru“, znovu znějí hlasy zakazující těm či oněm výkon povolání kvůli údajným ideologickým úchylkám (dnes např. údajné xenofobii atd.). Velká část našich elit je dokonce ochotna nejen akceptovat, ale dokonce aktivně prosazovat řízenou kolonizaci vlastní země nepřizpůsobivými cizinci v režii okolních velmocí – nehorázný projekt, jaký si nedovolil vůči svým satelitům ani totalitní Sovětský svaz.
Zkrátka duch doby po srpnu 1968 zdaleka nevyvanul a normalizace má u nás kořeny pěkně hluboké.