Většina z nás si po přečtení nadpisu určitě vybaví naši pravděpodobně nejsledovanější a nejoblíbenější zfilmovanou pohádku Pyšná princezna. Kdo by ji neznal. Za dobu, co se promítala v kinech, ji podle Ústřední půjčovny filmů navštívilo přes deset a půl milionu diváků. Ale proč ji připomínám právě nyní, v létě, když většinou běží v televizi až na Vánoce? Odpověď je jednoduchá. Natáčela se v létě. A v letním seriálu Filmová místa nám MF Dnes a iDnes.cz ve čtvrtek 18. 6. 2016 filmování této pohádky v článku „Král Miroslav vyjel za pyšnou kráskou z telečského zámku před 65 lety“ připomněly.
Nakolik byla ideově poplatná době svého vzniku, může každý posoudit sám. Možná by ale stálo za to, připomenout si několik časových souvislostí, zasadit dobu jejího vzniku do dějinného kontextu. Pohádka se tedy natáčela v létě, v létě roku 1951, premiéru v kinech měla 26. září 1952. V té době byli již po zmanipulovaných procesech po smrti m.j. brigádní generál Heliodor Píka, podnáčelník hlavního štábu (popraven 21. 6. 1949, věznice Plzeň Bory), JUDr. Milada Horáková, bývalá poslankyně NS (popravena 27. 6. 1950, věznice Praha Pankrác), Záviš Kalandra, novinář (popraven 27. 6. 1950, věznice Praha Pankrác), JUDr. Oldřich Pecl, majitel dolu (popraven 27. 6. 1950, věznice Praha Pankrác). Další politické procesy byly v plném proudu nebo se teprve rozjížděly, někteří odsouzení již čekali na svou poslední chvíli v celách smrti. Mezi ty, které to tragické martyrium teprve čekalo, patřilo i jedenáct prominentních členů KSČ z tzv. vedení protistátního spikleneckého centra v čele s Rudolfem Slánským. A mezi nimi byli i ti, kteří tu vraždící mašinérii pomáhali roztáčet, jako např. právě Rudolf Slánský, m.j. generální tajemník KSČ (popraven 3. 12. 1952, věznice Praha Pankrác), nebo ti, kteří se osobně účastnili brutálního vyšetřování, jako např. Bedřich Reicin (pro své metody přezdívaný krvavý Bedřich), náměstek ministra národní obrany (popraven 3. 12. 1952, věznice Praha Pankrác).
Tíživá atmosféra hrůzy a záměrně vyvolaného strachu tohoto zatím nejtemnějšího období našich poválečných dějin se na obsahu této rádoby neideologické pohádky nemohla nepodepsat. A přesto se kritikům moc nelíbila. Byla prý málo socialistická!
Jak plynul čas, padesátá léta skončila a přišlo relativní uvolnění let šedesátých. Ne náhodou se jim v oblasti kultury říká „zlatá šedesátá“. Ta vyvrcholila tzv. Pražským jarem. S největší pravděpodobností marnou, ale přece jen určitou naději na zlepšení celkové situace u nás rozjezdily v srpnu 1968 pásy sovětských tanků. Politicky až neuvěřitelně naivní představitel „reformního“ křídla KSČ Alexander Dubček byl v dubnu 1969 ve funkci prvního tajemníka KSČ nahrazen Gustávem Husákem. Už jen jako předseda Federálního shromáždění byl v srpnu 1969 ještě použit k podpisu tzv. pendrekového zákona, který umožnil po 21. srpnu 1969 perzekuci demonstrantů. A tak začalo období tzv. normalizace se všemi jeho pro naše národy tragickými důsledky. Politické čistky, vyhazování schopných lidí z práce a jejich nahrazování méně schopnými, ale politicky spolehlivými kádry, pokřivení morálních hodnot, emigrace.
Po lednu 1977, po zveřejnění prvního prohlášení Charty 77, ještě přituhlo. Prostřednictvím „svých“ médií jako Rudé právo, Československá televize a Československý rozhlas komunistická moc zuřila a pořádala na chartisty a jejich sympatizanty štvanice. Znovu se ve větší míře rozběhly politické procesy. Sice už se nemučilo a nepopravovalo jako v padesátých letech, ale i mnohaměsíční, až několikaletý pobyt ve vězení za podvracení republiky, s patřičnou šikanou, ale i trýzněním politických vězňů v nápravných zařízeních nebyl zrovna příjemným zpestřením již i tak šedivých dnů.
Mezinárodně politická situace, zejména pod tlakem USA, ale sovětskému impériu nepřála a to se koncem osmdesátých let, kdy v Sovětském svazu začínala tzv. perestrojka, rychle rozpadlo jako domeček z karet. Státy bývalého „východního bloku“ obnovovaly svou suverenitu a více či méně úspěšně přecházely na tržní ekonomiku. To pochopitelně otevřelo živnou půdu pro různé podnikavce, vznikla řada privatizačních kauz. Bylo to bohužel asi nutné zlo, daň za unikátní změnu politického systému za pochodu a mírovými prostředky. Řada lidí to ale dodnes takto nepochopila a dochází k jejich odklonu od volby tradičních stran. Nevidí nebo nechtějí vidět, že i přes všechny potíže a „levárny“, kterými jsme si po listopadu 1989 prošli, jsme se nikdy neměli tak dobře jako právě nyní. Nechtějí pochopit, že žádná vláda na světě neumí zajistit všem lidem blahobyt, mají touhu pomstít se těm „zkorumpovaným lumpům“ – politikům, kteří připustili „rozkradení“ země. A tak naskakují na lep laciným a absurdním heslům, např. že se stát dá řídit jako firma. Pozornost od vlastní neschopnosti uspokojivě vládnout odvádí řada politiků prázdnými a falešnými hesly boje proti korupci. Ochotnou pomoc logicky nacházejí u některých složek orgánů činných v trestním řízení. A to za pomoci velvyslanectví jedné zámořské velmoci, jejíž současná politika je pro mě snad největším polistopadovým zklamáním. Jen tak se mohlo stát, že se těmto složkám - bohužel za vydatné vlastní pomoci premiéra - podařilo svrhnout celý kabinet. V současné době sice máme vládu vzešlou ještě z demokratický voleb, ale mám obavy, že horizont, kde končí standardní pluralitní demokracie, by mohl být již na dohled.
Ale i svět kolem nás se vyvíjí, bohužel také ne dobrým směrem. Kvůli nezodpovědné velmocenské politice a podivným vojenským dobrodružstvím řady zemí je mnoho států rozvrácených a probíhají v nich nepřehledné náboženské boje, civilní obyvatelstvo je terorizováno, mučeno a vražděno. Do toho všeho nás ještě pronásledují nejrůznější ismy – choroby lidstva, které se šíří, nejen Evropou, jako mor. Asi nejnebezpečnější z nich je multikulturalismus (ale např. ani environmentalismus nevěstí nic dobrého). A když se navíc dostane do rukou nepovolaných osob, tedy některých politiků, navíc vedených spolkovou kancléřkou, je na kolosální průšvih zaděláno.
Také v České republice znovu přituhuje. Někteří současní i bývalí politici, ale i někteří umělci, vědci, kněží - samozvané morální autority stupňují štvavou kampaň proti všem, kteří slušně a věcně, někdy ale i razantně upozorňují na nebezpečí, které nám v souvislosti s migrační vlnou bezprostředně hrozí. A tak jsou napadáni prezidenti Miloš Zeman a Václav Klaus, kardinál Dominik Duka a všichni ti, kteří smýšlejí podobně.
Zatím asi nejnevkusnější obvinění zaznělo v komentáři Luboše Dobrovského v týdeníku Dotyk na adresu Dominika Duky. Pan Dobrovský m.j. píše, že „jejich občasné pozitivní programové úsilí jako straně křesťanské kazí svými hrubými a ničím nepodloženými výroky vůči jinověrcům hlava katolické církve, kardinál Dominik Duka, podporující nikoliv porozumění, jak by bylo lze u křesťana předpokládat, ale nenávist podobnou té, kterou vůči křesťanům svého času provokovali komunisté nebo vůči Židům nacisté.“
Na internetu dokonce existuje na stránce Pravda a láska seznam nejspíše inspirovaný seznamy Gestapa a StB.
Podle vlastního textu:
„Databáze obsahuje ty, kteří jsou podezřelí z těchto nebezpečných projevů:
1) rasisti (tradiční rasismus podle etnik)
2) kulturní rasisté – nebezpeční islamofobové, křesťanofobové, kteří se svým jednáním a aktivitami mohou dostat za hranici přestupků, nebo trestných činů
3) nacionalisti, neofašisti apod., kteří v rámci odporu proti integraci státu v EU svým jednáním a aktivitami mohou dostat za hranici přestupků, nebo trestných činů
4) všeobecně všichni ti, kteří šíří xenofobii, předsudky, falešné zprávy uráží osobnosti a kteří se tak svým jednáním a aktivitami mohou dostat za hranici přestupků, nebo trestných činů
Jestliže se setkáte s těmito jmény, měli byste být na pozoru. Prosíme o monitoring a zaznamenávání důkazů pro případná trestní oznámení.“
Například spisovatel a dramatik Benjamin Kuras, jehož zajímavou a poučnou knihu „Poslední naděje civilizace“ právě čtu, je v seznamu na 20. místě.
A tak nám - nyní už vážně, ne jako v pohádce - nezbude nic jiného než rozkázat:
„Trubte na poplach!“
Ale komu rozkázat? A kdo nám přijde na pomoc? EU je v rozkladu a USA a ostatní mocnosti mají své vlastní zájmy. To zvolání musí znít jinak. Musí vyburcovat především nás samé!
Tak tedy:
„Trubme na poplach!“