Dravý, bezohledný, všeničivý populismus patří k nejodpornějším nástrojům uchazečů o politickou moc. Na lidskou bídu a neštěstí bližních při cestě nahoru ctižádostivci obvykle nemyslí. Úspěch má pro ně větší váhu než všechna bída světa.
Platí to i o způsobu, jakým se na Hrad šplhal Miloš Zeman. Rozdával sliby, jež chtěla slyšet lůza. Pokrytci, kteří se aspoň někdy modlí “odpusť nám naše hříchy...” ve své životní praxi odpouštějí provinění pouze sami sobě, Proto horují pro nemilosrdné trestání, odpouštění je jim cizí. Samozřejmě jásali vstříc Miloši Zemanovi, když se v předvolebním projevu nabubřele vzdal pravomoci udílet milost, ač naše právo s možností vzdání se části pravomoci prezidenta republiky nepočítá. Je to zvláštní způsob jednání: domáhat se funkce, jejíž Ústavou vymezenou pravomoc hodlá uchazeč vykonávat jen zčásti, tedy chce být špatným sluhou. Zatímco Václav Klaus vymyslel složitý a pracný způsob vyhodnocování žádostí, jenž celkem úspěšně zabraňoval udílení tzv. “podivných milostí”, náš současný pan prezident vydal žadatele o milost znova na pospas úředníkům ministerstva spravedlnosti. Jeho předchůdce jim tuto agendu odebral. Ve srovnání se sdílením pravomoci prezidenta a ministerstva spravedlnosti v éře Václava Havla se výskyt “podivných” milostí nezvýšil, naopak jich ubylo. Miloš Zeman se tedy znova pustil vyzkoušenou špatnou cestou a mimo to nastavil podmínky pro vyhovění žádosti o milost tak, aby na ně dosáhli pouze lidé, jimž udělená milost k návratu do normálního života už moc nepomůže. Zatím omilostnil pouze dva žadatele.
Udělení milosti je výkonem trestního práva jen formálně. Obsahem je prezidentská milost aktem milosrdenství, odpuštění a také darováním radosti a štěstí. Příjemci jsou sice pachatelé trestné činnosti různé závažnosti, ale jejich trestný čin a následné potrestání jsou neštěstím také pro ně a s nimi pro zcela nevinné jejich blízké. U mnohých jsou jejich činy vybočením z obvyklého chování, k němuž je dotlačily nezvladatelné vnější okolnosti. A mezi žadateli jsou zcela jistě i nespravedlivě odsouzení, kteří se z jakýchkoli důvodů nedomohli standardním postupem trestního řízení nápravy svého osudu a bezúspěšně vyčerpali všechny v úvahu přicházející opravné prostředky.
O tom, že justice občas pošle za mříže nevinného člověka či že uloží nepřiměřený trest, že nepřipustí nápravu zjevně vadného řízení, není pochyb: jsou doloženy vzácné případy opožděného prokázání neviny. Je jich velmi málo též proto, že justice používá postupy, jež činí nápravu omylů téměř nemožnou: neprolomitelnost soudního rozhodnutí je Zlatým teletem nejen soudců, ale i populistických politiků. Možnost, že někdo strádá bez zavinění, je nedojímá.
Naproti tomu spolek Šalamoun razí zásadu, že stát, jehož justice občas selhává, má mít pojistný ventil pro nápravu třeba i nesystémovým opatřením. Ventilem může být právě milost prezidenta republiky.
Václav Klaus byl velmi skoupý, ale přesto omilostnil 412 nešťastníků. Překonal jej Václav Havel s 1.848 milostmi. Srovnání s Gustávem Husákem, který jen v r. 1988 udělil 2.028 milostí, sice stojí jako zajímavost za zmínku, ale bylo by zavádějící, protože velká část z nich se týkala emigrantů, kteří měli zájem o narovnání vztahu s vlastí.
Na obranu Miloše Zemana a do jisté miry i Václava Klause připouštím, že milost prezidenta republiky je nástroj subjektivní a nesystémový, snadno zneužitelný, který někteří jeho kritici považují za pozůstatek právních zvyklostí habsburské monarchie. Prezidentovy rozpaky nad jednotlivými žádostmi by mohl odstranit řádně odůvodněný příkaz soudům, aby se žadatelovou věcí znova meritorně zabývaly. Ale prezident k tomu nemá pravomoc. Kdyby o ni stál a začal o její získání usilovat, určitě by narazil na odpor politiků. Myšlenka na jakékoli rozšíření pravomoci prezidenta republiky je jim nepřijatelná, ač obecně vyplývá ze skutečnosti, že zvolení přímou volbou posiluje jeho postavení.
Miloš Zeman daroval od nástupu do úřadu štěstí pouze dvěma strádajícím. Zřejmě se nestydí za to, že je hlavou státu, v jehož věznicích se nachází neurčitelný počet občanů, jejichž odsouzení je výsledkem justičního přehmatu, a pomoci se nikde nedovolají. Proto se vzdává nástroje, jímž by mohl nepříznivý obraz státu aspoň trochu retušovat. Konec jeho mandátu se blíží a s ním pravděpodobnost, že vejde do dějin jako nejméně slitovný prezident od pádu totalitního režimu. Bude to prvenství, o které není co stát. Ve vztahu k justici obecně a k milostem zvlášť se prezidentova politika míjí se zásadou jím nepochybně váženého Tomáše Masaryka, že politika se má dělat sub speciae aeternitatis.