Těsný výsledek volby rakouské hlavy státu by nás měl vést k úvahám, jak proběhne příští prezidentská volba u nás. Spojnici nabízí spekulativní otázka: Kdo by zasedl v Hofburgu, kdyby proti reprezentantovi krajní pravice nestál zelený politik, jenž za minulost nese minimální vinu, ale nějaký sociální či křesťanský demokrat?
Tipuji, že by zástupce stran zpohodlnělých, těžkopádných a prosáklých klientelismem pohořel jak uschlá větev.
Také v České republice čekejme poptávku po kandidátech bez hříchů a s výrazným poselstvím. Ten, který bude pravděpodobně sázet na odpor vůči islámu a kritice Evropské unie, již na Hradě sedí. A strana, jejíž je čestným předsedou, jde do krajských voleb v koalici s Okamurovými nacionálními populisty, což hovoří za vše.
Ale kdo by mohl Miloše Zemana s nadějí na úspěch vyzvat? Partajní bafuňář sotva. Sociální demokraté, zjevně bez nápadu komu svěřit svoji zástavu, se tváří, že se žádné prezidentské volby neblíží nebo že na obsazení Pražského hradu nezáleží. Jako by se tolik událostí posledních tří let netočilo především kolem Miloše Zemana. Jenže o hádku o Zemana či jeho konkurenta ČSSD nestojí.
Prezident pouze spojenec
Hnutí ANO taktizuje podobně zdatně. Jen místo mlčení dává přednost chrlení jména za jménem. Vedle možnosti, že by babišovci podpořili stávajícího prezidenta, jsme už od jejich šéfa slyšeli zástěrečná jména Martina Stropnického a Věry Jourové.
V dalších měsících se těšme ještě na Karlu Šlechtovou či Jaroslava Faltýnka. Andrej Babiš potřebuje prezidenta pouze coby spojence před veřejností. Stát jako firmu by ale chtěl řídit k premiérskému křeslu.
TOP 09 se může pokusit nominovat Schwarzenbergovu dýmku. ODS třeba opět Přemysla Sobotku - z hlediska výsledku na tom nesejde. Rovněž lidovci by mohli leda překvapit. KSČM se přikloní k vítězi. Notování komunistů se Zemanem a Klausem je známé, Václava Havla dokonce v prosinci 1989 volili jejich poslanci veřejně.
Zbývá to, co se občas označuje za občanský sektor, nezávislé iniciativy nebo – posměšně – pražskou kavárnu. O víkendu se zrodilo společenství, která si říká Peloton a které vyslalo do světa Kroměřížskou výzvu.
Na jednu stranu praví, že „čelíme nebezpečí zvratu od demokratického vývoje k autoritativní formě vlády populistů a posunu naší země do sféry vlivu nedemokratických režimů, jež neuznávají hodnoty svobody a lidské důstojnosti.“ To by ještě šlo při dobré vůli vůči silným slovům podepsat.
Fanclub Michala Horáčka
Na straně druhé jsou ale ctihodné ženy a ctihodní mužové stojící za výzvou tak výrazně politicky vyprofilovaní, že jen obtížně budou pro svoji věc získávat ty, kteří jejich vidění světa nesdílejí. Což je docela škoda, poněvadž kdyby se podařilo najít silný hodnotový průnik mezi demokratickou pravicí a demokratickou levicí, šlo by nějakou odvážnou osobnost do boje vyslat.
Z těch, o nichž se mluví a kteří projevují ochotu, je názorově nejnadějnější Michal Horáček. Kdo jej ale kromě jeho fanklubu a posluchačů vkusných písniček zná natolik, aby se osmělil na něj vsadit?
Pamatujme navíc na jednu odlišnost mezi námi a Rakušany. Střet mezi Hoferem a Van der Bellenem se odehrál především na tématu otevřené společnosti, mimo jiné vůči migrantům. U nás zastánci vstřícnosti, ba multikulturalismu živoří. Proto by bylo vhodné zvolit jinou disciplínu. Tradičně silná jsou u nás sociální témata. Uměl by však občanský sektor nabídnout někoho, kdo je v nich kovaný?
Volba prezidenta nám může zamotat hlavy víc než Rakušanům. A když se špatně připraví, její výsledek být těsný zdaleka nemusí.
Vysíláno na ČRo Plus, publikováno na www.rozhlas.cz/plus