Tento fakt je vnímán jako zcela samozřejmý, pro generaci čtyřicátníků však šlo o akt vpravdě historický. Stali jsme se součástí souručenství chránícího naši bezpečnost.
Když praotec Čech s povděkem konstatoval z vrcholu hory Říp, že tato země zaslíbená oplývá mlékem a strdím, nevzal bohužel v úvahu situaci její polohy, v níž je střed Evropy, tedy bod, o který se budou po další staletí svádět boje o nadvládu. I poslední dokončené století bylo svědkem dvou dlouhých etap, v nichž dvě podobně zaměřené ideologické hegemonie považovaly naši zem za prostor, jenž bylo nutné obsadit pro jejich další expansi.
Varšavská smlouva socialistických zemí, která byla pouze pimprlovým divadýlkem, jehož drátky ovládal ústřední výbor Komunistické strany Sovětského svazu, považovala naši republiku za bojiště, respektive nástupní prostor pro útok proti západní Evropě. Lze si docela dobře představit, že pokud by opravdu nastala regulérní válka Varšavského paktu proti civilizované části světa, byl by střed Evropy novodobým Verdunem. Stalinské myšlení - stále přetrvávající v úvahách jeho následovníků - nebralo v úvahu osud porobených národů obývajících svá území po staletí.
Vznik NATO v roce 1949 byl faktickou brzdou pro kremelské fanatiky, kteří museli vzít v úvahu následky případných expansivních choutek. Konec 80. let a nástup tzv.“hvězdných válek“, které daly Sovětskému svazu jasně najevo, že by případný konflikt neustál díky technické převaze Atlantické aliance, byl potvrzením oprávněnosti existence tohoto souručenství. Michail Gorbačov byl navíc první generální tajemník ÚV KSSS v dějinách, který si tento fakt uvědomil a dle toho i konal.
Je bohužel smutnou skutečností, že po krátkém období zklidnění v 90. letech minulého století se potřeba pevného obranného svazu demokratických zemí opět ukazuje jako zcela nezbytná. Malé středoevropské země a země v Pobaltí nemohou nikdy čelit mnohonásobné přesile a jejich zakotvení v širším společenství je nezbytným principem zachování vlastní státní suverenity. I díky členství v NATO se prestiž naší armády postupně zvyšuje. Naše účast v misích v Kosovu, Afghánistánu, kde čeští vojáci prokazují vysokou profesionální úroveň a jsou svými partnery hodnoceni velmi vysoko, je dokladem správnosti členství České republiky v Alianci.
Naše armáda, která byla v dobách Varšavské smlouvy spíše operetním spolkem odvedenců a záložáků, kteří měli sloužit jako kanonenfutr, prodělala i pod vlivem našeho členství v Alianci zásadní změny a nijak se neliší od branné moci vyspělých západních demokracií. Generál Petr Pavel je předsedou Vojenského výboru NATO, tedy nejvýše postaveným vojákem celé Aliance. I tento fakt je projevem uznání kvality naší armády od ostatních členů.
O potřebě být členem NATO je dle průzkumů přesvědčeno 62 procent obyvatel naší země. Už tento samotný fakt je dokladem, že událost stará sedmnáct let byla správným krokem do budoucna. Jak konstatoval před před dvěma lety sociolog Ivan Gabal: „Naše členství v NATO po téměř 15 letech je dnes již téměř úlohou skoro do učebnic dějepisu. Pro studenty nezáživná samozřejmost, pro pamětníky nesamozřejmý historický zlom.“
Málokdy je ve dvou větách řečeno tolik pravdy.
Převzato z blogu Tomáš Vodvářka se souhlasem autora