Prezident Miloš Zeman využil příležitost a sbíral politické body
Když Miloš Zeman v parlamentu obhajoval přijetí zákona o celostátním referendu argumentem, že se tím zvýší upadlá prestiž politiků (jmenovitě poslanců a ministrů), vypustil z úst pěkný nesmysl. Poslanci už s takto motivovaným nadbíháním si voličům navíc učinili minimálně jednu špatnou zkušenost. Právě s přímou volbou prezidenta, kterou zamýšleli jako pěkný dárek voličům. Když však voliči rozvázali mašličku a otevřeli krabičku, vyskočil z ní čertík, jenž od té doby na politiky vyplazuje jazyk. Plus na ty, kdo ho nevolili, tedy na „pražskou kavárnu“. Spolehlivě si tak zajišťuje přízeň nadpoloviční většiny občanů neboli znovuzvolení. A v pátek ve sněmovně opět neschopným politikům předvedl, jak se to dělá.
Téma přímé demokracie a přímé volby starostů nebo hejtmanů patří dlouhodobě k Zemanovu verbálně-politickému arzenálu. Mimochodem, má v tomto ohledu hodně blízko k Tomiovi Okamurovi, byť se v detailech svých návrhů liší. Úzce politologicky nahlíženo, přímá volba prezidenta či starosty nepatří do kategorie „přímá demokracie“, jelikož občané zde volí svého zástupce do konkrétního úřadu, v českém veřejném životě se však ujalo toto rozšířené chápání. Není ale od věci vzít ho za bernou minci.
Příležitost pro frustrované
Agenda referend a přímé volby činitelů, kteří dosud byli do funkcí dosazovaní pomocí hlasování parlamentu nebo nějakého zastupitelstva, je přitažlivá především pro voliče, kteří se cítí být jaksi na okraji, vzdáleni od elit či lidí těšících se úspěchu. Referendum nebo možnost odvolání starosty vnímají jako příležitost k „soft defenestraci“, jako utišující lék na svou frustraci. Ovšem pouze na papíře či v projevu daného politika. Jakmile se něco podobného zavede a oni mají najednou možnost vzít věci do svých rukou, zpravidla zůstanou doma. Nadávání na poměry je totiž skoro vše, co z hlediska veřejného života dovedou a co je opravdu baví. Zákon o místním i krajském referendu u nás přece dávno platí, od Švýcarska nás tedy odlišuje především jakási lenost obyvatelstva tyto nástroje používat, nikoliv samotná legislativa.
Miloš Zeman umí s uvedenými náladami zacházet z celé politické scény nejobratněji. Ve srovnání s Okamurou disponuje daleko širším tematickým rejstříkem a díky věku rovněž dokáže přesvědčivě imitovat životní moudrost. Zákon o celostátním referendu mu tudíž poskytl další příležitost k zisku politických bodů.
Vládní předloha je poměrně neškodná, neboť z referenda předem vyřazuje dosti velký okruh podstatných témat a lidové hlasování navíc nemá být přímo právně závazné. Miloš Zeman se však mohl veřejnosti snadno připomenout jako zastánce přímé demokracie, zvláště když ve svém projevu k tématu přibalil některé své další oblíbené náměty: přímou volbu starostů a hejtmanů i panašování.
Ani neopomněl svým „dolním deseti milionům“ přímo polichotit, když pravil, že žádný člověk není obyčejný. Jistě, záleží, v jakém smyslu. Z hlediska distribuce moci nebo majetku jsme obyčejní skoro všichni. Na rozdíl od Miloše Zemana...
Byť se to nemalé, nikoliv však nadpoloviční části společnosti určitě nelíbí, Miloš Zeman kráčí k znovuzvolení. Zvláště když dosud postrádá opravdu silného vyzyvatele. Sociální demokracie o svém případném kandidátovi zatím spíše hypoteticky spekuluje, Andrej Babiš už vlastně předem přiznal stav personální nouze a začal Zemanovi nadbíhat.
Protřelý kouzelník v prázdné aréně
Proti prezidentovi se pochopitelně vymezuje opoziční pravice, ovšem Miroslav Kalousek v pátek názorně předvedl, kudy cesta k politické porážce Miloše Zemana nevede. K opuštění sálu si poslanecký klub TOP 09 vybral asi nejméně vhodný okamžik, poněvadž Zeman jednak mluvil na své poměry ještě docela rozumně, jednak o věcech, jež mohou být v principu přitažlivé též pro voliče pravice i politického středu. A míru zjednodušování, které se předseda TOP 09 v médiích dopustil, si může dovolit právě Miloš Zeman vůči svému elektorátu, nikoliv představitel strany, jež se (snad) hodlá obracet na vzdělanější vrstvy společnosti.
Skoro všechny zastupitelské demokracie mají ve svém ústavním pořádku referendum nějak zakomponováno. Sice jako doplňkový a mimořádný prostředek rozhodování, avšak přesně tak referendum pojímá vládní návrh a v tomto smyslu ho podpořila i hlava státu. Jeho přijetí by český politický systém rozhodně neposunulo od zastupitelské k přímé demokracii, a podporu pro něj tudíž nelze interpretovat pouze jako projev populismu. Argument, že lid je obecně nezpůsobilý posuzovat zásadní otázky v referendu, v pravicových kruzích rozšířený, nevidí k nejbližšímu rohu, neboť jakým zázrakem pak onen nezpůsobilý lid vybírá politiky způsobilé ony zásadní otázky řešit?
Celá přestřelka ohledně referendového zákona tak současnou českou politiku opět odhalila jako ideově dosti vyprázdněnou arénu, kde se jen přehrávají staré triky a v níž se nejlépe daří starému protřelému kouzelníkovi. Možná právě proto nemají politici zrovna nejlepší renomé.
Byť se to nemalé části společnosti určitě nelíbí, Miloš Zeman kráčí k znovuzvolení. Zvláště když dosud postrádá opravdu silného vyzyvatele.
Autor je politolog
LN, 14.3.2016