Pokud budou nájemníky nebo nové vlastníky bytů vybírat jejich sousedi, tisíce lidí přijdou o naději na lepší bydlení – a motivaci o cokoliv se v životě snažit.
Lidé z Ministerstva práce a sociálních věcí hledají spolu s náměstky Ministerstva průmyslu a obchodu a Ministerstva pro místní rozvoj cesty k tomu, jak bránit sestěhovávání problematických nájemníků do bezproblémových míst. Do médií se zatím dostala dvě možná opatření: ostatní majitelé bytů v domě by museli souhlasit s novými nájemníky, případně i s prodejem bytu novým majitelům.
Publikum Novy je takovým představám podle ankety u článku nakloněné. Existuje ale několik dobrých důvodů, proč domovní výbory odmítnout:
Za prvé, ztížilo by už tak dost složité postavení lidí z etnických nebo jiných menšin při hledání bydlení. Dva ze tří účastníků předloňského průzkumu agentury STEM by „nesli těžce“ nebo „pokládali za zcela nepřijatelné“, kdyby měli bydlet vedle Romů. Necelá polovina to měla podobně s Araby, a to se výzkumníci dotazovali ještě před migrační krizí. Třetina by měla problém s Ukrajinci nebo Číňany.
Zatím není jasné, jak by se měli potenciální nájemníci nebo kupci hodnotit, pokud by ale měla právo veta každá partaj na patře, pak by bylo i pro Ukrajince nebo Asiaty těžké najít stoprocentně „vítací“ dům. O Romech nemluvě.
Kdyby podobné opatření navrhl Tomio Okamura, bylo by to pořád drsné, ale aspoň konzistentní s ostatními názory předkladatele. Jestli ho zvažuje ministerstvo obviňované ze sluníčkářství a neomarxismu, překvapuje to podobně, jako kdyby Jiřího Dienstbiera napadlo označovat homosexuály fialovými trojúhelníky.
Za druhé, navrhovaný model by upřednostňoval preventivní postihování nevítaných vnějších rysů (Rom, chudá svobodná matka, abstinující alkoholik, potetovaný, propuštěný vězeň – natož to všechno dohromady) před represí skutečně problémového chování (rušení nočního klidu, ohrožení hygieny v domě). Princip kolektivní viny přitom trh s bydlení vyznává už teď a jiné státní instituce, jako úřad ombudsmanky, proti němu paralelně vedou válku.
Upřímně: těžko se některým lidem divit, že jsou pro prevenci i za cenu paušalizace. Stát a obce dílem jednak vymáhají právo a pořádek ve vznikajících ghettech toliko drobnou šikanou chování, které se mimo ghetta naopak podporuje (tím myslím klábosení se sousedy mezi domy, v dotační hipsteřině „oživení veřejného prostoru“). Dílem k jejich vzniku přímo přispívají podporou byznysu s takzvaně sociálním bydlením. – Pak je ale nutné postarat se o spolehlivější vymáhání práva a naopak menší návratnost byznysu s chudobou, ne pokračovat hlouběji do spirály.
Za třetí, lidé, kteří si pořizují byt, mají možnost vybrat si relativně svobodně, jestli se o chod domu chtějí starat víc kolektivně, za cenu toho, že jejich byt nebude jenom jejich, nebo ryze individuálně, za cenu toho, že si ostatní budou se svými byty dělat, co chtějí. Kdyby návrh prošel, ze společenství vlastníků by udělal pseudodružstva.
Za čtvrté, zatímco lidé v lepších ulicích by takto získali účinnou zbraň proti tomu, aby na chodbě začali potkávat kohokoliv z nižší kasty, obyvatele chudších čtvrtí by šlo k souhlasu pravděpodobně motivovat relativně nízkým úplatkem. Což je pro ně na jednu stranu krátkodobě výhodnější, než kdyby se s nimi nikdo nebavil. Na druhou stranu by ale opatření, které má bránit vzniku ghett, paradoxně mohlo vést k tomu, že se budou vyloučené lokality dál rozšiřovat a že cesta z nich zůstane zavřená.
Čímž se vracíme na začátek: ministerstvo, které věnuje tolik úsilí a veřejných prostředků na to, aby vysvobodilo chudé ze sociálně vyloučených lokalit, si teď pohrává s nápadem, který je v nich může uvěznit natrvalo.
Převzato z magazínu Finmag.cz se souhlasem redakce