Neviditelný pes

POLITIKA: Strany jako podnikatelské klany

12.3.2016

V jistém smyslu je politická strana nutné zlo... Život politické strany je boj... Žádný prostředek (straně) není špatný v tomto boji o hlasy, o počet, o většinu a nezastaví se ani před obětováním lidí. I pro tento důsledek stranického sobectví je příkladů v dějinách politických stran až nazbyt. Jsme denně svědky mravně nejzvrhlejších intrik, štvaní, sočení a denuncování. Je známa řada osnovaných zločinů a nastrojených spiknutí, která byla zosnována jedině proto, aby buď odstranila vlivné lidi, nebo zdiskreditovala odpůrčí stranu... Všechny tyto jevy, zejména však bezohledná kritika a štvavá a lživá agitace stranická způsobují, že se veliké části veřejnosti začne jeviti všecka veřejná práce a všecky ideály jako předstírané, vymyšlené, pokrytecké. Lidové vrstvy ztrácejí víru v pravdu, v ctnost i v čest v politice a mají tendenci odsouditi všechny strany a všechny politiky bez rozdílu. (prezident E. Beneš)

Strany jsou definované jako dobrovolné organizace, sdružení občanů, smyslem jejichž existence je získat a vykonávat státní moc. Dobrovolné organizace občanů, neboli politické strany, tedy usilují o možnost donutit ty ostatní dělat, co by neudělali, kdyby měli možnost volby. Například platit spotřební daň z benzinu nebo cigaret.

Historicky se politické strany zřejmě vytvořily jako svého druhu zájmové skupiny. Dnes se liší tím, že zájmová skupina jednak nekandiduje ve volbách, jednak má jen několik konkrétních cílů. Od politické strany se oproti tomu očekává podstatně širší, prakticky univerzální program.

Ten strany formulují v jednotlivých oblastech veřejných zájmů především tak, aby vyhrály volby, a nikoli především proto, aby ho mohly uskutečnit. Dokonce je vedlejší, jestli se ta která konkrétní politika vůbec uskutečnit dá. Deklarovaných stranických cílů, například snížit nezaměstnanost nebo „podpořit mladé rodiny“, je možné dosahovat různými způsoby a při vynaložení rozdílných nákladů. Jenže konkrétních jak a konkrétních za co stranické programy obsahují zpravidla málo. To, co v nich místo toho je, jsou prakticky jen obecná volební hesla. Proč?

Politickou stranu ve vládě a parlamentu představují konkrétní lidé s vlastními zájmy. Jejich prvním krokem na této cestě bylo rozhodnutí stát se profesionálním politikem. Racionálně jednající jednotlivec si porovnává prospěch a náklady s jinými možnostmi, které by mu umožnily dosahovat osobních cílů jinde než v politice. Vyhodnotí-li politickou kariéru jako výhodnější možnost, než poskytují alternativní příležitosti, rozhodne se pro ni – tedy rozhodne se nabízet pro svůj prospěch sám sebe na politickém trhu. Ten má ovšem poněkud jiná pravidla než svobodný „tržní“ trh.

Politický podnikatel se musí ve vlastní straně dostat na volební kandidátku a na místo zajišťující zvolení. Zájemců je samozřejmě v perspektivní straně mnohem víc, než je volitelných míst – volitelná místa jsou omezená, vzácná, a tudíž musí vzniknout nějaký systém, podle jakého se volná místa rozdělí. Tržní „přidělování“ vzácných věcí a služeb za pomoci cen je tady nepoužitelné. Musí tedy existovat jiné metody, a to za situace, kdy jsou osobní kvality a potenciální přínos straně u jednotlivých kandidátů obtížně porovnatelné.

Teoreticky by měli být kandidáti seřazeni podle toho, jak dobře dokážou reprezentovat zájmy voličů své strany. Prakticky to ale není dost dobře možné zjistit a v žádné straně se o to ani nikdo nesnaží. Každopádně se nějakým způsobem vždycky rozhodne a při neexistenci objektivních metod musí přijít na řadu i metody méně průhledné. Kandidát musí získat podporu těch vlivných, s hlasem něco ve straně vážícím – to je ovšem vzácný statek, těch vlivných je konečně jen omezený počet. Kandidáti se musí houfovat kolem rozhodujících stranických bossů. To je také motivace pro vznik různých vnitrostranických uskupení – podle politické teorie názorových frakcí, ale ve skutečnosti stranických klanů.

Organizované klany a všichni ti, kdo usilují o zařazení na volební kandidátku, si mezi sebou uvnitř strany konkurují. Konečný výsledek nemůže být určen jinak než jako výsledek měření sil zájmových koalic jednotlivců seskupených ve stranických klanech. Politická strana je tak veskutečnosti koalicí stranických klanů. V jednolitou partaj se stranické klany spojují prakticky jenom před volbami. Jen tehdy je možné vidět jinak tvrdě si konkurující šéfy stranických klanů na jednom billboardu. A na klany se partaje znovu rozpadnou hned první povolební večer a začne podezírání, nedůvěra, politické obchodování, hájení zájmových sfér a boj o vliv. Přímo učebnicovým způsobem to po posledních parlamentních volbách předvedla sociální demokracie při tzv. Lánském puči. Ale není to výsadou pouze této strany. Mohly by se objevit desítky jmen v devadesátých letech význačných politiků, kteří zmizeli v propadlišti politických dějin. A neposlali je do něj opoziční politici, ale jejich spolustraníci. Zničit je mohli jen jejich - v původním slova smyslu - soudruzi uvnitř vlastní strany, nikoli opozice. Bitvy uvnitř stran jsou tak pro ně nebezpečné politicky smrtelně.

Zvláštností politiky a politika je, že mohou usilovat o řadu naprosto nesouvisejících věcí, ba klidně i věci protikladných, rozporných. Stranický klan a jednotliví poslanci můžou třeba prosadit v daňových zákonech výjimky a úlevy – s ohledem na sociální spravedlnost. A jindy nebo nakonec i zároveň prosadit zákon zjednodušující třeba drobné podnikání ve vybraných oborech, který je ale pochopitelně sociálně nespravedlivý vůči těm oborům, které vybrány nebyly. Právě tyto možnosti dělají politiky zajímavými pro lobby a zájmové skupiny. Politici a úředníci totiž věnují pozornost těm, kteří věnují pozornost jim.

A když přijde ono vykonávání moci, mnohý volič je zklamaný, že na prosazování jeho zájmů, tak jak ho sliboval program, se nějak nedostává. Není to ale tím, že by politici byli mravně pokřivení nebo že by měli už v době voleb nějakou zvýšenou tendenci ke lhavosti.

Jde o prostou racionální volbu, která je nutí prosazovat zájem voličů jen tehdy, když je v souladu se zájmem strany, a ten zase tehdy, pokud je v souladu se zájmem příslušného stranického klanu – a ten je prosazován, kdykoli je osobním zájmem jednotlivého politika. Neboli nejvýše stojí osobní zájem politika, pak následuje zájem jeho stranického klanu a teprve po něm přijde na řadu zájem strany samotné – volič je ovšem ten poslední. Při takové hierarchii zájmů pak není divu, že na zájem voličů se často nedostane, vždyť kolikrát se nedostane ani na zájem strany samotné. Zato na zájem stranického klanu se dostane téměř vždycky a na osobní zájem politika ve všech případech.

Kudy z toho ven? V první řadě se podnikání v politice musí stát nezajímavým. A to se stane ve chvíli, kdy politik ztratí velkou části moci rozhodovat o vybírání a užívání veřejných peněz – neboli o výši daní a o státních výdajích. Jakmile politikovi přestane vyzvánět mobilní telefon, dřív nebo později pochopí, že je třeba změnit obor podnikání.

Práce poslance, politika, ministra se má stát vykonáváním služby, služby při správě státu - přirozeně za plat dostatečně přitažlivý, ale bez prostoru pro podnikání s veřejnými penězi a za veřejné peníze.

Jméno ministerského předsedy pak bude znát málokdo a když si vyjde se psem, řeknou vám: “Ale to je přece ten pán, co sem chodí s pejskem.”

To je sice nedosažitelný ideál, ale každý krok tímto směrem stojí za to.



zpět na článek