Na své schůzi dne 3. února 2015 vláda mimo jiné schválila mnohomluvnou koncepci vězeňství na dalších 10 let. Došlo k tomu v situaci, kdy počet vězněných osob se přiblížil stavu před Klausovou amnestií z 1. ledna 2013. Česká republika se opět zařadila mezi státy s mimořádně vysokým počtem vězňů připadajících na 100 tisíc obyvatel. Je to zvlášť nepříjemné proto, že na rozdíl od většiny „starých“ zemí Evropské unie podíl cizinců na vězeňské populaci je velmi nízký: na tuto ostudu si jako národ stačíme sami.
Naplnil se předpoklad, jenž jsem vyslovil těsně po amnestii: „Nedojde-li k zásadní změně trestní politiky státu ... během krátké doby budou naše věznice opět přeplněny.“ Dobová reakce politických pseudoelit na amnestii se omezila na zběsilé napadání bývalého prezidenta a když žhavost námětu přece jen opadla, na vězeňství se opět zapomnělo. Jako zdroj voličských hlasů je osazenstvo věznic zanedbatelné, takže dokud nebude hrozit zastavení příjmu vězňů nebo vypuknutí vzpour a pokusů o útěk z věznic, politici mimo resort spravedlnosti se o ně zajímat nebudou. Výčet všeho, co se pro odvrácení hrozícího kolapsu vězeňství mělo udělat, ale neudělalo, nebudu rozvádět. Vše přehledně uvedl předseda Okresního soudu Praha-západ Petr Franc v článku, který vyšel 9. února 2016 na ePravu. Doporučuji k bedlivému přečtení a zamyšlení.
Za zvláštní pozornost z uváděného stojí okolnost, že za více než tři roky jsme nedosáhli pokroku v zabezpečení monitorovacích náramků pro trest domácího vězení. Je to historka, která dodává neumětelství státní správy vězeňství až „kocourkovskou povahu“. Bývalý ministr Jiří Pospíšil, který využil námětu zavedení domácího vězení s použitím monitorovacích náramků k vydatnému posílení své osobní oblíbenosti, se ani nepokusil o jejich obstarání. Vděční občané jej za to poslali do Evropského parlamentu. Když vypsala tendr na dodavatele náramků jeho nástupkyně Daniela Kovářová, Jiří Pospíšil jej po návratu do funkce zrušil. Od té doby následovalo dvojí vypsání tendru, ale dodavatele náramků stále nemáme.
Z analýzy složení vězeňské populace, uvedené v „koncepci“, vyplývá, že jednou z hlavních příčin jejího bobtnání je extrémní podíl recidivních vězňů, dosahuje až 70 % z celkového stavu. Při mediálním představení koncepce vězeňství ministr Robert Pelikán označil recidivu za jednu z příčin rychlého růstu počtu vězňů a vyslovil naději, že s pomocí lepšího vykonávání staronových opatření ve vězeňské službě se ji podaří snížit na 50 %: díky zlepšené úrovni výchovného působení na vězně mají být lépe připraveni na život na svobodě, po propuštění snáze řešit své existenční problémy a uniknout působení sociálních příčin návratu k trestné činnosti. Věřím, že vyslovil své niterné přání, mám ale obavy, že s prostředky, které má vězeňská služba k disposici, nebude možné požadovaného cíle dosáhnout.
Záměr zlepšit individuální péči o duše vězňů je ušlechtilý, ale bude narážet na nedostatek odborně vzdělaných pracovníků, neboť absolventi příslušných škol se do finančně podhodnoceného zaměstnání v nepříjemném vězeňském prostředí nehrnou. V přeplněných věznicích se budou zhoršovat materiální podmínky pro výchovnou péči: nejlevnějším způsobem rychlého řešení nedostatečné ubytovací kapacity je zřizování ubytoven z místností, určených pro výkon vzdělávacích a výchovných činností.
Stejně tak pro vytváření a upevňování pracovních návyků je vězeňství nedostatečně vybaveno. Proti předlistopadovým poměrům se podstatně zhoršilo vnitřní vybavení věznic pro vlastní výrobní činnost a zanikly robotárny u dolů a kamenolomů. Práci mimo věznici mohou ostatně vykonávat jen vězni, u nichž není na místě se obávat útěku, násilného jednání nebo pokračování v jakékoli trestné činnosti. Zájem ze strany podnikatelů neodpovídá potřebám vězeňství: vězni jsou poměrně nákladná pracovní síla.
Dlouhodobě podfinancované vězeňství si s odstraněním výše zmíněných problémů samo neporadí. Pro dosažení koncepcí vytýčených cílů bude muset stát investovat značné finanční prostředky. Platí to i o záměru zvětšit průměrnou velikost cel ze 4 na 6 m2, jemuž nelze vyhovět jinak než rozšířením ubytovacích kapacit.
Hlavní důvody růstu vězeňské populace ale leží mimo dosah působnosti vězeňství, v různých sociálně psychologických faktorech. Primární příčinou je úpadek obecné morálky ve spojení s konzumním stylem života. Mluvit o potřebě nápravy v tomto směru je nepopulární a nelze očekávat, že se podaří změnit poměry k lepšímu v krátké době. Pokud si vůbec společnost připustí potřebu mravní obrody a změny životního stylu, cesta k nápravě bude trnitá a bude to běh na dlouhé trati. Snazší by mohlo být vylepšení podmínek pro integraci propuštěných vězňů do společnosti. Pokud trvá stav věcí, v němž se po uchazečích i o podřadnou práci požaduje předložení výpisu z rejstříku trestů a možnosti propuštěných vězňů získat zaměstnání jsou velmi omezené, někteří lidé se budou pohybovat v bezvýchodném kruhu: z vězení vyjdou do prostředí, které je k nim lhostejné až nepřátelské. Frustrováni pocity vydědění a nezpůsobilostí pokrýt své životní potřeby standarní cestou sáhnou k útokům na majetek nebo k řešení mezilidských vztahů s použitím násilí a vrátí se tam, odkud přišli. To se pak může opakovat ad libitum.
Náprava postavení vězňů vracejících se na svobodu není v silách, ani v náplni resortu spravedlnosti a už vůbec ne samotného vězeňství. Spíše než resortní koncepci vězeňství potřebujeme dlouhodobý nadresortní program integrace propuštěných vězňů do společnosti, podložený zabezpečením potřebných lidských, materiálních a finančních zdrojů. V jeho rámci by stát např. mohl stimulovat zájem zaměstnavatelů o zaměstnávání propuštěných vězňů, ať již přímými subvencemi nebo slevami na daních.